Legenda Času – kapitola pátá

Další den se Alois probudil v posteli, která nebyla až tak měkká jako ta, na kterou byl zvyklý. Když scházel dolů do kuchyně, zaslechl hlasitou konverzaci mezi Izou a Lorencem.

„No tak, jsem úchvatná časodějka!“ řvala zrovna Iza.

„To ti neberu, ale je to příliš nebezpečný,“ odpověděl klidně Lorenc.

„Už nejsem malá holka! Dokážu se o sebe postarat sama!“ řvala dál.

„Já vím,“ říkal Lorenc klidně.

„A to mladé ucho! “

Lorenc zvedl jedno obočí: „Myslíš Aloise, dvojníka s neskutečnou silou a odhodláním?”

Iza unaveně vydechla a snažila se víc: „A? Já mám dlouholetou zkušenost.”

Lorenc se usmál: „Já vím, za ta léta sis jich určitě nasbírala dost.”

Iza se zamračila: „Nejsem až tak stará!”

Lorenc se dál culil, posadil se ke stolu a loknul si z hrnku, který před ním stál.

„Dobré ráno,“ řekl potichu Alois.

„Dobré,“ houknul Lorenc směrem k Aloisovi.

„Co se děje?“ zeptal se Alois, zatímco vyrazil do kuchyně pro nějaký hrníček. Iza se toho ujala a hned mu nějaký podala.

„Lorenc mě nechce vzít s vámi,“ otočila se zpátky na Lorence. Ten jenom pokrčil rameny. Iza se naštvaně otočila na Aloise. „On je takový hulvát!” štěkla na něj. „Ty bys chtěl, abych šla s vámi, ne?“ mile se usmála. „Musí být nuda pořád vést monolog, ne?”

Alois kývl a tím dal Ize za pravdu. Ta se usmála ještě víc, od ucha k uchu. Lorenc se zamračil: „Jaký monolog? Vždyť se s tebou normálně bavím!”

Alois se napil a Iza vystartovala na Lorence? „Neřvi na něj, sotva se probudil!” Pak se obrátila zpět na Aloise: „Mám skvělou bábovku, nechtěl bys?”

Alois se upřímně usmál a Iza pro ni hned letěla.

Lorenc se nahnul k Aloisovi: „Vždyť tě uplácí! Vzpomeň, kdo tě učil!”

Alois se vystrašeně podíval Iziným směrem a spatřil ji stát dost blízko, aby to slyšela.

 

„Nebuď na něj zlej! Vždyť se sotva probudil. Nemůžeš být tak hrubý!“ Pak mrkla směrem k Aloisovi: „A jestli jde o to, kdo tě učí, tak já tě toho během cesty naučím mnohem víc.”

Lorenc kýval hlavou: „Prostě …

V tu chvíli si Alois zastavil čas. V klidu si snědl bábovku, byla moc dobrá. U toho přemýšlel, jestli by Izu měli vzít, nebo ne. Vlastně jediný důvod, proč ji nevzít, bylo, že by mohla umřít. Ale to všichni, ne?

Alois zase spustil normálně čas a hned skočil Lorencovi do řeči: „Myslím, že bychom měli Izu vzít.”

Lorenc se na něj zaraženě podíval.

„Za a), tři je lepší než dva. Jak v boji, tak při rozhodování. Za b), je to zkušená časodějka a za c), mě může učit, když se tobě nebude chtít.”

Lorenc se narovnal.

„Zamysli se, nebuď jako její otec. To není tvá práce. Ty se máš zbavit Astragora a součástí toho je i Iza. Ať chceš nebo ne,“ mluvil mu Alois do duše. Iza mu sáhla na rameno, asi jako poděkování. Alois se ale soustředil na Lorence.

Lorence během jeho hovoru dost dostalo, když řekl „zamysli se”. Alois toho v tu chvíli litoval, ale co, to je teď historie. Chtěl mít konečně někdy pravdu.

Po chvíli ticha se Lorenc zeptal: „Netušíš, Izo, kde by mohl být?”

Alois to bral jako vítězství, a tak se pyšně usmál a otočil se na Izu.

Iza se překvapeně podívala: „To netuším. Ty nevíš o nějakém místě, kde tak normálně pobývá?”

Lorenc vzdychl: „No právě, že žádný takový místo nemá …”

Alois zvedl obočí: „Takže my jdeme na lov jednoho z nejsilnějších časodějů, co kdy byl, ale ani nevíme, kde je? To zní skvěle.” A poraženecky si sedl na křeslo.

Lorenc navrhnul: „Asi bych se podíval na místo, kde jsem se s ním střetl naposledy. Možná tam něco nechal.”

Iza pokrčila rameny: „Co jiného nám zbývá.” A šla nahoru. V pokoji zůstal jenom Lorenc s Aloisem.

„Co tam budeme dělat?“ zeptal se Alois.

Lorenc se na něj podíval: „No co, budeme hledat stopy.” 

„A jak daleko to je?”

„Blízko, maximálně půl dne cesty.” Lorenc dopil svou svůj hrnek a položil ho na stůl.

Najednou před nimi stála Iza, v rukou tašku a převlečená do podobného kostýmku jako Lorenc. „Tak abychom vyrazili,“ řekla.

Alois poznal, že chtěla skrýt nadšení, ale moc jí to nešlo. Lorenc se pomalu zvedl a vyrazil ke dveřím. Venku ještě Iza skočila do hospody s tím, že musí říct alespoň někomu, že tu nebude. Pak vyrazili.

Cestou se Iza dost bavila s Aloisem a naučila ho i dvě nová kouzla. Jedno, které vypadalo jako světelný meč z těch čísel. Druhé bylo štít, který chránil před algoritmem nebo tím mečem, odrazilo to všechno.

Někdy kolem poledne došli ke zřícenině nějakého hradu. Lorenc se zastavil a rozhlédl. „Jsme tu.”

Alois uviděl černé šmouhy od ohně, jako od nějakého silného algoritmu. Bůh ví, jestli to tu bylo předtím, než se tu ti dva střetli.

Iza se Lorence zeptala: „To jste udělali vy?”

Lorenc vystartoval jako nějaké malé dítě: „To už tak bylo!”

Iza zvedla obočí: „A nepamatuješ si, jestli ti něco neříkal?”

Lorenc se zastavil a přemýšlel. „Přemýšlím nad tím celou cestu, ale nevzpomínám si. Myslím, že ne.”

Iza se nevzdávala: „Neříkal, co má teď v plánu?” Lorenc rázně zavrtěl hlavou.

„Fakt?“ zkoušela to dál.

„Myslím, že ne.”

Iza uznale pokývala hlavou. „Tak začneme hledat … něco, ani nevím co …” A začala máchat rukama, pak se kolem ní objevily zelené kruhy a z ničeho nic se rozprskly.

Alois přistoupil k Lorencovi. „Co to dělá?“ zeptal se.

Lorenc se ani neotočil a řekl mu tiše: „Naprosto zbytečnou věc.” Usmál se, protože Iza se skrčila a něco hledala.

Pak se postavila a řekla směrem k Lorencovi: „Vážně tady?”

Lorenc pokýval hlavou, a pak dodal: „Ale tady nenajdeš žádné časodějné stopy, oba jsme byli pod krytem.”

Iza naštvaně zrudla. “To znamená, že po vás nic nezbylo.”

Alois namítl: „Ale tamhle jsou ohořelky, zdá se, že z algoritmů.”

Lorenc se uznale otočil: „Ano, protože tohle není časodějná stopa. Něco, co je vidět. Abys našel časodějné stopy, musíš udělat to samé kouzlo jako tady Iz, a pak důkladně hledat.”

Iza hodila na Lorence vražedný pohled: „Tos nemohl říct dřív?”

Lorenc zakroutil hlavou: „To by potom nebyla sranda.”

Iza se naštvaně otočila: „Takže hledáme něco, co je vidět. Nějaký známky boje.” Lorenc kývl, aby jí dal za pravdu. Iza se na něj odhodlaně podívala: „Co se takhle vrátit v čase, abychom viděli, co se stalo a jak jste si povídali?”

Lorenc překvapeně pokýval hlavou: „Dobrý nápad.”

Iza se začala točit a kolem ní zase zavlála zelená čísla. Znovu se ocitli v tom kouřovém oblaku, jako u ní doma. Tentokrát tam byli tři.

„Kdy se to stalo?“ zeptala se.

Lorenc se na ni podíval: „Týden zpátky.”

Pak se jí zase začala hromadit čísla kolem krku. Bylo jich míň než tehdy, ale stejně vykřikla: „Danem!”

Najednou se před nimi objevil muž v černé kápi a díval se jejich směrem. Alois k němu přistoupil a kouknul mu do tváře. Měl hnědé oči stejně jako Alois, už měl strniště a pár jizev. Takový typický záporák, řekl si sám pro sebe Alois.

Naproti muži stál Lorenc, který vypadal úplně stejně jako teď.

„Je divný se na to takhle dívat z třetího pohledu,“ vypadlo z Lorence, který stál kousek od Aloise. Vedle něj stála Iza a bedlivě sledovala, co se bude dít. Foukal studený vítr a už se stmívalo.

„Znovu?” ozval se za Aloisem Astragor.

Alois se tak lekl, až si myslel, že vypustil dušičku. Jeho hlas byl chraplavý. Rozhodně teď nebyl Aloisovi vůbec nijak podobný.

„Myslíš si, že mě porazíš? Znova, zase, sám. Osamocený časoděj Lorenc.”

Lorenc se naproti němu narovnal. „Musím to zkusit,“ řekl odhodlaně a připravil se k boji.

„Nyní tě ale budu muset zabít, už mě to nebaví,“ usmál se Astragor. Počkal si, až se k němu Lorenc vrhne.

Lorenc měl připravenou pěst, kolem které létala jeho čísla. Napřáhl se, ale Astragor se objevil za ním a střelil mu algoritmus do zad. Lorenc nejenže svou pěstí rozbil kamennou zeď, ale ještě se o ni praštil obličejem z té rány od Astragora.

„Blázne,“ zasmál se Astragor.

Lorence to naštvalo, z ničeho nic se otočil a vystřelil na něj algoritmus. Byl velice silný ale Astragor ho zrušil mávnutím ruky: „Nedokážeš se oprostit od minulosti.”

Lorenc mu skočil do řeči tím, že se z ničeho nic objevil za ním a praštil ho do zad. Astragora to překvapilo, ale i naštvalo. Zase se objevil za ním a tentokrát na něj vyslal dva plameny plné modrých čísel, jako má Alois. Šlehaly mu z rukou. Lorenc jen tak tak zareagoval a postavil kolem sebe takový štít, jaký se Alois zrovna naučil s Izou.

Astragor znovu spustil: „Neskákej mi do řeči. Rád si s tebou povídám, ale máme nějaká pravidla.” Bylo vidět, jak plamen ještě zesílil.

Lorenc nemohl tlesknout, aby zastavil čas, protože by ho pohltil ten plamen. Alois viděl, jak mu teče pot z čela na tváře a jak hledá nějakou alternativu.

„Abys mohl do budoucnosti, musíš opustit minulost. Chceš vůbec budoucnost? Protože to vypadá, že ne. Minimálně pro to všechno děláš.”

Lorenc se zapřel a zrušil ty plameny. Vysílilo ho to natolik, že spadl. Astragor se nad něj postavil a podal mu ruku. Alois slyšel, jak si Lorenc, který stál vedle něj, pro sebe řekl: „Jen si se mnou hrál.”

Alois nemohl od děje před sebou odtrhnout zrak. Nedokázal si představit, jak tohle mohl Lorenc přežít. Lorenc z minulosti se pomalu postavil před Astragora. Koukali si do očí, byli si docela blízko. Alois viděl, jak Lorencovi planou oči vztekem.

Astragor se ale usmíval: „Kdy ti to konečně dojde? Snažíš se porazit pána budoucnosti.”

Alois zahlédl Lorencovu připravenou ruku, kolem níž létala červená čísla. „Algoritmus,“ vydechl.

Astragor napřáhl ruce a zvedl se vítr. Čím výše je zvedal, tím byl vítr silnější. „Nechám tě v minulosti!“ zařval.

V tu chvíli mu Lorenc střelil do hrudi algoritmus a zmizel. Astragor se z toho chvíli zvedal a nadával na Lorence. Ale ten byl pryč. Když se dal dohromady, zmizel taky a zůstaly tam po nich tytéž sutiny, které před chvílí našli.

Iza stála za Aloisem a Lorencem, a když začala točit rukama, vrátili se zpět mezi sutiny ozářené poledním sluncem.

„Byl jsem na cestě do té hospody, kde jsme se potkali, potřeboval jsem se opít.”

Iza k nim přistoupila: „Nerada to říkám, ale mám takový pocit, že Astragor ví, že přijdeme. Rozhodně ví o Aloisovi.”

Lorenc se zamračil: „Blbost. Byla to náhoda, že jsem ho potkal.”

Aloisovi se nelíbilo, jak se o něm baví, jako by tu nebyl, ale přetrpěl to. „Proč myslíš, Izo?“ zeptal se zpříma.

“Když Lorencovi říkal, že je věčně sám, kouknul se směrem, kde jsi teď stál.”

Lorenc zakroutil hlavou: „Nevšiml jsem si.”

Iza si pohrdavě odfrkla. „Hele,“ natáhla dlaň a druhou rukou nad ní začala mávat. Zase tu byla ta mlha a jako by koukali na video, objevil se před nimi zase Astragor a opodál vedle něj stál Alois, který ho sledoval.

Alois byl zmatený: „Můžeš přehrávat minulost, během které jsme se koukali na minulost?”

Iza se pyšně podívala na Aloise a pak zase na svou ruku. „Pozor, teď to přijde.”

„Myslíš si, že mě porazíš? Znova, zase, sám. Osamocený časoděj Lorenc.” A skutečně se podíval Aloisovým směrem.

Izina dlaň se zavřela a s ní i to “video”. Lorenc se zamračil: „Ale jak?”

Iza smutně pokrčila rameny: „To netuším.” Pak se hned zase narovnala: „Vím teď ale, co má v plánu a kde pravděpodobně je.”

Alois s Lorencem se nepřestávali divit. Jak toho mohla během tak krátkého výstupu zjistit tolik?

„Pokud chce ovládnout budoucnost, musí někam, kde jsou na to prostředky, ne?”

Alois s Lorencem souhlasně pokrčili hlavou. „A?“ zeptal se napjatě Lorenc.

„Někam, kde srší časodějná energie. Zároveň potřebuje kámen budoucnosti, ale ten předpokládám má, když s tím tak počítá.”

Lorencovi to začalo docházet: „Takže teď bude ve Vendě.”

Iza se rozzářila. „ANO!“ vypištěla.

 

Venda bylo město, ve kterém kdysi žili všichni časodějové. Teď z něj zbyly jenom ruiny. Iza Aloisovi vyprávěla nejrůznější příběhy a legendy z toho města.

Třeba o Aremisii, bohyni, která se zamilovala do smrtelníka. Ostatní bohové ho zabili, když to zjistili. Ona potom tak plakala a plakala, až se uprostřed města Venda objevila řeka. Jmenuje se Klip, po tom smrtelníkovi.

Alois věděl, že to je blbost. Aby se z ničeho nic objevila řeka.

„Náhodou!“ okřikla ho Iza. „Třeba dlouhou dobu pršelo, až to udělalo řeku.”

Alois se na ni podíval pohledem, jako jestli to myslí vážně.

„Fajn, je to blbost. Ale my časodějové, mezi které teď patříš i ty, těm blbostem věříme. Takže ať chceš nebo ne, věř tomu,“ rozohnila se Iza.

Lorenc šel před nimi a psal si něco do svého deníku. Vedl je, ale zároveň jako by nedával pozor. Přesto, když měl v cestě nějaký kámen, v klidu ho buď přešel nebo obešel, aniž by přestal v psaní.

Iza si všimla Aloisova pohledu na Lorence, ale vyložila si to jinak, než přemýšlel Alois. „Takový nebyl vždycky.”

Alois se na ni překvapeně podíval.

„Dřív byl hodný, usměvavý, v jakékoli situaci pozitivní.” Iza se usmála a sledovala Lorence „Jednou dokonce málem zemřel, jenom aby ujistil všechny okolo sebe, že je vše v pořádku a že se není čeho bát.”

Alois se zeptal: „A co se stalo?” 

Iza se na něj nechápavě podívala: „Co by se mělo stát?”

Alois se nevzdával: „Proč už takový není?”

Iza napjatě těkala očima z Aloise na Lorence. Usilovně přemýšlela, co Aloisovi říct.

„Různé situace lidi mění. Poslyš, umíš ty plameny, jaké jsme viděli u Astragora?“ pokusila se to zamluvit.

Alois zavrtěl hlavou: „Jaká situace Lorence změnila?”

Iza se na něj zpříma podívala, chytla ho za ruku a zastavila. Počkala, až Lorenc trošku poodejde. „Neměla bych ti to říkat, když ti to neřekl on sám. Ani nevím, jestli to řekl někdy někomu. Já jsem byla u toho. Takže …”

Alois se začal bát, co se mu stalo, nebo co udělal. Iza se mu koukala ledově do očí.

„Beth zemřela,“ ozvalo se najednou zepředu. Nebyl moc blízko, takže to musel říct docela nahlas. Beth byla Lorencova manželka. Ta, kterou Lorenc miloval

„Cože?! Musíme za ní! Kdy? Co se jí stalo? Jak to víš?” Aloise chytla panika. Díval se na Lorence, jenomže ten držel kamennou tvář.

Také Iza upírala zrak na Lorence. Nebyla překvapená, nezačala skákat, plánovat, jak se k ní dostat. Jenom tam stála a do očí se jí začaly drát slzy.

„No tak! Musíme ji zachránit! Přetočíme čas. Oživíme ji. No tak, řekni něco,“ Aloisovi se zvýšil hlas.

„Aloisi,“ konečně promluvila Iza, „To je ta situace.”

Teď to Aloisovi došlo. To není nová zpráva. On je slyšel. Lorenc se na něj dál bez hnutí koukal.

„To je mi líto,“ dostal ze sebe Alois.

„Zabil ji Astragor. Před pěti lety.” 

Aloisovi najednou začalo svítat. Proto je tolik posedlý zničením Astragora. Vzpomněl si, jak mu Lorenc vyprávěl o Beth. Mluvil o ní, jako by byla živá, jako by byla akorát u něj doma a zrovna něco vařila.

„Měli bychom jít,“ houkl Lorenc a otočil se zpátky směrem, kterým šli. Iza za ním chtěla běžet, ale Alois ji chytl za rameno.

„To není dobrý nápad,” zamračil se.

Iza se zastavila a koukala na Lorence. Alois ji pustil a pomalu se vydal na cestu. Iza ho za chvilku došla.

„Víš, bylo by docela super, kdybych uměl ty plameny,“ usmál se na ni.

Iza na něj z ničeho nic vystřelila algoritmus. Alois rychle zareagoval a mávnutím ruky ho odrazil.

„Můžem,“ usmála se potom a začala mu složitě vysvětlovat proud času, co to je, jak si to představit, legendy a pravidla. Ty plameny byly rozhodně nejtěžší, co se Alois zatím učil. Musel jsi k tomu spotřebovat hrozně moc síly, jak fyzické, tak časodějné. Musel jsi se i soustředit jenom na jednu věc, protože kdybys povolil, plameny by byly všude.

Najedli se v nějaké menší vesničce, která byla cestou. Usadili se u stolu nejvíce vzadu mimo oči. Lorenc už vypadal více přátelsky, a dokonce začínal sám konverzace. Měli už objednáno, takže všichni tak trochu hypnotizovali každého, kdo vyšel z kuchyně.

„Ve Vendě jsme zítra,“ začal Lorenc.

„Nepřipadá vám to divný?“ zeptala se Iza.

„Co? Myslíš to, že ještě neovládl žádnou budoucnost, i když k tomu má prostředky?“ zeptal se Lorenc ironicky.

„Jako by na něco čekal …,“ hlesl Alois.

„Nebo mu to nejde, třeba na to nemá dost síly!“ řekla Iza s nadějí v hlase.

Lorenc se na ni skepticky podíval: „On má dost síly obzvláště ještě, když je ve Vendě.”

Alois namítl: „Třeba se mu něco stalo, třeba ho už někdo porazil!”

Teď na Aloise koukali oba jako na nějakou hodně naivní holku, která řekla, že by mohla vyčarovat delfína i s nohama.

„Tak asi ne,“ pokrčil rameny Alois.

„No …,“ mlaskl Lorenc

„Co když čeká na nás?“ navrhla Iza.

Lorenc zavrtěl hlavou: „Proč by to dělal? Co máme my a on ne? Jenom bychom mu přidělali potíže, tohle si nemůže dovolit.”

Iza vyčerpaně pohodila rameny. Z ničeho nic se vedle nich objevila servírka a s úsměvem jim podávala jídlo. Lorenc si postěžoval, že mu ještě nepřinesli pití. Servírka vypadala, že to s ní sekne, když se to dozvěděla. Začala kolem nich poskakovat a omlouvat se. Když jí Lorenc uklidnil, řekl jí, že hlavně chce své pivo. Ona jako střela vyrazila k baru a podala všem piva. To, že si pivo objednal jenom Lorenc a Iza s Aloisem si dali nějakou místní limonádu, bylo vedlejší. Hlavně, že už měli co pít.

Servírka se obořila na baristu a dost jasně mu dala najevo, že se to už nesmí opakovat. Asi to dělala naschvál tak nahlas, aby to všichni slyšeli. Alois se nad tím divadlem u jídla usmíval.

Po jídle se s nově nabitou energií vydali směr Venda. Cestou se Alois naučil mnohem lépe ovládat plameny, a tak bylo o srandu postaráno. Často to kolem sebe zapálil, ale pak to hned vrátil, jako by se vůbec nic nestalo.

Lorenc usoudil, že s takovou rychlostí stihnou dojít do Vendy ještě dnes. Sice večer, ale alespoň můžou na Astragora vtrhnout hned zrána, kdy to bude nejméně čekat.

Kolem 22 hodin v noci se před nimi objevilo městečko, schované v lese. Přesně prostředkem městečka vedla řeka. Ta řeka Klip. Vedle města byla menší hora a na jejím vrcholku se rozléhala nějaká plošina. Na ní na okrajích stály čtyři věže. I z takové dálky běhal Aloisovi mráz po zádech.

„Cítíš to?”

Alois se lekl natolik, že se ohnal rukou. Kdyby Iza nezastavila čas, tak by jí Alois rozhodně jednu vrazil.

Iza se najednou postavila vedle něho a smála se z plna hrdla. Lorenc se taky usmál, ale hned Izu pokáral, aby nebyla tak nahlas. Aby nezapomněli na to, že tu je Astragor. A těžko ho překvapí, když je dřív zabije.

„Tady přespíme,“ ukázal na menší místo mezi stromy. Rozdělali oheň, všichni si kolem něj lehli a během chvilky usnuli.

---

Kapitola šestá

Zpět