Legenda o prvních Silgenech

Byl mlhavý úsvit. Anweledig prolézal chodbou, kterou vážně neměl rád. Poslední dobou mu ale nic jiného nezbývalo. Celý lesní národ se musel stáhnout do bezpečí Útočiště a ven se dalo dostat jen několika málo způsoby. Jedním z nich byla asi dva kilometry dlouhá chodba, jejíž ústí bylo dovedně zamaskováno.

Pro nepřátelské vojáky, kteří tím místem již několikrát prošli, to byl jen nezajímavý kus lesa s polorozpadlým krmelcem, pod kterým by rozhodně nehledali poklop ukrývající tajný vchod. Když jej Anweledig před chvílí za sebou zaklopil, připevněné trosky dosedly na své místo a obraz ruiny byl opět dokonalý.

Dnes ale nepohodlí této cesty nevnímal. Přemýšlel nad podivným rozhovorem, který šťastnou náhodou vyslechl. Jakýsi vysoce postavený velitel se dvěma dalšími muži nadávali na generála, který vedl nájezdníky pustošící od léta jejich území. Generál byl slepě hnán představou, že ukrývají bohatství jakéhosi dávného království na západě. Většina vojáků byli najatí žoldnéři, kteří na slibovanou pohádkovou odměnu zprvu slyšeli. Jakmile však došlo na obléhání Útočiště, mnozí svůj názor přehodnotili. Blížila se zima. Obléhaní si podle všeho hověli zalezlí v jeskyni daleko od nepřízně počasí a vzdát se rozhodně nemínili. Najednou jim poklady bájného Deyrnasu připadaly mnohem méně skutečné a dosažitelné než lákavá představa sucha a tepla jejich domovů. Většina by uvítala ukončení tažení a část dokonce rovnou zběhla.

Anweledig nechápal, kde ty legendy o pokladu vzali. To království, o kterém mluvili, bylo zničeno ještě před tím, než se narodili jeho rodiče. Kdyby nějaké bohatství měli, jistě by ho dávno použili v obdobích hladu a neúrody, kterých hlavně v době, kdy sem jejich předkové přišli, nebylo málo. Nájezdníci ale žádné jejich argumenty nechtěli slyšet. Všichni, kdo se do Útočiště z různých koutů lesa stáhli, shodně vyprávěli totéž. Že mají vydat Deyrnasský poklad. A že netuší, co to je, natož kde.

Sotva se z úzké chodby protáhl do prostorné jeskyně, hned se zeptal strážného střežícího vstup do Útočiště z této strany, kde najde Iladara, který obráncům velel.

Iladar ho se zájmem vyslechl, mnohem větší důležitost však přikládal informaci o morálce a odhodlání útočníků. Usoudil, že čas teď hraje pro ně, a pokud vydrží odolávat útokům na Tvrz a Předsálí, blížící se zima nájezdníky vyžene.

Později toho dne, když se Anweledig trochu vyspal, vylíčil vše svému nejlepšímu kamarádu Dyrysovi. Ten poklad mu nešel z hlavy. Jestli se o nich tohle neustále povídá, nájezdníků se jen tak nezbaví.

„Potřebuji Gwelyndovy mapy. A taky mluvit s Hylawem,“ odpověděl roztržitě a odešel.

„Z toho kouká plán,“ usmál se Anweledig a usoudil, že se ještě trochu prospí.

V dalších dnech dali dohromady devět přátel, kteří se společně pustili do díla.

 

Asi po týdnu se v táboře nájezdníků právě vracel vrchní kapitán Mantikli z kontroly hlídek. Užuž byl u svého stanu, kousíček od lůžka s teplou přikrývkou, po kterém teď toužil ze všeho nejvíce, když na něj zavolal přibíhající voják.  Chvilinku předstíral, že neslyší, pak se ale donutil otočit a vyčkat, co mu chce.

Zpráva, kterou přinesl ho překvapila. Patřil k těm, kteří již nevěřili, že by tu nějaký poklad mohli získat. Teď však poslouchal nadšené vyprávění muže, který objevil průrvu ve skále, skrz níž je vidět do jakési jeskyně. Svítilo se tam a uvnitř je poklad, až vojákovi přecházel zrak.

Ještě, než stihl zpravit generála, rozkřiklo se to po celém ležení a ke škvíře se hrnuli zvědavci takovým způsobem, že kapitáni měli co dělat, aby sjednali pořádek.

Generál Gaddar byl v sedmém nebi. Neustále opakoval, že to věděl, že to říkal a ihned určil na ráno průzkumnou skupinu, která se pokusí dostat do jeskyně s pokladem, zatímco ostatní odvedou pozornost útokem na vstup do velké jeskyně, kam se všichni obyvatelé tohoto zatraceného lesa stáhli.

Ranní útok byl nečekaně úspěšný. Dobyli vstupní jeskyni s dírami ve stropě, kterými dovnitř proudí světlo. Stejně jako voda, když prší, jak se toho dne ukázalo. Reptající vojáky, kteří si stěžovali na zimu, by přesun sem asi neuchlácholil.

Zabere to jen pár dní a poklad bude náš. Pak se přes stráže pokladnice probojujeme dovnitř a pomstíme se za všechno nepohodlí spojené s obléháním, představoval si Gaddar, když toho dne usínal. Spal spokojeným, nerušeným spánkem, ale ráno ho čekalo překvapení.

V noci byl někdo v jeho stanu. Důkazem byl dopis, zjevně psaný prostým vojákem. Alespoň těžkopádný rukopis i pravopisné chyby o tom svědčily. Obsah mu ale nadzvedl mandle. Neznámý ho varoval před zradou, kterou chystá několik kapitánů. Plánují se zmocnit pokladu, prásknout do bot a generála s vojskem nechat svému osudu. Gaddar chvíli zuřil, chtěl nechat kapitány popravit klidně všechny, když neví, kteří z nich jsou zrádci, ale pak se uklidnil a začal přemýšlet.

Podobně překvapený byl toho rána i vrchní kapitán Mantikli. I on našel ve svém stanu dopis s varováním. Tentokrát byl ale za zrádce označen generál Gaddar. To by mu bylo podobné, pomyslel si Mantikli.

Ve Velké síni zatím panoval čilý ruch. Včera sem museli ustoupit z Předsálí, a přestože chodbu zablokovali, museli se připravit na okamžik, kdy nájezdníci zátaras prorazí a bude potřeba se stáhnout do vnitřního komplexu.

Zatím byl klid i u zátarasu, ale velký útok očekávali každým dnem.

Když generálu Gaddarovi přišli oznámit, že lávka je připravena. bylo již pozdě večer. I tak ale očekávali, že ihned vydá povel zahájit akci. Místo toho však přikázal okamžitou večerku a časný budíček. Pak si ještě svolal kapitány a určil každému, kde povede se svými muži útok.

Za normálních okolností by Mantikliho zajímalo, kde bude generál osobně a proč posílá do akce úplně všechny důstojníky. Tentokrát to ale považoval za jasný důkaz, že pisatel varovného dopisu měl pravdu, a tak mlčel.

Když se rozcházeli do svých stanů, přemýšlel, jestli se Gaddar chystá vlézt do pokladnice už v noci nebo až ráno během útoku. Boj by mohl přehlušit nebo alespoň odvést pozornost od zvuků, které chtě nechtě budou vydávat při přemosťování propasti.

„Dobrou noc, pane,“ vytrhl ho z myšlenek hlídkující voják.

„Dobrou,“ odpověděl Mantikli, ale pak se zarazil. „Neměl jsi hlídku včera?“

„Ano, pane, ale dnes generál přikázal zdvojnásobit stráže, tak jsem se přihlásil.“

„Zvláštní,“ zamyslel se Mantikli. „Můžeš pro mě něco udělat? Vzbuď mě, kdyby generál opustil tábor.“

„Rád, pane. A myslím, že byste měl vědět, že totéž po nás chce generál, kdyby tábor opustil někdo z kapitánů.“

„Nenapsal jsi mi náhodou před pár dny dopis?“

„Ne, pane. Popravdě, já psát ani neumím.“

„Dobrá tedy. Děkuji a klidnou hlídku!“

„Díky, pane.“

Mantikli vešel do svého stanu, strážný pokračoval v obchůzce a od kmene nedalekého stromu se odlepil stín a zmizel ve tmě.

O chvíli později vylezli z průrvy, před kterou nájezdníci nechali připravenou lávku, Hylaw a Cryf.

„Máte čistý vzduch,“ řekl jim Anweledig. „Podezírají jeden druhého a hlídají sebe navzájem místo tohohle,“ ukázal na lávku. Hylaw a Cryf se jen pousmáli a pustili se do práce.

Mantikliho probudil až ranní budíček, z čehož usoudil, že generál si nechal cestu do pokladnice na ráno. Vojákovi, který měl hlídku, důvěřoval. Znali se už léta a věděl, že se na něj může spolehnout. Vstal a připravil se k boji. Jeho úkolem bylo velet kapitánům, kteří mají se svými jednotkami prorazit zátaras bránící vstupu do jeskyně, kam se stáhli obránci. Chodbou projdou sotva dva muži současně a na jejím konci budou jistě číhat nepřátelé. Sebeúspěšnější postup bude příliš pomalý na to, aby tam muselo být tolik velících důstojníků.

Krátce poté, co Mantikli vydal kapitánům rozkazy a zahájil útok, sebral se a šel se podívat ke vchodu do jeskyně s pokladem. Přesně jak předpokládal, Gaddar už tam byl i se svými osobními strážci, kteří právě zápolili s vysouváním lávky přes propast. Gaddar je nedočkavě popoháněl a jakmile se lávka dotkla protější skalní římsy, užuž se hnal na ní. Nakazil tím i ostatní a ve chvíli všichni balancovali nad propastí. Zlověstné zapraskání a několikero výkřiků vyhnalo Mantikliho z jeho úkrytu.

Když doběhl ke vchodu, nebylo už po lávce ani památky. Naklonil se nad propast a v tu chvíli se na zdi vedle něj odkryla lampa. Obrátil se k ústupu, ale vchod mu zastoupili dva muži. Sáhl po meči a za ním se ozvalo: „To bych nedělal, pane Mantikli.“

Prudce se otočil. Na druhé straně propasti stál lukostřelec a mířil na něj. „Chceme s vámi mluvit, pane Mantikli,“ pokračoval.

„Jak to, že znáte mé jméno?“

„Víme toho hodně. Já jsem Siarad. Vyslechnete nás?“

„Mám snad na výběr?“

„Jistěže máte. Slyšet ještě neznamená vyslechnout.“

„Dobře. Co tedy chcete?“

„Abyste nás nechali na pokoji. Poklad, který hledáte, nemáme a nikdy jsme neměli.“

„A co je tamto?“ ukázal Mantikli do tmy za lučištníka.

„Zoufalý pokus se vás zbavit,“ usmál se Siarad. „Viděli jste to, co jste chtěli vidět. A my tomu pomohli jen malou hrou s trochou světla, zrcadel, vody a kamení. Přesvědčte se.“

V tu chvíli se jeskyně rozzářila jasným světlem a za Siaradem se objevila hromada zlata a drahokamů. Sehnul se pro jeden a hodil jej přes propast Mantiklimu. Byl to jen obyčejný kus mramoru.

„Ukažte si na jakýkoli,“ vyzval jej Siarad. Mantikli zkusil ještě dva nebo tři, všechno to bylo jen kamení. Siarad pokračoval: „Naši předkové sice pocházeli z Deyrnasu, byli to ale jen obyčejní vesničané, kteří zachránili holé životy. V lesích našli nový domov, a to je náš jediný poklad. A také tyhle jeskyně. Můžeme tu pohodlně vydržet roky, máme tu vše, co potřebujeme. Obléhejte si nás, jestli chcete, ale věřte, že do jara se vám celá armáda rozuteče. Teď jste nejvyšší velitel vy, nemám pravdu?“

Mantikli bezděčně pohlédl pod sebe dolů a pokýval hlavou. „Máte a domnívám se, že ve všem. Máte mé slovo, že odtáhneme. Žádám ale na oplátku, abyste nás nepronásledovali a neútočili.“

„Sledovat vás budeme, ale jen abychom se přesvědčili, že nám opravdu už nic nehrozí. Podal bych vám ruku, abychom stvrdili příměří, ale jste trochu daleko. Odvolejte útok a sejdeme se v jeskyni, kterou jste obsadili. Přivedu našeho velitele.“

„Domluveno,“ řekl Mantikli, otočil se a vyšel mezi muži, kteří mu uvolnili cestu, průrvou ven.

Generál Gaddar a jeho muži se řítili kamsi do hlubin. Prudký náraz, který očekávali, zase tak hrozný nebyl. Dopadli na šikmou plochu, po které klouzali dál do tmy. Skluzavka několikrát změnila směr, ale příliš je to nezbrzdilo. Konečně dopadli na zem. A v tu chvíli se ozval rachot, a pak zaklapnutí. Zůstali potmě v nějaké kobce nebo jeskyňce, jak po hmatu zjistili. Klouzačka, po které sem sjeli, byla pryč. To byl asi ten rachot, když ji vytahovali nahoru.

No tak to je konec, napadlo Gaddara a v tom zaslechl škrtání křesadla. „Ty máš světlo?“ zařval na vojáka, který se právě snažil zapálit si fajfku.

Mantikli své slovo dodržel. Uzavřeli s Ilacharem příměří a ještě toho dne odtáhli. Lesní lidé za nimi vyslali zvědy, aby se přesvědčili, že se znovu nevrátí. Již cestou se ale oddělovaly skupinky vojáků mířících různými směry do svých domovů.

Druhý den Dyrys usoudil, že už by Gaddar mohl přijít k rozumu, a společně se Siaradem se spustili ke kobce. Když ale odsunuli poklop na stropě a posvítili dovnitř, zjistili, že kobka je prázdná. „Vidiš, tak ten komín našli,“ poznamenal Siarad a zavolal nahoru na Cryfa: „Lezou ven!“ Cryf na chvíli pustil provaz, kterým je měl vytáhnout zpět, aby předal zprávu ostatním.

U výstupu z komína byli dříve. Schovali se a vyčkávali. Ven však vylezli jen generálovi pobočníci. Ani se moc nerozhlíželi a pádili pryč. Nebylo moc pravděpodobné, že by se generála měli ještě obávat. Cesta skalním komínem byla nebezpečná a vyžadovala spolupráci. To, že ji zvládli alespoň ti čtyři, byl docela úspěch.

Konečně si lesní lidé mohli oddechnout, vrátit se do svých domovů a začít pracovat na obnově všeho, co jim Gaddarovo vojsko zničilo. Ilachar se postaral o to, aby Dyrys a jeho přátelé byli dostatečně oceněni za své zásluhy. Tato zkušenost všem ukázala, jak užitečné je mít skupinu takto schopných a vynalézavých jedinců.

Od těch dob se na pomoc Silgenů spoléhají celé generace lesních lidí nejen v dobách ohrožení, ale kdykoli potřebují vyřešit něco, s čím si sami nevědí rady.

---

Zpět