Kapitola šestá
Gwelynd seděl na kozlíku vedle Burgala a mlčel. Celou cestu si umiňoval, že jen prohlédne trosky svého domu a Burgal, ať si šmejdí po vesnici sám. Upřímně, nevěřil, že by mohl najít něco použitelného. Co neshořelo, zničily následné lijáky. Jeho barviva i mořidla byla rozpustná ve vodě. Jinak by nefungovala.
Burgal byl naopak pln očekávání. Konečně měl pocit, že může opravdu pomoci. On sám. Nejen tím, že je přijal pod svou střechu.
Nejdříve zajeli ke kovárně. Vypřáhl koně a přivázal je o kus dál ke stromu. Gwelynd neochotně slezl z kozlíku. Tak do toho, ať to mám za sebou, řekl si a vydal se za Burgalem, který už zkoumal výheň, kovadlinu a sbíral z popela kleště a ohořelá kladiva.
„Zvedneme to spolu?” sápal se po kovadlině, která ještě částečně držela na ohořelém špalku.
„Možná raději bez toho dřeva,” usoudil Gwelynd a rozhlédl se po nějakém páčidle, kterým by kovadlinu uvolnil. Když našel, co hledal, vzali kovadlinu každý z jedné strany a podařilo se jim odnést ji k vozu. Pak se vrátili a zpod zbytků zřícené střechy vyprostili výheň. Ta jim dala zabrat mnohem více, ale nakonec ji také dostali na cestu. Gwelynd sotva popadal dech, ale Burgal už byl zase uprostřed trosek.
„Jé, koukni!” vrhl se nadšeně k něčemu na zemi. Gwelynd přišel blíž a viděl mezi střepy hromádku mincí. Vzpomněl si, že Aderynův otec měl v kovárně na polici několik hrnků. Když si někdo přišel pro svoji zakázku a zaplatil, dal si kovář peníze do toho úplně vlevo. Gwelynd se musel usmát, když si vybavil jeho vyprávění, jak si jednou šel pro několik mincí a hrnek byl prázdný. Ztropil doma hroznou scénu, protože podezříval úplně všechny, že mu peníze někdo z nich vzal. Nejvíce si to tenkrát odnesl chudák Aderyn. Nakonec se ukázalo, že si hrnky nechtěně proházel a mince dával do nesprávného. Celé odpoledne mu pak zabralo jejich čištění od kolomazi. I z takové prkotiny dokázal udělat historku k popukání. Gwelynd si povzdechl a pomohl Burgalovi peníze sesbírat.
„Možná toho najdeme víc,” usoudil Burgal, když mince dával do kapsy. „Levá u kalhot, Aderyn. Pamatuj si to taky!” nakázal Gwelyndovi.
Když byli v kovárně hotovi, nechali u cesty hromádku k naložení a přesunuli se do truhlárny. Opět posbírali vše, co by se podle nich mohlo hodit. Burgal to odnášel k vozu a Gwelynd zatím prohledával trosky svého domu. Jak předpokládal, oheň, voda a občasné mrazíky vykonaly dílo zkázy i na tom, co pozornosti nájezdníků uniklo. Tentokrát nesl pohled na svůj domov mnohem hůře. Poprvé si to tolik neuvědomoval, byl tehdy zaskočený, v šoku a hledal hlavně lidi. Teď, když hledal věci a nacházel tolik zničeného, byl čím dál zoufalejší.
„Nechceš jet napřed s první várkou?” vytrhl ho z černých myšlenek Burgal.
„Asi jo.“
Po chvíli zápolení s kovadlinou se jim podařilo dostat ji na vůz. Přidali k ní nějaké nářadí z hromádky u cesty, zapřáhli koně a Gwelynd vylezl na kozlík.
„Jeď jen pod kopec, koně by ten krpál sami nezvládli. Zavolej si ostatní na pomoc. Já to tu ještě projdu a budu všechno nosit sem. Přijeď pak nebo někoho pošli.“
Gwelynd přikývl, mlaskl na koně a pomalu vyrazil. Dole pod kopcem už čekali Ymladar, Aderyn a Crochen. Starosta prý usoudil, že už tam jsou dost dlouho, takže nejspíše něco přivezou, a poslal jim je naproti. Na druhou jízdu se ke Gwelyndovi přidal Crochen, pomohl naložit výheň a v obtížnějších úsecích i tlačil vůz. Tentokrát pod kopcem čekali všichni chlapi a Gwelynda s prázdným vozem poslali rovnou pro zbytek a Burgala.
Večer plánovali, co dál. Seren, která celý den vytrvale procházela okolí, sbírala vše, co už se dalo sníst, a obhlížela, kde co poroste, objevila několik soušek. Aderyn bude potřebovat dřevěné uhlí, vybírali tedy nejvhodnější místo, kde postavit milíř.
Také byl nejvyšší čas osít pole. Brenin si uvědomil, že u „zadního pole,” jak mu říkali, musel zůstat připravený pluh. Jeho strýc tam chtěl orat v den, kdy došlo k přepadení vesnice, ale přišel liják, tak se vrátil domů. Ale jen s koněm, pluh si tam určitě nechal na druhý den. To byla dobrá zpráva.
Brenin dostal přiděleného jednoho koně na orání a s druhým se pojede pro obilí a mouku. Mlýn v Dorny byl skoro den cesty na východ a Burgal tam nejezdil moc rád. Jednak byl zdejší mlýn mnohem blíže a také ho tam kdysi ošidili. Když Maer určil, že pojedou Crochen a Ymladar, zvedl se Aderyn, sáhl do kapsy a předal Ymladarovi peníze, které mu přinesl Burgal.
„Kdes to vzal?” divil se Ymladar.
„Táta si dával peníze do hrnku s kolomazí. Tam nikdo nehledal,” odpověděl Aderyn, čímž ho zmátl ještě více.
„Oni tomu tak jen říkali. Našli jsme ty mince dnes mezi střepy v kovárně,” uvedl to na pravou míru Gwelynd.
„Možná bychom měli vesnici prozkoumat trochu důkladněji,” pronesl zamyšleně Crochen. „Ale na to bude ještě čas.“