Noční rozhovor
Po večeři všichni kluci odnášeli naštípané dřevo a uklízeli dvorek. Melany byla nadšená, kolik práce udělali, ale jakmile se nabídli, že budou ještě pokračovat, s díky odmítla a poslala je spát. Baenor zatím pilně pracovala na Uchelově oblečení a Dora pilně pracovala na přesvědčování Baenor, aby jí ze zbytků nohavic ušila sukýnku.
Když se kluci vrátili nečekaně brzy s tím, že je Melany poslala spát, Baenor usoudila, že by rány sekerou rušily ostatní hosty. Ymladd se ale moc přesvědčeně netvářil.
Brin sebou plácnul na postel a prohlásil, že se dnes konečně pořádně vyspí. Zeid a Uchel, kteří se k Baenořinu zděšení snažili pomáhat s přešíváním, se toho hned chytili. Jen Dora protestovala, ale jakmile jí slíbili vytouženou sukýnku, zavřela spokojeně oči a v tu ránu usnula. Ymladd si vzal odstřižky z Uchelových kalhot a začal je sešívat. Když se začalo smrákat, rozhodli se s Baenor, že nebudou zapalovat svíčky, aby nerušili ostatní, a šli také spát.
Ymladda probudlo tiché vrznutí dveří. Na tvář mu dopadly paprsky světla z chodby. Nejdřív si myslel, že si někdo šel jen odskočit, ale když se ani po deseti minutách nikdo nevracel, zvedl se a šel člena skupiny nenápadně hledat.
Co když se mu něco stalo?, prolétlo mu hlavou. I když už má hospoda zavřeno a všichni by měli spát, dosud pořádně neví, co všechno tu může přebývat.
V hlavě se mu začaly hromadit chmurné myšlenky, takže skoro prošel kolem jednoho pokoje, než si uvědomil, že odtud slyší hlasy. Zastavil se, opatrně přiložil ucho ke klíčové dirce a zaslechl kousek rozhovoru: „Nejlepší bude, když rovnou odejdeš se mnou, Brine.”
Ta věta v něm vyvolala šok. Kdo ho chce odvést? A je tu Brin vůbec dobrovolně? Z přemýšlení ho probrala další věta: „Počkej, někdo je za dveřmi.”
Co? Jak se o něm ten uvnitř mohl dozvědět? To nedává smysl. Dočista ztratil hlavu a zareagoval tak, jak by to sám od sebe nikdy nečekal. V jeho mysli zněla jediná myšlenka. Musí se schovat! Ale kam?
Bezmyšlenkovitě vyběhl na dvůr a v panice se schoval za hromadu dříví.
A dost, to nemůže být pravda! Tisíce otázek a ani jedna odpověď! Snažil se uklidnit a zamyslet. Ten uvnitř si mohl třeba všimnout stínu pod dveřmi nebo v klíčové dírce. Sám tomu nevěřil. Copak může být člověk tak ostražitý? A byl to vůbec člověk?
Po chvíli se vzpamatoval. Zdálo se, že ho nikdo nehledá. Co tady vlastně dělá? Vždyť Brin je možná v nebezpečí! Musí tam zpátky! V tu chvíli něco znovu zaslechl.
„Omlouvám se, víc jsme toho nenalovili.”
To nebyl ani Brin ani ten druhý hlas. Kousek od něj stál postarší pán. Jak si ho mohl nevšimnout? A taky je zázrak, že muž si nevšiml jeho.
„Dnes to ještě nevadí, vystačím s tím, co máme, ale příště musíte přinést víc. Zanedlouho budou chtít zaplatit a když nebudu mít čím, začnou hledat sami.”
„Já vím,” pokýval muž hlavou, otočil se a odešel.
Ymladd stál ještě chvíli nehnutě, a pak spěchal za Brinem. Už na chodbě viděl, že dveře jsou otevřené a vzápětí se přesvědčil, že místnost je prázdná. Přišel pozdě. Co teď? Vrátil se do jejich pokoje s úmyslem vzbudit Baenor a Zeida. K jeho překvapení ale ležel Brin v posteli a tvrdě spal.
Když se ho na to ráno zeptal, zatvářil se Brin tak udiveně, že Ymladd zapochyboval, jestli se mu všechno jen nezdálo.
„No, někdo ale venku být musel,” usmál se Brin a kývl hlavou k posteli, na níž ležela Dora s dekou přetaženou přes hlavu. Ymladd, který věděl, že takhle zachumlaná obvykle nespává, se na ní pozorně zahleděl. V tu chvíli se v jednom záhybu mihl kočičí ocásek.
„Doro?”
„Nech mě spát,” ozvalo se okamžitě zpod deky, „říkali jste, že tu pár dní zůstaneme!”
„A co ta kočka?”
„Ta taky nikam nejde!”
Nekompromisní tón jejího hlasu všechny rozesmál.
„No dobře, máš pravdu, dnes nikam nepůjdeme. Ale to neznamená, že nemáme nic na práci. Takže vstávat!” řekl Ymladd a stáhl z ní deku.
Dora ležela stočená do klubíčka a kotě u ní. Předníma tlapkama ji drželo kolem ruky a olizovalo jí prsty.
„Nech nás!” snažila se mu zabránit, aby jí kotě vzal.
„Já bych šel zase štípat dříví,” vložil se do toho Brin. „Včera mě to hrozně bavilo,” dodal a zkoumavě se zadíval na Doru.
„My ti pomůžeme, nás to na dvorku taky hrozně baví,” chytla se toho okamžitě. Brin se spokojeně pousmál.
„Jdu taky,” přidal se hned Uchel, který zatím ležel a pozoroval je.
„Výborně, už jste všichni vzhůru!” pochvalovala si Baenor, která právě vstoupila do dveří. „Pojďte se umýt a nasnídat! Nezavírej, Zeid jde hned za mnou a nese čaj,” zastavila Ymladda, který si všiml, že má plné ruce a přidržel jí dveře.
„Umýt? Vždyť jsme se myli včera!” odmlouvala Dora.
„Když je v čem, myjeme se každý den,” trvala na svém Baenor.
„Hádejte, co nesu!” hlaholil hned ve dveřích Zeid. “Úplně čerstý chleba, Melany ho před chvílí vyndala z pece. A slíbil jsem jí, že ještě naštípáme nějaké dřevo.”
Po snídani se pustili do práce. Baenor a Ymladd pokračovali v šití a ostatní se činili se dřevem.
Ymladd nemohl pustit z hlavy svůj noční zážitek. I kdyby to opravdu byl jen sen, jak to, že tahle hospoda může fungovat? Kde berou potraviny? Melany včera přece zmiňovala, že skřetům platí, aby je nechali na pokoji, a že před nimi zachránili spoustu lidí. Mohli se někde poblíž schovávat a spoléhat na to, že dokud má hostinský na zaplacení výpalného, nebude je nikdo hledat? Ten muž se omlouval, že toho více nenalovili. Zásobují snad hospodu masem? Smysl by pak dávalo i to, že je Melany poslala tak brzy spát.
Jenže …. Pokud tohle nebyl sen, musel být v noci na dvorku …. ohlédl se k oknu. Bylo pootevřené a slyšel rány sekerou i hlasy Uchela a Dory, kteří si prozpěvovali nějakou veselou písničku. Byl by ale také slyšet tichý rozhovor u dřevníku? Mohl mu prolézt do snu? A kdyby ne a on opravdu byl venku, jak jen si vysvětlit paniku a zběsilou snahu se někam schovat, které ho zachvátily? Nedokázal se smířit s myšlenkou, že by se zachoval takhle zbaběle.
Byl v tom pokoji vůbec jejich Brin? Ráno ho přesvědčil, že nikam neodešel. Poznal by, kdyby mu lhal. Proč jen se nepodíval, kdo vlastně chybí, když se vydal hledat nevracejícího se člena skupinky? Třeba to vrznutí dveří, které ho vzbudilo, bylo z nějakého vedlejšího pokoje. Ať nad tím přemýšlel, jak chtěl, nenacházel žádné přijatelné rozumné vysvětlení.
Najednou vedle něj promluvil Zeid: „Máme pro dnešek hotovo, ale napadlo nás, že bychom mohli zkusit nachytat nějaké ryby. Myslíš, že by to Melany ocenila? Kde vůbec tahle hospoda bere všechno to jídlo?”
„To je dobrá otázka. Čteš mi myšlenky,” usmál se Ymladd. „Zkusíme to Melany navrhnout. Já už taky budu končit, tak bych šel s vámi.”
„Tak fajn, dojdu se s ní zatím domluvit.”
Když se o chvíli později vrátil, tvářil se trochu rozčarovaně. Během doby, co byl pryč, si Ymladd řekl, že pokud je Melany k řece nepustí, znamená to, že nechce, aby se potkali s jejich dodavateli a noční rozhovor nebyl sen. Při pohledu na Zeida si byl téměř jistý, že to odhadl správně.
„Vypadáš, jako by moc nadšeně nereagovala,” poznamenal.
„Není tu.”
„Třeba je někde u sebe, kam by šla? Tak se zeptáme hostinského, stejně s ním potřebuju mluvit,” navrhl, ukousl zapošitou nit a vstal.
„Hostinský říkal, že odešla. Prý doprovodit nějakého hosta. A my na ryby chodit nemáme, že prý je to nebezpečné, prý jsou blízko skřeti. Kdyby tak tušil, jak blízko skřetům jsme před pár dny byli!” rozčiloval se Zeid.
„No já bych si to zopakoval celkem nerad,” mírnil ho Ymladd.
„No a jaktože Melany si po venku chodí? To mu nevadí? Sedět u řeky je nebezpečný a ona si klidně někoho doprovází? A zpátky jako nepůjde sama? To se přeteleportuje nebo co?”
Zeid pokračoval ve svých tirádách, ale Ymladd ho přestal vnímat. Melany odešla s nějakým hostem. Mohl se přeslechnout? Nejlepší bude, když rovnou odejdeš se mnou, Brine, tohle včera slyšel. Nebo si to alespoň doteď myslel. Nemohlo to oslovení být Melany? Toho druhého v místnosti přece promluvit neslyšel. Hostinský horko těžko shání peníze na výpalné pro skřety, dávalo by smysl, kdyby jeho dcera chtěla odejít a on ji v tom podpořil.
„… ale to ne, pro nás je nejbezpečnější za domem na zahradě dloubat ze záhonků česnek,” stále brblal Zeid.
„No táák,” pokusil se ho uchlácholit, „chtěli jsme být užiteční a nějak si to tu odpracovat. Jestli potřebují víc česnek než ryby, pomůžeme jim s česnekem. A Melany to můžeš vytmavit hned, jak se vrátí.”
„A co když se nevrátí?”
„Pokud odtud opravdu odešla, její otec s tím jistě souhlasil. Jak říkal, skřeti jsou blízko. Ani my tu nemůžeme zůstat moc dlouho. Pusťte se do toho česneku, zajdu jen za hostinským a přijdu vám pomoci.”
Baenor, která je celou dobu mlčky poslouchala, odložila šití a zvedla se, že půjde s nimi. „Potřebuju si od toho na chvilku odpočinout a vázání česnekových copů byla doma vždycky moje práce,” prohlásila odhodlaně, jako by čekala, že kluci budou protestovat.
„Konečně nějaká dobrá zpráva,” zahuhlal Zeid a vyrazil na dvorek pro ostatní.
Baenor šla za ním a přemýšlela, jestli má něco proti česneku nebo ho štve, že hostinský projevil nedůvěru v jejich schopnosti rybařit a vyhnout se při tom skřetům a nebo, že se nestačil rozloučit s Melany.
Ymladd ji sledoval s téměř neznatelným úsměvem. Tušil, co se v ní odehrává, a takovéhle obyčejné problémy z normálního světa mu v porovnání s tím, co v poslední době prožívali, připadaly skoro krásné. Povzdechl si a vyrazil za hostinským.