Tábor skřetů
Uchel se vydal na cestu. Všichni ho bedlivě sledovali. Někdy se ztratil ve stínu, někdy se vynořil až tak moc na světlo, že se báli. Naštěstí skřeti byli dost zaneprázdněni hudbou a oslavami, takže si ho vůbec nevšimli.
Byl už těsně vedle hlavního skladu. Světlo loučí z něj osvětlovalo asi tři metry okolo vstupu. Najednou se ozvalo docela tiché zacinkání a zachrastění. Uchel se schoval vedle zásobovacího stanu pod smrk dost malý na to, aby rozpohyboval pár větviček.
Ze stanu se začalo ozývat jakési pobrukování. Ve světelném polokruhu se objevil obří stín skřeta s flaškou. Postupně se zmenšoval, až ven vyšel docela malý skřítek. Vydal se naštěstí směrem od Uchela.
Pak se najednou zastavil. Stejně tak přerušil svoji písničku. Uvědomil si, že něco přehlédl. Otočil se na patách a vrátil se k místu, odkud vycházel. Všiml si už jen lehkého pohupování větví. Pomalu k nim přistoupil. Odsunul je a najednou z lesa přilétla pěst, která ho poslala do bezvědomí.
Uchel byl docela překvapený, že mu plán tak snadno vyšel, ale neměl moc času. Popadl skřeta a položil ho napůl na cestu a napůl do houští. Potom vzal láhev, která skřetovi vypadla z ruky a naštěstí se nerozbila. Vložil mu ji do ruky a otevřel víčko. Skřeti nebyli moc chytří, a tak doufal, že si budou myslet, že je skřítek opilý.
Přešel cestu a schoval se na druhé straně tak, aby na něj nesvítilo. Měl dost velké nutkání vejít do zásobárny a něco si ukrást, ale věděl, že na něj ještě čekají ti zajatci. Jenže nevěděl kde, ani jestli skřeti vůbec nějaké mají.
Vydal se tedy naslepo lesem. Bedlivě poslouchal, jestli nerozezná zvuk případných pronásledovatelů, či neobjeví-li známky přítomnosti zajatců. Přesto se před ním nečekaně objevil Ymladd.
Uchel se přidušeně zajíkl, ale jakmile Ymladda poznal, uklidnil se.
„Jdou po tobě. Nejmíň dva. Támhle zleva,“ ukázal za Uchela, a když se tam oba podívali, spatřili mezi stromy zář pochodní. Rozběhli se pryč a za sebou slyšeli válečný pokřik.
Řítili se bezhlavě lesem a jen si rukama chránili obličeje před šlehajícími větvičkami. Přesto několikrát bolestně zaúpěli, párkrát zakopli, ale dařilo se jim udržovat před skřety dostatečný náskok.
Ze skřetího tábořiště za nimi doléhal mocný řev dalších skřetů přidávajících se k pronásledování. Ymladd si uvědomil, že Uchel začíná zaostávat. Ohlédl se po něm a v tu chvíli zakopl. Máchl rukou, aby se zachytil stromu napravo, ale sáhl do prázdna. Tvrdě dopadl na kámen a bezmyšlenkovitě ho vzal do ruky.
Když vstával, všiml si, že strom vedle něj je dutý. Popadl za ruku Uchela, který k němu právě přibíhal a strčil ho dovnitř. Sám se schoval z druhé strany kmene a mrštil kamenem co nejdále vlevo. Pak se sehnul a šmátral po dalším. Skřeti se blížili. Uchel pochopil a ani nedutal. Ymladd konečně nahmatal další kámen a znovu jím mrštil. Kámen ale hlučně narazil do kmene stromu nedaleko. Skřeti bez váhání odbočili za zvukem.
Oba chlapci se nehnutě tiskli ke kmeni, dokud podle vzdalujících se pochodní neusoudili, že skřeti jsou už z doslechu. Potom Uchel zasténal bolestí. Uvnitř kmene trčel suk, na který narazil ramenem, když ho tam Ymladd šoupl.
„Vydrž,“ zašeptal Ymladd a pomohl mu ven. Pak se opatrně vydali zpět k ostatním.