Legenda o spiknutí

Byla hluboká noc. Na nebi zářil úplněk a protože bylo jasno, klesla venku teplota až k bodu mrazu. Uvnitř naší základny ale bylo příjemně. Seděli jsme kolem stolu, v krbu vesele praskal oheň, v jeho teple seděl na židli návštěvník, vděčně usrkával horký čaj a pochutnával si na bábovce, se kterou se vytasila Rozárka. Na první pohled idylka. Jenomže to bychom nemohli být Silgeni.

Mladík, který přišel požádat o naši pomoc, je Michen, syn hostinského od Tří borových šišek z východní části Neprostupných lesů. Asi před týdnem se u nich ubytovala zvláštní skupina cizinců. Nejprotivnější z nich byl jejich velitel, který se choval, jako by mu vše patřilo, rozkazoval všem okolo a choval se nafoukaně, až hrůza. Ostatní ale nebyli o moc lepší. Nejhorší bylo, že celé dny neměli co na práci, vypadalo to, jako by na někoho čekali. Vysedávali v hospodě, komandovali, vyvolávali hádky a dokonce párkrát i pranici. Čistě pro zábavu. 

Před třemi dny přišel večer jeden host, který si už od dveří stěžoval, jak strašně venku fouká, a hned si poručil čaj s medem. Cizinci na něj pokřikovali, že tady je teplo, tak už si může sundat šálu. Host jim přisvědčil a šel si k nim sednout. Šálu položil na stůl. Velitel cizinců si ji vzal a prohlížel. Byla hezky barevná a měla zajímavý vzor. Michen zrovna nesl ke stolu objednaný čaj s medem a zaslechl, tak velitel řekl příchozímu: „Budeme tam.” V tu chvíli se host zvedl a beze slova (i bez šály) odešel.

Cizinci odjeli hned druhý den, ale ještě před tím ztropili scénu, že se jim něco ztratilo. Neřekli co, jen všem nadávali do zlodějů, hostinskému vyhrožovali, že za to zaplatí, a celou hospodu obrátili vzůru nohama. Když odtáhli s nepořízenou, všem se pořádně ulevilo. Večer našel Michen v psí boudě tu barevnou šálu. Byla trochu okousaná a nikdo netušil, jak se tam mohla dostat. Hostinský nakonec usoudil, že by to mohla být ta hledaná věc a že to celé smrdí. Včera ráno tedy Michen vyrazil za námi.

Našli jsme mu nocleh a pak se pustili do prozkoumávání šály. 

Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o spiknutí. Jen málokdo ví, že na místě, kam mají spiklenci přijít, ústí tajná chodba vedoucí do Útočiště. Nebylo těžké si domyslet, koho plánují zneškodnit a zaujmout jeho místo.

„Tak jo, tohle bude zábava. My si bereme toho krtka,” prohlásila Dája a krtkem myslela zrádce uvnitř Útočiště, tedy odesílatele šály. Vojta s Kájou a Verčou hned naplánovali, kde se s ostatními rozestaví venku, aby jim žádný z útočníků neunikl.

Zátah na spiklence byl téměř fenomenálním úspěchem. “Téměř” proto, že největší ryba unikla. Zmizení šály se zprávou vnuklo jejich veliteli myšlenku, že by v jeho družině mohl být někdo, kdo proti němu shromažďuje důkazy a nebo se přinejmenším snaží spiknutí překazit. Zůstal tedy vpovzdálí a jakmile se ukázalo, že se nemýlil, zmizel.

Pochytané spiklence jsme podrobili důkladnému výslechu a nebylo těžké najít muže, který skutečně šálu schoval do psí boudy. Dozvěděli jsme se od něj další užitečné informace. 

Velitel spiklenců se jmenuje Bradur, je přesvědčen, že by měl být vládcem lesní říše a velmi dovedně o tom ostatní přesvědčuje. Našeho muže však odradilo jeho kruté chování a rozhodl se, že spiknutí překazí. Jakožto níže postavený (a současně jeden z podezřelých, že má prsty v krádeži šály) byl součástí zajaté skupiny atentátníků. Bradurovi oblíbenci, jeho věrní a nebo vlivní členové spiknutí si ruce nešpinili. (Aha, takže pochytány byly jen malé ryby, což na fenomenálnosti úspěchu opět trochu ubralo). Podle dosavadních zkušeností mu připadalo málo pravděpodobné, že by se stáhl do svého domova. Spíš se bude nadále skrývat v okrajových částech, kout nové pikle a verbovat další přívržence. 

Naopak ze zrádce z Útočiště se nám nepodařilo vyrazit vůbec nic. A ani ostatní zajatí nebyli příliš sdílní.

Pátrání tedy pokračovalo a zapojili jsme do něj i starosty vzdálenějších sídel. Vzhledem k nejvyšší míře utajení nebylo možné použít datlogram. A ani na cestách nebylo úplně bezpečno. Nevadí, měli jsme i jiné možnosti. 

Zprávy od starostů přinesli poštovní holubi. A ke starostům je roznesli Silgeni spolu s Bradurovou podobenkou, kterou podle zajatcova popisu věrně nakreslila Anežka. Honzík v rámci tréninku zaběhl ke Třem borovým šiškám, kde obrázek ukázal Michenovi, hostinskému a všem, kdo spiklence viděli, aby si ověřil, že se nás zajatec nesnaží přivést na falešnou stopu. 

Než byly podobenky rozkresleny pro všechny, byl zpět s tím, že Bradura všichni bezpečně poznali.

Julinka si svého holuba hbitě ochočila a nesla ho na rameni jako papouška. Barča, která je nepřekonatelná v rychlé chůzi do kopce, už vyrazila k jihu na Větrnou Hůrku. A i ostatní byli v krátké době připraveni na cestu.

S menšími či většími obtížemi se nám povedlo roznést všechny poštovní holuby, aniž by došlo k prozrazení pátrání. 

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Někteří Silgeni byli ještě na cestě zpět, když chovatel holubů osobně přinesl zprávu, která krátce předtím dorazila. 

Bylo tedy potřeba vymyslet lest, protože Bradur věděl, že po něm jdeme. A také věděl, že na něj nic nemáme, kromě svědectví někoho, kdo byl zadržen při pokusu o ozbrojené vniknutí do Útočiště. Takový člověk je schopen říci cokoli, aby se vyhnul trestu, takže jeho svědectví nemůže být dostatečně věrohodné. 

Potřebovali jsme důkaz, že je hlavou spiknutí.

Bradur se spolu s několika nejvěrnějšími usídlil na statku svého příznivce. Zvýšené množství strávníků vyžadovalo navýšení personálu v kuchyni, což byla naše příležitost. Anička coby nejnenápadnější hned vyrazila a místo pomocné kuchtičky bez problémů získala. 

O několik dnů později přijel na místo Ríša v přestrojení za syna zámožného chovatele ovcí, vrchního dodavatele vlny do Útočiště. Tvrdil, že ho otec vyslal za statkářem, aby předjednal obchod a obhlédl podmínky, v jakých zde chovají ovce.

Bradurovi byl pochopitelně podezřelý úplně kdokoli, kdo se na statku objevil, takže při první příležitosti se svými kumpány Ríšu obklíčili a vyslechli. Ríša se ale nedal zastrašit a o chovu ovcí věděl dost na to, aby přesvědčivě zahrál pasteveckého synka. Přesto si jej Bradur vyzkoušel ještě při večeři. Prohlásil, že se doslechl, že syn vrchního dodavatele vlny je neobyčejně chytrý, a zadal mu logickou úlohu se skleničkami.

Takovéhle hádanky pro nás ale nejsou žádný problém. 

Po večeři byl Ríša ubytován v pokojíku v sousedství Bradurových mužů. Dva z nich se dokonce zabydleli přímo před jeho dveřmi. A otevřeným oknem slyšel odjezd rychlého jezdce na koni. 

Další den navečer se posel přiřítil do sídla vrchního dodavatele vlny. Vcelku neurvale si vynutil vstup a hned se důležitě ptal pána domu, jestli má syna a kde teď je. No, to si pěkně naběhl. Ctihodný vrchní dodavatel vlny se na něj obořil, že tam nemá co dělat a do jeho dětí nikomu nic není. A vykázal ho ven. Zkoprnělý posel začal koktat omluvy a vysvětlovat, že ho poslal jeho pán Bradur a že to nutně potřebuje vědět, ale všechno marné. Během vteřiny se válel na dvorku v blátě a dveře se před ním zabouchly. 

Jak se tak sbíral a přepočítával si kosti v těle, oslovil ho ze stínu Lukýn: „Omlouvám se za otce pane, nemá dnes moc dobrou náladu.” 

Posel se na něj překvapeně podíval a jen heknul. 

„Prý sháníte mého bratra. Budete muset pár dnů počkat, otec ho poslal za obchodem k nějakému statkáři.” 

Posel poděkoval, vyškrábal se na koně a chvatně odjel.

Lukýn se usmál, pronesl něco v tom smyslu, že zdejší vztekloun nikdy nezklame, pak si zpoza domu přivedl svého koně a vydal se zpět na základnu.

Mezitím Ríša důstojně snášel své uvěznění a bedlivě přitom sledoval, co se kde šustlo. Anička s ním komunikovala dovedně napodobovanými hlasy ptactva. A když mu takhle dala vědět, že se vrací muž, který měl prověřit jeho totožnost, předvedl Ríša takovou scénu, že přijíždějící posel ani v nejmenším nepochyboval, že je s vrchním dodavatelem vlny příbuzný.

Poté, co posel Bradurovi potvrdil, že Ríša je skutečně tím, za koho se vydává, situace se okamžitě změnila. 

Ríša byl volný a na scéně se objevil statkář, který se ho snažil uchlácholit a zachránit nepodařený obchod. Ríša mu to ale nedaroval a dožadoval se vysvětlení, jak je možné, že dopustí, aby host na jeho statku věznil jeho obchodní partnery. A že otci důrazně doporučí, aby ho nepovažoval za důvěryhodného. 

Zoufalý statkář blekotal, že to bylo nedorozumění, že to je čest, když na jeho statku pobývá sám pan Bradur. A jestli o něm Ríša opravdu ještě neslyšel, tak že určitě brzy uslyší. Aby ho získal na svoji stranu, nabídl mu účast na velké hostině, která se měla konat toho dne večer. Měla se sjet spousta hostů (příznivců pana Bradura) a získat kontakty v takové skvělé společnosti je pro obchod terno, což by mu jistě potvrdil i pan otec. 

Ríša, který o hostině už věděl od Aničky, se tedy nechal přemluvit a zbytek dne se měl jako v bavlnce, protože statkář se mohl přetrhnout, aby si to u něj vyžehlil.

V podvečer se začali sjíždět význační hosté. Kromě hesla, kterým se vzájemně prokazovali, se Ríšovi podařilo odposlechnout i jméno muže, který sledoval dění v Útočišti a podával o něm zprávy. Co víc si přát? Snad jen malou nenápadnou procházku k doladění posledních detailů.

Hostina se vydařila, i když nic zajímavého tam zatím řečeno nebylo. Jakmile však přijeli Déňa se Štěpou, prokázali se heslem a tvrdili, že mají vzkaz od pana Daliada pro jednoho z hostů, dostaly události ten správný spád. Byli vpuštěni, a než stihl Bradur nějak zareagovat, vzkaz pěkně nahlas vyřídili. Že poprava atentátníků bude pozítří a že část z nich bude omilostněna a propuštěna na svobodu. To samozřejmě spustilo živou debatu na téma zrádci, odplata a trestná výprava. 

Bradur cítil, že se mu to začíná vymykat z rukou. Veškerá opatrnost musela stranou, potřeboval se projevit jako rozhodný budoucí vládce. Určil skupinu mužů, kteří okamžitě vyrazili k Útočišti sledovat popravu a všechny omilostněné zrádce dopadnout a přivést sem. Pak pokynul dvěma zbrojnošům, aby se postarali o posly, a jakmile za nimi zaklaply dveře, přikázal hostu, který vzkaz dostal, aby přísně potrestal Daliada za neopatrnost a nedodržení postupu předávání tajných zpráv. Zbývalo jen po hostině dořešit nepovolané oči a uši, které byly nevítanými svědky. Ne že by mu nějak záleželo na diskrétnosti, naopak hostům by jen prospělo přesvědčit se na vlastní oči, že si s ním nikdo nemá zahrávat. Většina ale patří k obsluhujícímu personálu a ten ještě potřeboval.

Štěpa s Déňou se nechali poklidně vyvést ven a když byli z doslechu, postarali se naopak oni o zaskočené zbrojnoše, kteří se jich měli zbavit. Bezvědomé je uklidili do stodoly, kde se jich ujali Daník s Márou, Vítkem, několika provazy a párem roubíků. Jakmile vyjela trestná výprava, dali Štěpa s Déňou znamení ostatním, kteří byli shromážděni v okolí, a v tichosti řídili obklíčení statku.

Následovala velkolepá epická bitka, jejíž filmové ztvárnění by hravě strčilo do kapsy všechny tři díly Hobita.  

Výsledkem byly pochytané všechny důležité články spiknutí. Trestná výprava, ženoucí se na neexistující popravu, byla dopadena přímo v Útočišti, kde si na ně počíhali Tomík s Bětuškou a dvěma oddíly stráží. 

Všichni se tak dočkali spravedlivého soudu. Silgeni opět zazářili a jejich úspěch se stal novou legendou.

Zpět