Zajatci
Pomalu se rozednívalo. Ymladd s Uchelem se plížili velkou oklikou. Na kopec se vrátili v době, kdy ve skřetím táboře začali vstávat. Jenomže Baenor, Brin ani Dora tam nebyli. V tu chvíli z nich veškerá únava spadla. Zajali je!
Chvíli se ještě zmateně rozhlíželi, protože volat nemohli. Ale pak se znovu připlížili na místo, odkud včera pozorovali tábor.
„Támhle byli zajatci,“ ukazoval Ymladd, ale to místo teď bylo prázdné.
Skřeti bourali tábor a vypadali, že se chystají odtáhnout.
„Nevypadaj, že by nás ještě hledali,“ poznamenal Uchel.
„Můžou mít zvědy v lese. To nemáme jak poznat,“ přemýšlel Ymladd.
„A co ti zajatci?“
„Včera byli přivázaní k tamtěm stromům. Mohlo jich být asi dvacet.“
„Ale kam zmizeli?“
„Mě by spíš zajímalo, kam zmizeli ti tři.“
„Třeba si našli místo na spaní, když jsme se dlouho nevraceli.“
„A nebo šli osvobodit ty zajatce …,“ napadlo Ymladda. „Víš co, počkáme, až skřeti odejdou a zkusíme najít nějaké stopy.“
Naštěstí to netrvalo ani moc dlouho. I tak Uchel stihl zaklimbat. Ymladd ho nechal spát a pozorně sledoval, kterým směrem skřeti odcházejí. Když si byl jistý, že jsou dost daleko, seběhl opatrně po stráni a začal pátrat u stromů.
První, čeho si všiml, byly přeřezané provazy poházené všude kolem. Bylo mu jasné, že Baenor jeho plán dotáhla do konce. Sice ne podle jeho představ, ale úspěšně.
To bylo ale všechno, co na místě dokázal vyčíst. Stál bezradně nad množstvím šlápot, když se k němu přiřítil Uchel.
„Tak co?“ vyhrkl.
Ymladd se na něj nešťastně podíval a přemýšlel, jak zformulovat, že vlastně nic neví.
„Ymladde!“ ozvalo se v tu chvíli z kopce.
Ohlédl se a zjistil, že k němu běží nejen Dora, ale i Baenor s Brinem. A za nimi kráčel ještě někdo.
Popadl ji do náruče a s úlevou ji přitiskl k sobě.
„Baenor říkala, že tě honili skřeti. Já věděla, že jim utečeš ….,” Ymlad příval Dořiných slov ani nevnímal. Koutkem oka zahlédl, jak se Baenor sklání k Uchelovi.
„Au!” zasténal Uchel a vymanil se z Baenořina objetí.
V tu chvíli si Ymlad uvědomil, že neošetřili poraněné rameno. Postavil Doru na zem, vlídně jí něco odpověděl a otočil se k Baenor: „Narazil …”
„Přineste mi někdo trochu vody!” přerušila ho Baenor, „A někdo najděte jitrocel.”
Dora, která pořád ještě něco vyprávěla Ymladdovi, najednou zaznamenala, co se děje. „Fúúúj to je hnusná rána! Máš úplně roztržený pyžamo,” přerušila seriózní debatu.
„Éém, můžu nějak pomoc?” ozval se vysoký vychrtlý mladík zpoza Baenořiných zad.
„Dobrý, díky,” odpověděla mu.
„Kdo to je?” zeptal se šeptem Uchel, ale mladík ho stejně slyšel, protože k němu napřáhl ruku.
„Promiň, Zeid,” představil se.
Uchel mu s ní potřásl zdravou levou rukou a řekl své jméno.
„Takže Ymladd je tvůj brácha,“ usmál se Zeid na Doru.
„Správně.” Ymladd podal Baenor lahev s čerstvou vodou a podal Zeidovi ruku. „Kde se tu bereš?”
„To je jeden z těch zajatců,” vysvětlovala Baenor a čistila přitom Uchelovu ránu.
„Co se vlastně stalo?“ zajímal se Uchel. „Au!” ucukl ramenem a hodil po Baenor vyčítavý pohled.
„Když se ti skřeti vrhli za vámi, zůstali v táboře jen zajatci. Nebylo těžký je osvobodit.”
„Těžká byla Dora, pěkně se pronesla, “ vložil se do toho Brin, který se vracel s hrstí jitrocelových listů.
„Běželi jsme celou noc,“ pokračovala Baenor, „a když se rozednilo a vypadalo to, že nás skřeti nepronásledují, chtěli jsme se vrátit za vámi.”
„A oni tvrdili, že už jste určitě mrtví a že máme jít s nimi!” žalovala Dora. „Jenom Zeid řekl, že nám pomůže, a vrátil se s námi.”
„To je samozřejmost, udělal by to každý,” zamumlal Zeid.
„Udělal jsi to jen ty, jestli sis nevšiml,” poznamenal Brin.
„Přesně!” vyhrkly Baenor a Dora současně.
„Co vlastně máte v plánu?” zeptal se Zeid.
„Já mám strašnej hlad!” postěžoval si Uchel.
„Zkusíme se tu porozhlédnout,” navrhl Ymladd a rozhlížel se po nepořádku, který tu zůstal po skřetím tábořišti.
„Možná bych mohl zkusit políčit na zajíce,” řekl Zeid, když si všiml zbytků provazů.
„Vezmeš mě s sebou?” zeptal se se zájmem Brin. „Učili jsme se o tom, ale v praxi jsem to ještě neviděl.”
„Tak vem ještě támhleten provaz, uděláme ok víc,” souhlasil Zeid a vyrazili.