Legenda Času – kapitola čtvrtá

Další den se Alois probudil u toho, jak si Lorenc skládá věci. Lorenc asi zaznamenal, že je vzhůru a spustil: „Měli bychom přidat, dneska tam musíme dojít!”

Alois se pokusil zvednout, ale bolel ho krk od stromu, o který byl opřený celou noc. Alois poznal na Lorencovi, že je nervózní.  „Děje se něco?” prohodil Alois během balení.

„Co? Ne. Mělo by?” Lorenc už byl sbalen, a tak jenom čekal na Aloise. Ten se narovnal, otočil směrem k Lorencovi a pokrčil rameny: „Připadáš mi nějakej napnutej…”

Lorenc se otočil a šel. Alois hned za ním.

„Měl bys trénovat i cestou, je spousta věcí, co ještě nevíš.”

Alois zvedl obočí: „Tak mi o tom vyprávěj, teď máme spoustu času.” Lorenc si něco zamručel pro sebe. “No?” Nevzdával se Alois.

„Takže …” vydechl Lorenc a začal tam, kde včera přestal. Šli ještě půl dne. Cestou potkávali různé lidi a Aloise vždycky překvapilo, jak k nim byl Lorenc zdvořilý a pomáhal se vším, jak jen mohl. Stále v něm viděl toho chlapa z hospody, co ho držel pod krkem. Samotářského, naštvaného a odhodlaného. Alois poté, co pomohl nějaké stařence s dřívím, poznamenal: „Ty jsi ale dobrá duše.“ Byla v tom ale cítit trocha ironie. 

„Nech si to! Je to moje práce, darovat lidem svůj čas. A časem to bude i tvá práce,” kouknul na Aloise s úsměvem ve tváři.

„Takže moc nebudu bojovat, co?” řekl Alois docela zklamaně. 

Lorenc se před něj postavil: „Přesně tak. Bojovat a využívat své síly budeš v největší krizi. Jinak by …”

Alois mu skočil do řeči: „… se že mě stal mrak, chápu.” Usmál se. „Nevadí mi to,” řekl, aby Lorence uklidnil, „Jenom jsem doufal, že bude větší sranda.”

Lorenc se zase napnul: „Časem tě to začne bavit. A jestli ne, tak fakt nechci začít lovit tebe.” Zakroutil hlavou.

„V klidu,” zvedl Alois ruce. Lorenc ho dál napjatě sledoval. Alois šel pomalu dopředu, Lorenc za ním, ale už nekoukal před sebe. Jeho oči se zarážely do země, a tak do Aloise drknul.

„Co je?!” řekl naštvaně.

Alois se na něj otočil: „Jsme tu, kam teď?” A ukázal rukou na Lenos.

Lorence překvapilo, že to tu Alois poznal. Před nimi se rozléhalo malé městečko, ve kterém je vše, co potřebujete ke skromnému životu. Zároveň se v něm docela šikovně schová každý, kdo nechce být nalezen. Na Lorencovi to vyčarovalo nepatrný úsměv. V Aloisovi zase vyvolalo spoustu vzpomínek na šílené časy, ze kterých ho vytrhl až Lorenc, když nečekaně vyrazil.

Když vešli do města Aloise překvapilo, kolik je tady lidí na to, jak malé město to je. Procházeli kolem spousty stánků, kašen, zahrad, laviček i hospod. Bylo kolem třetí odpoledne.

Alois konečně doběhl Lorence a zeptal se: „Tak kam že to jdeme?”

Lorenc na něj letmo pohlédl: „Uvidíš.”

Zatímco se prosmýkávali nejrůznějšími uličkami, došli ke hospodě.

„Na to je ještě brzo, nemyslíš?” řekl Alois.

„A já bych se napil,” usmál se Lorenc a pokračoval dovnitř.

Alois tohle chování nechápal, ale následoval ho dál. Lorenc otevřel dveře a zavanula na ně zatuchlá vydýchaná hospoda plná piva.

“Drž se mě,” šeptl směrem k Aloisovi. Lorenc přešel k baru, za kterým stál muž s páskou přes oko. Vypadal naštvaně. Přestože byl menší postavy, byl svalnatý a naháněl hrůzu. Žádné vlasy neměl a na zátylku měl vytetovanou kotvu.

„Námořník,” vydechl Alois sám pro sebe. Celá hospoda je sledovala. Bylo tam kolem deseti chlapů a každý už nějaké to pivo v sobě měl. Lorenc sebejistě přistoupil k baru a pronikavý výraz opětoval zpátky tomu námořníkovi.

„Co to bude, časoději?” ozval se chraplavý hlas námořníka.

„Potřebuji informaci,” odpověděl Lorenc ledově.

„Tohle není infocentrum. Buď si něco dáš anebo padejte!” mávnul rukama námořník.

„V tom případě si dám se svým přítelem pivo.”  A přivolal Aloise rukou na stoličku na baru.

Alois se nejistě posadil a měl raději připravené ruce, kdyby na ně zaútočili, aby mohl zastavit realitu. Námořník naštvaně odešel připravovat pivo. Alois se naklonil k Lorencovi a šeptl: „Všichni na nás koukaj, nechceš si to pivo nechat na později?”

Lorenc se na něj podíval: „Potřebuji tu informaci a tu mají jenom tady.”

Alois si povzdechl: „A jakou? Abych ti pomohl …”

Lorenc sledoval toho námořníka a jenom dodal: „Chvilku to vydrž.”

Když se námořník přiřítil i s dvěma sklenicemi plnými piva, oba se narovnali a sledovali znovu námořníka. Alois ještě nikdy neslyšel tak tichou hospodu. Všichni upírali zrak na ně.  

Pomalu se napili toho piva. Nebylo špatné, ale v hospodě, kde pracoval Alois, bylo lepší. Lorenc poté, co se napil, spustil na námořníka: „Teď ta informace …”

Námořník mu skočil do řeči. „Nejsme infocentrum,” zavrčel naštvaně.

„Jde o Isabellu.”

Námořník se narovnal. „Co jí chceš?” zvedl jedno oko.

Lorenc se na něj zaraženě koukal. Námořník se otočil směrem k hospodě a zvolal: „Tohle není cirkus vy násosky, věnujte se svému pivu, jasné?”

Z hospody se ozvalo jenom zabručení a šum lidí. Aloisovi bylo jasné, že se baví o nich. Námořník přešel zpátky k Lorencovi. Chvilku na něj koukal a pak spustil: „Dřív bydlela tady. Teď, když jí je líp, žije ve vlastním …”

Lorenc pokýval hlavou. „A teď je kde?”

Námořník nahnul hlavu směrem k východu. „Vedle, ten barák s obrovskými okny.”

Lorenc pokýval hlavou: „Díky.” A vypil to pivo na ex, což bylo obdivuhodný, bylo tam toho dost. Alois to zkusil taky, ale akorát se pocákal, a ještě to nevypil. Lorenc zakroutil hlavou a Alois, jako by ho slyšel říkat „ty tupče”, ale to neřekl.

Lorenc se otočil a šel ven. Alois cupital za ním, ale za zády se jim ještě ozval námořník: „Kdo to zaplatí?”

A tak se Alois ještě vrátil a hodil pár drobáků na bar. Námořník zvedl udiveně obočí. Očividně to nečekal. Alois kývnul na pozdrav a dohonil Lorence, který na něj čekal venku a jakmile se zaklaply dveře, začal se z plna hrdla smát.

Alois na něj zmateně koukal. „Jsi v pohodě?” zeptal se starostlivě. Vypadalo to, že Lorencovi tečou smíchy slzy.

„Co – co to -” snažil se ze sebe dostat Lorenc. „Co to bylo s tím pivem?” vyprskl zase.

Alois koulil očima. Lorenc se z toho složil uprostřed ulice. Alois si demonstrativně sedl před ten vedlejší barák s velkými okny a čekal, až se Lorenc dá do kupy. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec stejně přišel. Sice vypadal docela jetě, ale už se aspoň nechechtal.

„Konečně,” povzdechl si Alois a už se napřáhl, aby zaťukal, když vtom mu před očima stál Lorenc a držel jeho ruku. Aloisovi došlo, že musel zastavit realitu, aby se sem tak rychle dostal. Alois teda ustoupil a nechal Lorence ťukat. Lorenc nejistě zabouchal na dveře. Hned se otevřely a za nimi stála žena.

Vypadala starší než Lorenc, ale ne o moc. Měla šedé vlasy, sem tam ještě byl vidět blond, na sobě jednoduché šaty a odtažitý výraz. Modré oči obklopovaly vrásky. Chvilku tam na sebe pouze koukali a Alois těkal očima z jednoho na druhého. Čekal, až Lorenc nějak zareaguje, ale Lorenc tam jenom stál.

„Lorenci,” začala ta žena. Měla přátelský hlas, ale výraz jejího obličeje říkal něco jiného než její hlas. „Čas si s tebou vyhrál,” pokračovala dál.

Lorenc zvedl obočí. „Kolem tebe taky neplynul bez povšimnutí …” odvětil ledově.

Žena se najednou rozesmála, její vrásky vyšly ještě víc na povrch, přistoupila k Lorencovi a přátelsky ho objala. Lorenc se taky celý rozzářil.

Když se pustili, představil jí Aloise: „To je Alois, nedávno se z něj stal časoděj.”

Alois jí podal ruku: „Těší mě.“

„Takové mladé ucho. Jsem Iza,” usmála se na něj. „Pojďte dál,” mávla rukou. „Dáte si něco k pití, nebo nabídnu něco k snědku?”

Vešla dovnitř, Lorenc za ní a jako poslední vstoupil Alois. Byl to velmi světlý dům a v porovnání s Aloisovým domem malý.

Hned za dveřmi stály schody nahoru a vedle byla kuchyň spojená s jídelním stolem. Všude byly kytky, jak usušené, tak živé, a spousta oken. Iza přistoupila ke kuchyni a čekala na Lorencovu a Aloisovu reakci na její otázku.

„No?” zeptala se znova.

Lorenc zareagoval jako první: „Nemáš pro mě prosimtě pivo?”

Ve chvilce měla Iza v ruce sklenku s pivem. Stejnou sklenku měla ta hospoda, ve které teďkon byli. Aloisovi došlo, že zase zastavila realitu.

„A pro tebe?” zeptala se s úsměvem ve tváři. Alois se už nadechoval k odpovědi, ale Lorenc byl rychlejší.

„Hlavně ne pivo, jinak by se nám tu utopil,” usmál se od ucha k uchu. Iza pokrčila obočí a usmála se.

„No já si dám vodu.”

Iza zavrtěla hlavou: „Tady nehrajeme na vodu, chlapče. Dám ti moji vlastní bezinkovou limonádu.”

Alois pokýval hlavou, Iza se usmála a ukázala ke dveřím vedle kuchyně: „Počkejte na mě venku, hned jsem tam.”

Lorenc pokrčil rameny a šel. Zahrada byla nádherná. Plná barev vůní i včel. U okna stál stůl a židle okolo tak, aby byl výhled do zahrady. Alois si úžasem sedl.

„To je neskutečný,” vydechl.

Lorenc, který se zrovna napil piva, se k němu udiveně otočil. „Mně připadá víc neskutečnej ten váš palác.”

Alois se zamračil: „Možná je větší a je tam toho víc, ale není to tak živé jako všechno tady.” Lorenc uznale pokýval hlavou. Alois se zeptal: „Odkud se znáte?”

Lorenc už otevíral pusu, když mu do toho z ničeho nic skočila Iza: „Z kruhu přátel …” Měla v ruce dvě sklenice plné žluté tekutiny s přidanou mátou a citrónem. „Měli jsme kruh přátel. Bylo nás pět. Všichni jsme dělali svou práci, ale byli jsme pořád spolu a tak.”

Lorenc pokýval hlavou. „Byli jsme něco jako rodina,” usmál se.

„Jo …” vydechla Iza a ve vzduchu byla cítit nostalgie. „Tak co ode mě potřebujete?” Přešla k věci a sedla si vedle Aloise. Alois si vzal jednu ze skleniček a napil se. Bylo to svěží a sladké.

Lorenc se rozhoupal: „Alois chce být můj žák.”

Iza se usmála a koukla na Aloise: „Výborně.”

Lorenc pokračoval: „Ale já potřebuju někoho porazit …”

„Astragor,” skočil mu do řeči Alois.

Lorenc se na něj zašklebil: „Ano, potřebuji porazit Astragora, pak se budu věnovat všemu ostatnímu. Ale to už by pro Aloise mohlo být pozdě. Mohl by se z něj stát … “

„Mrak,” skočil mu zase do řeči Alois.

Lorence to znovu zaskočilo. „Ano, mrak. A tak mě napadlo, že s tebou by byl v bezpečí. A učíš úžasně. A vlastně stejně moc toho neděláš, takže …”

Iza se naštvala: „To jsi neřekl!”

Lorenc se rychle narovnal, ustoupil a začal hasit ten požár, co si způsobil. „Dobře, dobře, promiň. Ale mohla by ses o něj skvěle postarat. Poslouchá na slovo, je s ním zábava, jenom ho občas něco naučíš,” usmál se, ale Alois se zamračil.

„Teď jsi popsal psa,“ řekl ublíženě. Měl pocit, že se baví na jeho účet.

Lorenc poznámku ignoroval, ale Ize to docela vykouzlilo úsměv na tváři.

„Neber si to osobně,” položila Aloisovi ruku na rameno. „Takový byl vždycky ke všem, teda kromě ….”

Lorenc jí skočil do řeči: „Takže ber, nebo ne.”

Iza se narovnala a pohlédla mu upřeně do očí: „Už mě nebaví dělat věci, do kterých se tobě nechce, Lorenci.“

Lorenc se snažil vypadat v klidu, ale cuklo mu oko. Iza ledově pokračovala: „Nechápu, proč nemůže jít s tebou?” Ruku měla pořád na Aloisově rameni. Alois cítil, jak je teplejší a teplejší.

„Je to pro něj moc nebezpečný.”

Iza si stoupla naproti němu. „Neříkej mi, že se furt snažíš zničit toho Astragora! To je jistá smrt, to nejde! Jak to, že nejsi mrtvej?! Nech to na odbornících!” řvala na Lorence.

Toho to už očividně štvalo, takže také zvýšil hlas: „Izy, my jsme ti odborníci. Narušuje rovnováhu a je jenom otázka času, kdy začne svět ničit sám sebe!” Izu to zastavilo. Začaly se jí drát slzy do očí.

„Iz!”, zavolal na ni Lorenc v momentě, kdy utekla nahoru po schodech. Lorenc za ní chtěl běžet, ale Alois se mu postavil do cesty. Byla to situace docela k popukání, protože oba moc dobře věděli, že kdyby Lorenc chtěl, tak v klidu projde. Ale Lorenc se na něj koukal ledově.

„Měla by být chvilku sama,” řekl Alois sám taky naštvaný, a tak se sebral a odešel do zahrady.

Uklidnit se. Sednul si a sledoval jednoho čmeláka. Po chvilce si k němu přisednul Lorenc. Alois se na něj ani nepodíval, zato Lorenc ho sledoval.

„Není to tebou. Mám tě rád a neumím si představit, že bych tě tam ztratil.”

Aloisovi připadalo, že říká stále to samé. Pokýval hlavou: „Proč nevěříš, že ti pomůžu?” Podíval se na Lorence, ale ten se hned odvrátil.

„Protože jsi sotva objevil, že nějaká časodějnická magie existuje.”

Alois se uchechtl: „Však sám říkáš, že mi to jde líp než komukoliv jinému. Dokonce jsi říkal, že má síla voní jako ta Astragorova!”

Lorenc pokrčil obočí: „Voní? To ne, to je prostě taková vibrace. POČKEJ!”, Lorenc se zarazil a pomalu se otočil na Aloise. „Ty … ty …”

Alois zvedl obočí. Najednou Lorenc vyskočil a běžel po schodech nahoru. Alois běžel za ním a křičel: „Co je?!”

Lorenc vešel do prvního pokoje, který uviděl, a nechal za sebou otevřené dveře. Byl to pokoj plný světla a kytek, skříň, křeslo, postel a malý stůl. V křesle seděla Iza, vystrašená, jak jí ti dva vtrhli do pokoje.

„Iz, já…”

Iza ho přerušila rukou na znamení, aby mlčel, a začala sama: „Jde mi o to, že z naší party jsme živí jenom my, tím myslím my dva. Nemůžu zůstat sama.”

Lorenc se pomalu nadechl: „Věř mi, že se snažím tě tu nenechat. Ale teď mě napadlo … totiž, no, jak začít?”

Všichni ho napjatě poslouchali.

„Když jsem Aloise viděl poprvé, myslel jsem si, že je to Astragor, a tak jsem na něj možná trochu vystartoval. A mně se to moc nestává. Není možný, že by to byl jeho dvojník?”

V pokoji panovalo ticho. Iza zakroutila hlavou: „To by musel i vypadat jako on.”

Lorenc zvedl jedno obočí: „Právě, my známe už starého Astragora. Potřebovali bychom vědět, jestli vypadá opravdu jako on. To by potom …”

Iza dokončila větu za něj: „… ho mohl porazit.” Usmála se: „Vím, co dělat.“ Zvedla se a začala něco hledat u sebe ve skříni. „To by bylo úžasný, my sami ani nevíme, jak starý je. Mohl si zastavit čas, aby nestárnul. Protože tvůj dvojník se rodí jednou za 500 let. Proto je nemožné, aby se ti dva potkali.”

 Alois byl v rozpacích. Nevěděl, jestli se má radovat anebo raději nenávidět. Co když se začne chovat jako on?

Iza konečně vyndala nějakou bylinku, chytla Aloise za ruku a vedla ho dolů do kuchyně. Posadila ho ke stolu, doprostřed položila tu kytku, hezky voněla. Lorenc si stoupnul opodál. Alois se vystrašeně koukal na Lorence, zatímco Iza začala něco vařit v kuchyni.

„Neboj se,” houknul Lorenc, „bolet to nebude.“ Usmál se, ale stejně zůstal dál od něj. 

Alois se hluboce nadechl. Co když to opravdu bude jeho dvojník?

Iza v kuchyni bouchala věcmi. Po chvilce se otočila, v rukou držela sklenici, která byla plná nějaké modré vody a stále z ní vycházel kouř. Aloisovi přišlo, že se ta voda pořád točila jakoby do víru a nepřestávala.

Iza přistoupila ke stolu a sedla si naproti Aloisovi. “Vím, teď je to chaotický a divný. Moc nevíš, o co jde, že?”

Alois neurčitě přitakal. Iza se usmála: „Teď se podívám do minulosti a zjistím, jestli jsi opravdu jeho dvojník. Abych to zvládla, budu potřebovat tebe a nějakou jeho věc. Nemáš něco Lorenci?”

Otočila se směrem k Lorencovi. Ten už držel v ruce nějaký amulet. Černý křišťál, do kterého bylo něco zlatě vyryto.

Iza zvedla obočí: „Skvěle, jeho duch. Nebudu se ptát odkud to máš …”

Lorenc pokrčil rameny: „Je z jeho jiné paralely, kde už zemřel.”

Iza se zaraženě podívala zpátky k Aloisovi. „Vysvětlím později,” usmála se. Lorenc přistoupil blíž a položil amulet na stůl. Alois se při pohledu na ten kámen otřásl. Lorenc se hned vrátil zpět.

„C-Co mám dělat?” dostal ze sebe Alois.

Iza se nadechla. „Do této skleničky,” ukázala na tu modrou tekutinu, „dám Jasminum Tempus. Pak, bez ohledu na to, co se bude dít, tě chytím za ruku a do druhé si vezmu ten křišťál. Budu něco šeptat a čas se začne převracet, rozumíš?“

Alois pokýval hlavou: „Budu při vědomí?”

Iza mu vážně odpověděla: „Ty ano, ale kdybych náhodou omdlela já, musíš mě probudit. Jinak bychom tam mohli uvíznout. Chápeš?”

Aloisovi tlouklo srdce mnohem rychleji než předtím. Tohle bylo jiné než přátelské bojování s Lorencem někde uprostřed lesů.

„Neboj se, tohle dělám v jednom kuse,” snažila se odlehčit situaci.

Lorenc se taky pokusil: „Kdyby se něco stalo, hned za vámi vyrazím.”

Iza se na něho ani nekoukla, hypnotizovala Aloise svýma modrýma očima. Alois polkl. Najednou měl v krku knedlík, ale viděl naléhavé pohledy těch dvou, tak se usmál. Iza to pochopila jako pokyn ke startu.

Zvedla ruku a položila tu kytku ze stolu do skleničky. Modrý vír začal sílit a svítit. Čím víc svítil, tím víc dělal kouř, který zahalil celý stůl. Alois za chvilku neviděl ani Lorence, který stál sotva 3 metry od něj. Všude byla mlha. Viděl jenom Izu držící jeho ruku a ten amulet.

Koukala se na něj a něco šeptala. Alois nevěděl, co dělat. Kouře bylo víc a víc. Z Iziných dlaní se začala plazit zelená čísla směrem k její hlavě.  Měla jich dost kolem krku a vypadalo to, že ji škrtí. Ale Iza vykřikla: „Danem!” a všechna ta čísla se rozprskla do toho kouře.

V místech, kde se dotkla, se začaly objevovat a barvit stromy, domy, lidi a nebe. Po chvilce se vybarvil všechen kouř okolo nich. Alois viděl uprostřed cesty ženu s mužem. Zamilovaně na sebe koukali. Alois si připadal, jako by tam byl, a jen vířící kouř kolem něj mu připomínal, že to není skutečnost. On jí podával nějaký kámen. Žena mu něco říkala a pak ho objala. Alois uslyšel Iziin hlas: „To je náš amulet, co má v ruce.”  

Aloisovi se to nezdálo: „Vždyť ten kámen je bílý.”

Iza ihned odpověděla. „Tehdy ano, patřil totiž jí,” ukázala na tu ženu. „Uvidíš, až se dostane do rukou Astragorovi, jak zčerná. Teď potřebuji vědět, kolik ti je let.”

Alois na ni nevěřícně koukal. Tady, uprostřed minulosti, kterou nám promítá vír, co kolem nás lítá, a ona potřebuje vědět kolik mu je? Ale vypadala naléhavě.

„16,” řekl trochu pochybovačně.

Iza to očividně vycítila: „To mi říkáš, nebo se ptáš?”

Alois nejistě odpověděl: „Říkám.”

Iza pokývala hlavou pak se otočila a řekla směrem k těm dvěma: „O 16 let později.”

Kouřový vír se začal zase zvedat a se vše znovu vybarvovalo. Tentokrát se objevili v nějaké chalupě. Žena z té cesty, už o mnoho starší, stála u stolu a zvedala nádobí. Iza a Alois ji napjatě sledovali. Na stole se objevil ten křišťál, už černý.

Alois se nechápavě otočil na Izu. Ale naznačila mu prstem, aby byl potichu, a ukázala na dveře do chalupy. Do místnosti vešel Alois. Měl na sobě jiné oblečení a jiný účes, ale byl to on.

Alois překvapením málem spadl, ale Iza ho držela. Alois z tehdejší doby přistoupil k ženě a oznámil jí: „Dva dny tu nebudu, pojedu do Kolpu.” Pak přešel ke stolu. Žena svraštila čelo: „Zase? Já bych potřebovala pomoc.”

Alois si všiml, že i jejich hlasy znějí podobně. Ale matku mají jinou. Otočil se na Izu, ale ta napjatě sledovala, co se tu děje. Mladík zatím zvedl ten křišťál a dal si ho do kapsy u kalhot.

„Dva dny. To zvládneš. A kdyby ne,” otočil se na ni, „tak na mě počkej.“

Žena se smutně usmála: „Tak když je to potřeba …”

Aloisův dvojník se sebral, pohladil ji po vlasech a odešel. Jakmile byl pryč, jeho matka se posadila a plakala. Pořád a pořád.

Alois se nechápavě otočil na Izu: „Co tu ještě děláme? Všechno jsme už zjistili, jsem jeho dvojník. Pojďme domů.”

Iza se na něj otočila: „Ty jsi ztratil otce, že?”

Alois se na ni bezvýrazně díval. Iza zahlédla skleněné oči. Alois čekal, že po tomto přiznání by se už mohli vrátit, ale Iza nehnutě stála a laskavě se na něj dívala. Čekala, až jí řekne víc.

Alois se hodně přemlouval. Nerad na to vzpomínal, a ještě více nerad o tom mluvil. Ale hlavně už chtěl pryč, takže se musel překonat. „Jednou ráno mě probudil velmi brzy a říkal, že musí odjet. Něco vyřešit.” Alois se pomalu nadechl: „Už se nevrátil. Nevím, kdo ho zabil. Pamatuji si den, kdy k nám přišla zprava o tom, že ho našli. Matka otevřela v naději, že to je on, ale místo něj tam stáli dva muži. Poslala mě do mého pokoje. Čekal jsem tam hodinu, a když jsem se rozhodl jít za ní, našel jsem ji ležet u vchodu. Ti muži byli pryč a máma furt jenom plakala, jako ona,” ukázal na tu ženu. Aloise překvapilo, jak dobře dokáže ovládat své emoce.

Iza jenom kývla hlavou a potichu řekla: „Tak se vrátíme.” Začala mávat rukama, až se ten vír rozplynul.

Když se vrátili, Alois hned odešel pryč do zahrady. Za zády slyšel ještě Lorence, jak volal: „Tak co? Jak to dopadlo?” ale ignoroval ho. Potřeboval vzduch a klid. Nad zahradou začaly létat červánky. Chvilku tam seděl a koukal před sebe. Přemýšlel, co dál. Bál se, že se v něm probudí Astragor.

„Ty nejsi jako on,” objevil se vedle něj Lorenc.

Alois se lekl a otočil na něj hlavu. „Jak to můžeš vědět?” přivřel oči.

„S tím chlapem jsem strávil spoustu času. Technicky vzato nedokážeme žít s myšlenkou, že bychom se navzájem nezničili,” snažil se Lorenc odlehčit situaci.

Alois otočil hlavu zpátky a snažil se ignorovat, co Lorenc říká. Nešlo mu to.

„Je to arogantní, namyšlenej, chytrej a neskutečně otravnej člověk. To ty nejsi. Ty jsi naopak milej, vtipnej, občas drzej. Především jsi cílevědomej a silnej.”

Alois zvedl oči k nebi. To mu tak scházelo, optimistický Lorenc.

„Záleží na tobě, jestli se staneš jím,” pokračoval Lorenc. „A buď tu budeš sedět a naříkat nad svým mizerným životem, nebo se mnou půjdeš nakopat zadek tvému horšímu já,” usmál se.

Jestli něco Alois nechtěl, tak to bylo hrát si na smutného a uraženého. Otočil se na Lorence. „Jak jsi o mě mluvil, normálně jsem si myslel, že ses do mě zabouchnul,” zazubil se.

Lorenc přivřel oči: „Ty spratku!” a pokusil se ho strčit na zem. Alois stihl dřív zastavit realitu, postavil se za Lorence a smál se.

---

Kapitola pátá

Zpět