Na Zlatou lebku!
Hlavní ze skupiny skřetů v ruce třímal list zažloutlého ohořelého papíru, který byl nejspíš ukraden někde při rabování. Bylo na něm naškrábáno něco pro nás nesrozumitelného. Pár písmen, obrázků a nejspíš vyznačení cesty, po které mají jít.
Cestu už znal, párkrát po ní šli, ale stejně si raději ověřoval značky, po kterých cesta vedla. Před sebou měli poslední kopec před Burtanem, tedy, spíše tím, co z něj zbylo. Ohlédl se na hekající nosiče, kteří se svalili do trávy v okamžiku, kdy se zastavil. Zavrčel na ně, ale vlastně jen proto, aby si moc nezvykali. Ve skutečnosti měl v plánu delší přestávku.
Rozhlédl se kolem sebe. Všichni skřeti ho napjatě pozorovali. Vybral dva, posunkem je přivolal a ostatním dal pohov. Vybraní skřeti k němu přistoupili a očekávali rozkazy. Ukázal jim papír a značky, kterých si mají všímat. Hospoda U Zlaté lebky je asi hodinu cesty. Vyrazí ihned, postup jako obvykle. Mohou tam sníst, co chtějí, nejlepší porci mu schovají. Pokud hostinský nezaplatí, pohrozí mu ohněm a počkají do večera na ostatní. Když zaplatí, počkají na ně také.
Přikývli, poklonili se mu a odešli. Velitel se pohodlně rozvalil v trávě a rozkázal, aby mu podali pití.
Ti dva už byli na cestě nejméně půl hodiny. Šli mnohem svižněji než předtím s celou tlupou. Dělat předvoj byla vytoužená a záviděná práce. Každý alespoň trochu rozumný hostinský si výběrčí všemožně předcházel. Snesl by jim modré z nebe, jen aby mu do hostince nevpustili zbytek hordy. Čím dříve tam budou, tím více času na hodování jim zbyde.
Mladší skřet si nahlas představoval, jaké pochoutky je dnes čekají. Starší ho chvíli nechal, pak na něj ale zavrčel: „Hlavně nezapomeň nechat nejlepší kousky veliteli.”
„Prosimtě, jak by to asi poznal?”
„Poznal, nemysli si. A věř mi, že by to dnes bylo naposledy, co jsme dělali výběrčí. Už navždycky bychom tahali náklad.”
„Nestraš, když mu to ani jeden neřekneme, nemůže na to přijít.”
Starší skřet po něm skočil tak prudce, že se nestačil ani nadechnout a už ležel na zemi s nožem na krku.
„Zkus to a zabiju tě dřív než velitel dorazí! Rozumíš?”
Neodvážil se ani pohnout, ustrašeně se díval do jeho očí plných nenávisti. „Jo,” vyrazil ze sebe. Stisk povolil, nůž zmizel v pochvě a starší kolega se od něj odvrátil a pokračoval v cestě. Ztěžka vstal a vydal se za ním. Zbytek cesty už nepromluvili.
Hospoda vypadala podivně pustá. Z oken nebylo slyšet vůbec nic, jen vývěsní štít občas zavrzal, když se do něj opřel vítr. Když přišli blíž, všimli si na dveřích cedule: „Obědy vyprodány, přijďte na večeři.”
„Co je tohle za vtipy?” zabručel starší skřet a vstoupil dovnitř. V celém sále seděl nějaký chlápek u stolu a dvě děti zrovna odcházely hledat záchod. Nevěnovali jim pozornost a přešli k výčepnímu pultu.
„Istafele!”
Nikdo se neozval, nikdo nepřišel. Že by zdrhnul? Počkali ještě chvíli.
„Istafele!”
Zlostný řev se rozléhal po sále. Ten chlápek u stolu v koutě se ustrašeně krčil, tak to má být. Skřeti si sedli ke stolu. Však my máme času dost, pomysleli si bohorovně. Trmácíme se sem takovou dálku, v takovém vedru … ať si nikdo nemyslí, že to tu začneme hned prohledávat. Nejdřív si pěkně odpočineme. Tady je příjemný chládek …
„Istafele!”
Čas od času takhle zařvat, aby si nikdo nemyslel, že jsme nějací dobráci. No však už ten chlápek, co seděl v koutě, peláší pryč!
Zeid pověsil na trám poslední svazek česneku. Vedle Baenořiných úhledných copů vypadaly ty jeho „otýpky” dost uboze, ale pochyboval, že by někdo hodnotil estetickou stránku jejich práce.
Rozhlédl se po dvoře, ale nikoho neviděl. Dora odběhla nejspíše s Uchelem hned, jak uklidili nářadí, které přinesli ze zahrady. Zabloudil pohledem ke dveřím do kuchyně. Jestlipak je Melany už zpět? Jestlipak se vůbec ještě vrátí?
Když se k nim Ymladd připojil, řekl mu, že zítra ráno bude mít dýku, že hostinskému se viditelně hodily jejich zlaťáky a že je to čestný člověk, protože si vzal jen tolik, kolik potřeboval. Teď s chladnou hlavou chápal, že skřeti jsou opravdu na cestě sem. To jim přece říkala Melany hned, když přišli. Že je skřeti nechávají na pokoji a nechávají si za to pořádně zaplatit. Otec ji asi vážně poslal někam do bezpečí, aby se s nimi nesetkala.
Ale co oni? Měli by raději také zmizet. Mohou si dovolit čekat do rána? Odvrátil se od kuchyně a vykročil k chodbě do pokojů, aby to probral s Ymladdem. I když byl o něco starší, plně ho respektoval coby vůdce celé skupiny. Sám raději vykonával, co je potřeba, než aby řešení problémů vymýšlel.
V tu chvíli za sebou uslyšel zvuk, kvůli kterému strnul hrůzou. Neodvážil se ani pohnout, ale nepotřeboval se přesvědčit pohledem. Poznal okamžitě, že hlas, ozývající se z kuchyně, je skřetí. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a uvědomil si, že hlasy jsou dva a volají na hostinského. Hledají ho.
Okamžitě vystřelil směr jejich pokoj a doufal, že tam všechny najde. Musí pryč! Ihned!
Pohled, který se mu naskytl, když vtrhl dovnitř, ho na chvilku zaskočil. Plačící Baenor objímala Brina a Uchela, Ymladd ji utěšoval a Dora nikde. Na hloubání nad tím, co se tu asi děje, ale nebyl čas. „Skřeti,” řekl tiše, „jsou v kuchyni a hledají hostinského.”
„Ale ten odešel, viď Brine,” zareagoval hned Uchel a vymanil se z objetí svých sourozenců. Brin přikývl, přikradl se k oknu a opatrně z něj vykoukl na dvorek.
„Ta sketa!” ulevil si Zeid. „Tak proto nás nechtěl pustit na ty ryby. Práskli do bot oba. A ještě si to pojistil slibem dýky na zítřek.”
„Možná pro ni šel,” ozval se ode dveří Ymladd, který škvírkou mezi dveřmi a futry sledoval chodbu. „Třeba ji má v nějakém úkrytu, kde jsou i ti lovci. V noci nevypadal, že by chtěl riskovat, aby tu skřeti začali pátrat. A taky bych řekl, že nečekal, že dorazí už dnes. Jak to vypadá Brine?”
„Na dvorku je čisto.”
„Zeide, kde je Dora?” zašeptal Ymladd s okem přitisknutým ke škvíře.
„Šla s Uchelem.”
„Nene, byla s tebou!” bránil se Uchel.
„Spí,” pronesl nepřítomně Brin.
„Kde?” ozvalo se z několika hrdel.
„Nevím. Musí to být někde blízko,” odmlčel se. Vzápětí ale vyhrkl: „Změna plánu. Odcházíme hned. Všichni ven!” Potichu otevřel okno a zadíval se na Ymladda. Ten zvedl ruku, chvilku ještě vyčkával a pak jim dal znamení.
Co nejtišeji to dokázali, vylezli oknem na dvorek. Ymlad přivřel okno, aby nebylo hned na první pohled poznat, kudy utekli, a Brin mezitím všechny zavedl do stodoly. Na hromadě sena tam ležela spící Dora, jednou rukou objímala kotě a v druhé třímala svého medvídka.
„Jak jsi to mohl vědět?” nechápal Uchel.
„Nevím,” usmál se Brin, „cítil jsem to.”
Najednou na ně padl stín. Kdosi stál ve dveřích.
„Klid, to jsem já,” zašeptal příchozí. Prvotní úlek okamžitě vystřídala úleva, i když Zeid ani Uchel ten hlas nepoznávali.
„Poslouchejte, hostinský se za chvíli vrátí. Skřeti jsou hladoví a ze všeho nejdříve hodlají sežrat vše, na co přijdou. Jakmile zasednou k hostině, odejdeme my s Brinem. Ymladde, ty se připlížíš ke kuchyni a až bude vhodná příležitost, promluvíš si s hostinským. Byl ti sehnat tu dýku.”
Ymladd přikývl. Zeid na to jen zaskočeně zíral a nezmohl se na slovo, ani když se neznámý obrátil k němu.
„Zeide, buďte s Baenor připraveni a jakmile se Ymladd vrátí, vyrazíte k jihovýchodu. Ze severu se blíží skřetí tlupa vymahačů, tihle dva jsou jen jejich předvoj. Za žádnou cenu se jim nesmíte připlést do cesty. Rozumíš?”
„A-ano,” vykoktal fascinovaně Zeid, i když stále netušil, co si o tom myslet.
„A ještě jedna věc. Nezůstalo něco důležitého ve vašem pokoji?”
„Kdepak, nezůstalo tam nic,” odpověděla Baenor a položila na zem před sebe uzel svázaný z ubrusu, který měli na stole. Rozbalila jej, vyndala menší a úhlednější uzlík vyrobený z jejího pyžama a podala ho Brinovi. „Zabalila jsem mu tam zbytky od snídaně a lahev s vodou,” začala vysvětlovat Alerithovi.
„Tu jsem našel já!” skočil jí do řeči Uchel. „Ležela hned vedle studny. To je tak, když někoho pošleš pro pití,” šlehl pohledem po Ymladdovi.
„Dobrá práce,” pochválil ho Alerith, ale hned se zase obrátil na Baenor, „tyhle zásoby si nechte, my máme vše, co potřebujeme. Obdivuji tvoji duchapřítomnost.” Zahleděl se na věci na ubrusu. Bylo tam vše, co mohlo prozrazovat, že v pokoji byl někdo ubytovaný. Jejich stará pyžama, konvička od čaje, pohárky, odstřižky látek, Dořina nedošitá sukýnka, nůžky, nitě, svíčky, deka i Ymladdův váček s dračím vejcem. „Vše, co nebudeš brát s sebou, schovej tady pod seno. A teď se rychle rozlučte, hostinský tu bude každou chvíli.”
Brin, Baenor a Uchel se znovu objali. Všem tekly slzy a Brin jim šeptem sliboval, že se bude pilně učit a co nejdříve je vyhledá. Zeid je pozoroval s naprosto zmateným výrazem, Ymladd opatrně vykukoval na dvůr a Dora překvapivě stále spala.
„Psst, ani hnout,” řekl tiše Alerith a vzápětí slyšely hřmotné kroky obou skřetů přecházejících po dvorku. Zastavili se kus od stodoly a Ymladd, který je sledoval skulinou po suku, na nich viděl, že dovnitř se jim ani jednomu moc nechce.
„Istafelle!” zařval nakonec jeden z nich.
„Tady jsem pánové, copak si přejete?” ozvalo se ze zahrady.
Skřeti se otočili za hlasem. Brankou ze zahrady právě přichvátal udýchaný hostinský a jakmile poznal, kdo ho hledá, roztřásl se.
„Kde se flákáš? Máme hlad!”
„Odpusťte pánové, byl jsem v zahradě. To víte, česnek mohu sklízet jen, když mám prázdný lokál,” vysvětloval ustrašeně a opřel motyčku, kterou našel v zahradě zapomenutou, o stěnu stodoly.
„Jo tak česnek! To je ten smrad! Proto se nám tak nechtělo dovnitř,” ukázal jeden skřet na stodolu a druhý pokýval hlavou. „Co máš pro nás k jídlu?”
„Pojďte prosím se mnou, pánové, hned vás obsloužím.”
Istafell a skřeti zmizeli ve dveřích vedoucích do kuchyně.
„Je čas,” zašeptal Alerith.
Brin se spěšně rozloučil se Zeidem a Ymladdem, naposledy rychle objal Baenor, pohladil spící Doru a Uchelovi zašeptal: „Dej na ségru pozor!” Pak přistoupil k Alerithovi: „Můžeme.”
Alerith se na všechny povzbudivě usmál: „Buďte opatrní. Brine, vezmeme to přes zahradu.” A během několika vteřin jim oba zmizeli z dohledu.
Ymladd se vyplížil ze stodoly hned po nich a zamířil ke kuchyni. Baenor se sklonila k věcem, které v pokoji rychle naházela na ubrus, aby vybrala, co vzít s sebou a co tu nechat. V tu chvíli se probudila Dora. Zeid si k ní okamžitě sedl a naléhavě jí zašeptal, aby byla potichu. Pochopila, mlčky se rozhlížela kolem sebe a snažila se přijít na to, co se děje.
Ymladd vyčkával za dveřmi kuchyně, až se Istafell vrátí z lokálu. Přes rameno si pověsil váček s vejcem, který Baenor zachránila z jejich pokoje. Pak zaslechl kroky. Podíval se opatrně dovnitř, a když se přesvědčil, že je tam hostinský sám, potichu vešel.
„Musíte pryč, chlapče,” vydechl místo pozdravu Istafell. „Myslel jsem si, že máme ještě pár dnů čas, ale skřeti už jsou tu a brzy dorazí celá tlupa. Tu dýku u sebe nemám, ale neboj, nepřijdeš o ni.”
„Istafelle!” ozvalo se z lokálu.
„Počkej tu a zatím si tady naber nějaké brambory, “ ukázal hostinský na bedýnku v koutě a spěchal za skřety.
Když se vrátil, dal Ymladdovi ještě chleba, kus sýra, několik vařených vajec a podrobně mu popsal místo v lese, kde zítra ráno najde schovanou dýku. Ymladd nevěděl, jak mu poděkovat, slova mu připadala zoufale málo. Nabídl mu zlaťáky, které měl stále v kapse, ale hostinský je i tentokrát odmítl.
„Však je budete potřebovat, peníze neleží jen tak na zemi.”
„Tyhle ležely,” usmál se smutně Ymladd a bodlo ho u srdce při vzpomínce na rozvaliny Dalinu.
„Tak to jste měli štěstí. Většina skřetích tlup drancuje nebo bere zajatce.”
„U nás doma to tak nebylo. Jako by tam prošlo něco obrovského. Sřeti tam byli taky, viděli jsme je, ale tohle bylo něco jiného. A nechávalo to stopy jako krátery,” vzpomněl si Ymladd.
„To musela být Zhouba. Tudy prošla taky. Skoro to vypadá, že si s ní skřeti nevědí moc rady. Je to obrovský netvor, který zničí vše, kam vstoupí. Skřeti používají jeho sílu, ale ovládat ho nedovedou. Vlastně jsem měl štěstí, že si to nenamířil přes moji hospodu. Výpalné nevýpalné, pochybuju, že by to dokázali odklonit,” vykládal ponuře hostinský.
„Istafelle! Další chod! Hned!”
Istafell popadl podnos a spěchal do lokálu. Když se opět vrátil, měl na něj Ymladd spoustu otázek, ale neměl příležitost je položit. Hostinský mu do ruky vtiskl tornu, aby si měl kam dát všechno to jídlo, které dostali. „Je v ní jedna lahev na vodu. Naberte si u studny a rychle zmizte!”
Ymladd mu za všechno ještě jednou poděkoval, pozdravoval Melany a rychle se vrátil do stodoly.
„Uchele, dojdi nenápadně naplnit ještě tuhle lahev,” požádal ho, podal tornu Zeidovi, vzal do náručí Doru a podíval se na Baenor. „Připravena?”
Baenor měla v ruce pyžamový uzlík a přes rameno tlumok ze srolované deky a provazu, který našli ve stodole. Na tvářích se jí stále ještě leskly slzy, tvářila se ale odhodlaně.
Jakmile se vrátil Uchel, opatrně otevřeli vrata vedoucí ven, zamířili na západ k lesu a Hospodu U zlaté lebky nechali daleko za sebou.