Tajemná hospoda
Sestupovali z kopce a zmocňovalo se jich zoufalství. Jejich naděje byly ztracené. Ymladd došel jako první k rozbořené zídce, vylezl na ní a seskočil do spáleniště.
Prolézali pozůstatky města, sem tam našli zlaťák, sem tam kus kovu.
„Hele!“ řekl Brin s mírnou radostí v hlase a ukázal na nedotčenou budovu u hradeb města. Přišli blíž a uviděli nevábný vývěsní štít s nápisem: „Hospoda u zlaté lebky“. Moc se jim dovnitř nechtělo, ale měli hlad, žízeň, potřebovali oblečení a stejně nebyla jiná možnost. Ymladd vzal za kliku, vstoupil následován ostatními a rozhlédl se po místnosti.
Uvnitř bylo rušno, skoro nikdo si jich nevšiml. Hostinský Istafell je ale ihned zaznamenal. Skupinka strhaných ušmudlaných dětí v pyžamech byla dost výmluvná, nebylo těžké pochopit, co se jim stalo.
Vzal své dceři z rukou podnos s talíři, který nesla k jednomu stolu, a vlídně řekl: „Ujmi se jich raději ty.“
Baenor si všimla několika skřetů u nedalekého stolu a rychle popadla Doru do náruče, aby k nim byla zády. Dora je ale stejně zahlédla.
„Támhle jsou s…,“ dál se nedostala, protože jí Baenor zakryla pusu.
„Psst!“
„Ahoj, já jsem Melany,“ upoutala její pozornost sympatická dívka. „Dneska tady máme plno, pojďte za mnou.“
Baenor se rychle podívala na Ymladda, který skoro neznatelně přikývl. Melany to neuniklo, a tak se otočila a vedla je mezi stoly do chodby s pokoji. Všichni se vydali za ní.
Uchel nemohl spustit oči z tvora, kolem kterého procházeli. Byl menší postavy, sice lidského vzhledu, ale s kůží připomínající kůru a na mnoha místech porostlý mechem. Nejvýraznější na něm byl paroh trčící z pravého spánku, na kterém seděl malý ptáček. Když se k němu přiblížil, přinutil se odvrátit zrak. Uvědomil si, že za sebou slyší Baenor nabádající šeptem Doru: „Mlč, mlč, mlč!“
Brin na sobě celou dobu cítil něčí pohled a nemohl se zbavit dojmu, že ten, kdo ho sleduje, je přítel. Když se ale rozhlédl, nespatřil žádné oči, které by se na něj upíraly.
Melany otevřela dveře do jednoho z pokojů a pokynula jim, aby vstoupili: „Tady budete mít klid. A teď mi řekněte, co pro vás můžu udělat.“
„Popravdě, doufali jsme, že v Burtanu seženeme něco na sebe,” začal Ymladd, „ale jídlo bude taky fajn.”
„A jehlu s nití!” překřikovala ho Dora, a tak zuřivě mávala bezrukým plyšákem, že měla Baenor co dělat, aby jí nevypadla z náruče.
Raději ji postavila na zem a obrátila se na Melany: „Jak to, že se vám nic nestalo? Všude kolem je taková spoušť, ale tady to vypadá, jako by tahle hospoda byla pro skřety neviditelná. Jenže není, viděli jsme je u stolu.”
„Nebojte, nejsme jejich spojenci,” smutně se usmála Melany. „Nechávají nás na pokoji a nechávají si za to pořádně zaplatit. Občas se jim hodí, že tu jsme. Horda skřetů táhnoucí krajem vyplení a vezme si, co se jim zlíbí, ale když jich je jen pár, už tak troufalí nejsou. Můj otec jim sice dává najíst, ale zachránil před nimi spoustu lidí.”
Pak se podívala na Ymladda: „Nějaké oblečení pro vás určitě seženu. A šití taky. Nejenom na ručičku,” usmála se na Doru, „ale hlavně na zabírání a zkracování. Budou to samé dospělácké velikosti. Teď si udělejte pohodlí, vypadáte, že jste putovali dlouho. Donesu vám vodu na umytí a něco k snědku.”
„Můžu ti nějak pomoci?” nabídl se Ymladd.
„Tak jo, to budeš hodnej,” usmála se na něj Melany tak, že Zeid se okamžitě nabídl taky.
„Tak pojďte, ale vy ostatní se tu raději zamkněte. My pak třikrát krátce zaklepeme.”
„To je to tu tak nebezpečný?” zděsila se Baenor.
„Nikdy nevíš …,” opáčila Melany, čímž jí moc neuklidnila.
Potom, co se najedli a umyli, začala starší polovina přešívat oblečení. Melany musela zpět obsluhovat hosty, před tím ale s povděkem využila nabídky pomoci a požádala je o naštípání dřeva, čehož se ujali Brin, Uchel a Dora.
Ačkoli Uchel hrozně rád štípal dříví, tentokrát přenechal sekeru Brinovi, protože jeho rameno proti nošení dřeva protestovalo o něco méně. Dora mu ochotně nakládala do náruče, a protože se vždy snažila o co největší kopec, sbírala pak po něm popadaná polínka.
Brin štípal duchem nepřítomný. Nemohl pustit z hlavy pocit, že ho někdo sleduje. Přemýšlel, jestli to vnímali i ostatní a snažil se vybavit si co nejvíce detailů.
Napadlo ho, že Baenor to nejspíš necítila, vždyť ji překvapilo, když se měli zamknout. A Ymladd i Zeid taky působili, že si připadají v bezpečí … tak proč má pořád takový zvláštní pocit?
Po chvíli si uvědomil, že už dlouho neviděl Doru. Rozhlédl se. Seděla na zemi a hladila kočku. „Pojď vzít tohle polínko,” pobídl ji.
Dora se bezeslova zvedla, vzala dřívko, odnesla ho do dřevníku a zase se vrátila ke kočce. Brin jí už nechal být, nepotřebovali ji.
Po chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil Ymladd: „Doro, Uchele, pojďte se mnou, potřebujeme si vás naměřit.”
„Bezva, dám si zatím pauzu,” uvítal to Brin a vešel s nimi dovnitř, že si odskočí. Pocit, že ho někdo sleduje, byl najednou mnohonásobně silnější.
Ohlédl se, ale chodba za ním byla prázdná. Pokračoval dál a najednou si uvědomil, že přímo před ním stojí v šeru u zdi nehybná postava v plášti. Brin se zastavil. Zase ten pocit, že ten, kdo ho sleduje, je přítel. A zase neviděl žádné oči. Neznámý měl hluboko do obličeje staženou kapuci.
“Taky tě někdy až překvapuje, jaký vliv máš na ostatní?” pronesl zčista jasna konejšivým hlasem.
„J… jak to víte?” vykoktal zcela zaskočený Brin.
„Znám to. Celé dětství jsem si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně.”
„Kdo jste? A proč mě sledujete?” vzpamatoval se Brin. Byl přesvědčený, že příčinou zvláštního pocitu, kterého se nemůže zbavit od chvíle, kdy prošli sálem hospody, je právě tenhle muž.
„To je na delší povídání. Bydlím v pokoji číslo 7. Přijď o půlnoci, vše ti vysvětlím, “ odpověděl tiše neznámý, rychle se otočil a odešel. Brin se nadechl a chtěl za ním zavolat, aby ještě počkal, když na rameni ucítil něčí ruku. Prudce se otočil. Za ním stál Ymladd a díval se na konec chodby, kde se ještě mihl plášť neznámého, který odbočil na schodiště.
„Co ti chtěl?”
Brin vůbec nevěděl, co říci. Ten krátký rozhovor s neznámým se týkal jeho nejniternějších myšlenek a pocitů, se kterými si nikdy nevěděl rady. Kdyby je Ymladd nepřerušil, zasypal by neznámého přívalem otázek, které se mu teď honily hlavou. Hovořit o tom s Ymladdem ale bylo nepředstavitelné. „Ptal jsem se ho, kde je tu záchod,” odpověděl nepřesvědčivě.
Ymladd se na něj tázavě podíval: „A řekl ti to?”
„Co?”
„No kde najdeš ten záchod.”
„Aha. Jo, jasně.”
„Tak pak přijď, už máme večeři.”
Brin roztržitě přikývl a vydal se chodbou dál. Byl pevně rozhodnutý, že o půlnoci neznámého vyhledá.