Nekonečná cesta

2. kapitola

Nekonečná cesta

Ráno skupinka ještě jednou prohlédla zbytky stájí. Doopravdy s poštěstilo. Ymladd našel černé vajíčko. V noci ho nenašli, jelikož černé vajíčko se ve tmě polozahrabané v černém popelu špatně hledá.

„Něco mám!“ zvolal nadšeně Ymladd a zvedl nad sebe vajíčko. Mělo šupiny a bylo asi tak dvakrát větší než normální slepičí vejce.

Všichni se na něj přiběhli kouknout.

Ymladd už pár hodin vymýšlel, co budou dělat dál. Zůstat v lesích nebyl ten nejlepší nápad. Věděl, že na jihovýchodě leží velké království. Chtěl jít na severovýchod a zůstat v ostatních městech, jenže měl špatný pocit, že ostatní města jsou dobyta skřety. Proto chtěl vyjít z lesa, vzít to horem na východ a pak jít na jih do království.

„Jdeme zpátky do vesnice připravit se na odchod.“

Všichni zmlkli. Nikdo nechápal, co to do Ymladda najednou vjelo.

„Cestou to vysvětlím,“ řekl Ymladd překvapivě vážným tónem.

„Támhle,“ řekla Baenor se slzou v oku, když překročili horizont kopečku. Otřela si slzy do rukávu od pyžama.

Došli dolů a začali prohledávat pozůstatky vesnice.

„Hele,“ řekla Dora, „koukej bráško.“ Dora zvedla ze země triko a další podobné textilie.

Ymladd ale neodpovídal. Dora se na něj koukla a v jeho tváři uviděla strach. Měl zúžené zorničky a hleděl na jedno místo za ní.

 Otočila se a uviděla obří jakoby stopu, jenže to nebyla lidská stopa. Byla to stopa něčeho nereálného. Ale stopy to rozhodně byly. Seřazené v jedné střídavé řadě a vedle nich spousta malých, vlastně normálních šlápot.

Ymladd koktavě zavolal na skupinku, ale jeho zrak se pořád upíral na obří šlápoty. Všichni chvíli beze slov koukali.

Pak se ale Brin vzpamatoval: „Musíme vyrazit. Takhle ztrácíme čas.“

Ačkoli byl plný strachu, znělo to tak odhodlaně, že ostatní okamžitě odtrhli zrak od stop a pokračovali v prohledávání trosek Dalinu.

Ve vesnici sice našli spoustu zlaťáků, ale žádné jídlo. Měli hlad a žízeň. Přece jenom už den nejedli a nepili. Před cestou se ještě napili v Dalinské studánce a vyrazili směr sever.

Cesta byla dlouhá a nekonečná. Šli po obchodní stezce, která vedla přes všechna města v souměstí a končila v Burtanu, čímž tvořila tvar, který připomíná hvězdu. Proto se jí také přezdívá hvězdná.

Pokud jste ale chtěli jít do vedlejší vesnice, šli jste před takzvané kolo, které spojovalo všechny cípy hvězdy.

Když se poprvé zastavili, slunce už tolik nežhnulo a naklánělo se mírně na západ. Byli asi v půli cesty do Burtanu. Zastavili se na borůvkové planině, aby zahnali hlad. Po krátké přestávce se zase vydali dál.

 Za soumraku vylezli na kopec a spatřili světlo.

„Skrčte se!“ sykl potichu Ymladd. Skrčil se za hřeben a s sebou stáhl i Doru. „Skřetí tábor,“ vysvětloval.

Bylo slyšet, jak skřeti hodovali, i jedna jejich písnička, která ale spíš zněla jako něco mezi vyděšenými zvířecími zvuky a skřípáním dveří.

„Co budeme dělat?“ šeptla Baenor. Přitom ale moc dobře věděla, co by udělala. Otočila by se a utekla. Taky ale věděla, co chce udělat Ymladd.

Podíval se na ni, ale ani nemusel nic říkat, jen z očí mu vyčetla celý plán.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Uchel.

„Musíme … tam jít,“ řekl Ymladd.

„Zbláznil ses?“

„Ymladd má pravdu,“ řekl smutně Brin.

„Ale proč?“ pořád nechápal Uchel.

„Třeba tam mají zajatce,“ řekla Baenor.

„Anebo minimálně mají jídlo a pití,“ doplnil ji Ymladd.

„Hmpf,“ odfrkl si Uchel, jelikož věděl, že s tím nic nezmůže.

„Takže plán,“ přerušil konverzaci Ymladd. „Uchel se půjde podívat, jestli mají zajatce a jídlo. Snaž se vrátit co nejdřív.“

Všichni se na Ymladda koukali a poslouchali, ale Uchelovi vrtalo hlavou, kdy tohle všechno vymyslel. Pravda je taková, že Ymladd si vymýšlí scénáře pro většinu příležitostí a situací.

„Až se Uchel vrátí, Baenor a Brin půjdou pro jídlo,“ vyrušil Ymladd Uchela z myšlenek, „a já s Dorou půjdeme pro zajatce.“

---

Tábor skřetů

Zpět