Kapitola třetí
Tak jich tu tedy bylo deset přeživších.
Ewyrth, první zachráněný, pracoval celý život na poli. Teď na stará kolena již jen vypomáhal synovi, byl také šikovným řezbářem a vášnivým rybářem. To se projevilo hned při první příležitosti, tedy ve chvíli, kdy mu Gwelynd vrátil jeho nožík. Okamžitě sáhl pro kousek dřeva, který měl připravený, a pustil se do vyřezávání.
„Co to bude?” zajímal se Gwelynd, kterého překvapilo Ewyrthovo nadšení z vráceného nožíku.
„Vřetánko. Víš, našel jsem tu sice nějaké provazy, ale nic vhodného na vlasec. A cestou sem jsem šel kolem rybníčku. Už jsme to tu skoro vyjedli, půjdu na ryby. Jestli se tedy podělíš o svou vlnu a umotáš mi kus vlasce.“
„No to víš, že jo. A začnu s tím hned,” usmál se Gwelynd, který si vzpomněl, že má v kapse to, které našel v troskách svého domu. Když ho vytáhl, Ewyrth trochu zklamaně odložil své dřívko i nůž.
„Nepřestávej,” vložila se do rozhovoru Eirlys, Gwelyndova sesřenice. „Příze se nám bude hodit na ledacos, pomohu s tím.“ Eirlys byla asi třicetiletá, starala se o tři děti a čekala čtvrté, což zatím s manželem ještě nikomu neřekli. V tu osudnou noc ji probudil s tím, že na druhém konci vesnice se něco děje. Ať rychle obleče děti a utečou. Kromě teplého oblečení vzala i trochu jídla. Nejstarší syn odmítl prchat, pohádali se a on běžel na pomoc otci. S dcerkami se sice dostaly za chalupu, ale uniknout se jim nepodařilo. Naštěstí ji neprošacovali, a tak se první noc mohla s přeživšími podělit o něco k snědku. Šátek, který našel Gwelynd na zemi v prvním tábořišti, půjčila jedné sousedce, která vyběhla z domu jen nalehko.
„Říkal jsi, že je tu někde rybník?” zeptala se Seren, druhá a poslední zachráněná žena. Byla o něco starší než Eirlys a kromě toho, že byla vyhlášenou kuchařkou, vyznala se dokonale v kdejakém býlí. K léčení, ale pro tuto situaci hlavně k snědku. „Roste tam orobinec?“
„Co to?” zděsil se Ewyrth.
Seren protočila panenky: „Takové ty doutníky, to určitě znáš!“
„No tak to jsem nekoukal,” přiznal Ewyrth. „Pojď se mnou, podíváš se sama.“
„Vlastně, proč ne,” usoudila. Konečně činnost, kdy mohu prospět živým. Truchlením nic nevrátím. „Nenašel jsi tu někde košík?” zeptala se ještě. Ewyrth na ni ulekaně pohlédl. To jsou mi požadavky, pomyslel si, neurčitě máchl rukou do kouta a dál se věnoval vyřezávání. Seren se sice vydala tím směrem, ale cestou se raději porozhlédla sama a za chvíli našla vyhovující ošatku.
Gwelynd se zatím pustil do předení vlasce. Po chvíli k němu přistoupil Crochen. Ve vsi se živil jako hrnčíř, bylo mu něco přes 40 a nesměl chybět na žádné zábavě, protože báječně zpíval a hrál na housle.
„Co mám dělat já?” zeptal se Gwelynda, čímž ho vyvedl z míry. Copak já jsem nějaký velitel?
„No … já nevím,” soukal ze sebe a pohledem hledal pomoc u Ewyrtha a Maera.
Starosta se ujal své role vůdce a poslal Crochena na dřevo. Byl to dobrý chlap, znal všechny ze své vesnice a dobře věděl, jak se s kým domluvit. Uměl rozdělit práci, zorganizovat a zařídit cokoli a jako starosta byl oblíbený a respektovaný.
Hned také za Crochenem poslal Aderyna, sedmnáctiletého mladíka, nejmladšího syna svého nejlepšího přítele. Když během zajetí přišli oba o všechny své blízké, vzal si Aderyna pod svou ochranu. Byl to silný, statný chlapec. Však ho také zocelila práce v kovárně, kde svému tátovi pomáhal. Na jeho bedrech spočívala většina tíhy vozu, který museli zajatci tlačit. Na jeho a Ymladarových.
Ti dva se moc nemuseli. Nebylo to ještě ani deset dní, kdy se poprali kvůli děvčeti. Ymladar byl asi o tři roky starší, ale proti Aderynově síle dlouho nevydržel a při tenkrát prohrál. Jak jim to teď oběma připadalo dávno. Zavolal na Aderyna s Crochenem, jestli může jít s nimi. Aderyn právě sundával ze skoby pilu a místo, aby si ji pověsil na rameno, podal ji beze slova Ymladarovi. Sám si vzal sekeru a společně vyšli ven.
Poslední dva byli Hanner a Brenin. Obrátili se na Maera, že chtějí také nějaký úkol. Požádal je, aby trochu lépe přizpůsobili vnitřek salaše. Ewyrth připravil pro všechny na zem velkou hromadu slámy, na které mohli spát, ale bylo jich méně, než čekal, a sláma teď byla roztahaná všude. Hanner byl truhlářem po otci, ale dovedl se postavit k jakékoli práci. Bylo mu kolem pětatřiceti a byl vzdáleně příbuzný s Ewyrthem. Byl to on, kdo jako první uviděl útočící skřety. Občas si přivydělával jako ponocný. Procházel zrovna po návsi, když ze severu spatřil přicházet množství postav se zapálenými loučemi. Běžel samozřejmě hned zburcovat starostu, který něco projednával s několika sousedy, mezi nimiž byl i Aderynův otec. Všichni hned popadli, co měli po ruce, a šli vesnici bránit. Hannera poslali, aby sehnal další muže.
Brenin byl o trochu mladší než Hanner, o rok nebo dva. Jeho rodině patřil jeden z větších statků. Pracoval na poli, staral se o dobytek a bavilo ho vyrábět sýr. Ten den se zpozdil s večerním dojením a když vyšel z chlívku, zahlédl Hannera, jak běží k nim. Zavolal na něj a když se dozvěděl, co se děje, vzal si na starost zburcovat obyvatele jejich statku a nejbližší sousedy, zatímco Hanner pádil dál.
Přestavbu salaše pojali ti dva velkolepě, až se starosta děsil, co ještě vymyslí. Večer ale všichni uléhali na něco, čemu v porovnání s hromadou slámy rozhodně mohli říkat pohodlné postele. Ženy měly jakýmsi paravánkem oddělený „pokojík,” jak to vzletně nazvali, když ho všem předváděli, a na jídlo se všichni pohodlně sesedli kolem rozšířeného stolu.
Připadalo jim, jako by se probudili ze zlého snu. Ne, že by zapomněli. Ale už si uměli představit, že budou žít dál.