Kapitola první
Kdysi dávno, za časů bájného Deyrnasu, žil v jedné vesnici muž jménem Gwelynd. Říká se, že prý byl velmi zručným tkalcem. Jemnost jeho látek, pestrost barev, jakož i důvtip vzorů byly vyhlášené po celém království a není divu, že dostával zakázky od samotného vládce. Protože byl pilný a vždy celou zimu usilovně tkal, stávalo se nejednou, že mu v předjaří došla příze nějaké barvy. Pak nezbývalo než se vypravit k pastevcům v okolí a získat od nich další vlnu. A právě v takovéto situaci začíná náš příběh.
Gwelynd se jednoho dne na sklonku zimy připravil na cestu do kopců, kde měl stáda jeho dobrý přítel. Vždy si vlnu raději od počátku zpracovával sám. Znamenalo to sice zdržení, ale Gwelynd si úzkostlivě chránil svůj tajný postup barvení, díky kterému se barvy při praní vzájemně nevpíjely a vzory tak zůstávaly stále stejně krásné.
Když se o několik dní později vracel s pytlem čerstvě nastříhané vlny přes rameno, znepokojil jej sloup dýmu stoupající z místa, kde by měl zanedlouho vidět svoji vesnici. V hrozivé předtuše přidal do kroku a jakmile dosáhl horizontu, otevřel se pod ním obraz naprosté zkázy. Z toho, co nazýval domovem, bylo jedno velké spáleniště. Pustil pytel s vlnou a rozběhl se dolů. Nenašel ale ani živáčka. Marně bloudil mezi rozvalinami, marně volal a marně přemýšlel, co se mohlo stát a co by měl dělat.
Po celé generace žilo království Deyrnas v míru a bezpečí. Nebyl již nikdo, kdo zažil hrůzu z možného nájezdu nepřátel. Nebyl nikdo, kdo by se cvičil se zbraněmi jinak než k lovu. Co Gwelynd nevěděl bylo, že ve skutečnosti jsou u každého vstupu do království malé vojenské posádky. Do svých řad však nenabírali vesničany, takže běžné obyvatelstvo o jejich existenci nemělo tušení. Znal jen malou armádu v královském sídelním městě, ta ale měla za úkol pouze udržovat pořádek a uklidňovat případné nepokoje. Třeba když se občas objevila skupina lupičů. Gwelynd však nevěřil, že by takto dokázala zpustošit celou vesnici, byť by jich bylo sebevíce. Někdo by se jim postavil, někdo by vesnici bránil! Jistě by tu byly nějaké známky boje. Nebo by hasili požár …. a proč by vlastně lupiči zapalovali vesnici?
V těchto úvahách došel k pozůstatkům svého domku. Lehl popelem stejně jako ostatní domy ve vsi. Na dvorku ve svahu měl malý sklípek, který sice požár přežil, byl ale úplně vyrabovaný. Vše, co se nedalo sníst nebo vypít bylo poházeno po zemi poničené. To, co k snědku bylo, zmizelo beze stopy. Gwelynd zvedl smutně z kouta malé vřetánko, které nějak uniklo pozornosti nájezdníků, a strčil ho do kapsy. Pak se bezmyšlenkovitě vydal dále po vesnici. Bloumal zrovna v místě, kde bývala náves, když si všiml vyjetých kolejí od těžkého vozu. Že by se někomu podařilo uprchnout? Rozhodl se stopy sledovat.
Gwelynd nebyl žádný stopař, ale na to, aby se vydal po cestě, která byla pro těžký vůz jedinou sjízdnou možností, ani být stopařem nepotřeboval. Byl konec zimy, země byla ještě změklá od roztálého sněhu a na některých místech se dokonce ještě držely jeho zbytky. I prázdný vůz by snadno uvízl v blátě a tyhle stopy byly tak hluboké, že prázdný být rozhodně nemohl. Snad se na něm vezli obyvatelé vesnice. Lidé, které znal odjakživa. Jak asi přečkají noc? Dny jsou ještě krátké a na přespávání venku to zrovna není. Nejbližší lidské obydlí tímto směrem je několik dní cesty vzdálené. V náhlém popudu seběhl z cesty a vyškrábal se zkratkou na místo, kde zahodil pytel s vlnou. Když už nic jiného, zahřeje ho.
Když se začalo stmívat, měl za sebou pěkný kus cesty. Našel si příhodné místo, kde mohl strávit noc. Zachumlal se a liboval si, že se pro vlnu vrátil. Spánek však nepřicházel. Gwelynd neustále přemítal, co se mohlo ve vesnici stát. Nejpravděpodobnější mu připadal útok draka. Vesničané uprchli a na cestu si vzali zásoby jídla. Pak si ale vzpomněl na svůj sklípek, kde bylo vše zničené. Proč by se prchající sousedé zdržovali ničením jeho věcí? A nebylo by vše ve vsi sežehnuté ze shora? Včetně stromů? Když nad tím tak přemýšlel, připadalo mu, jako by domy někdo zapálil na zemi, a ne ze vzduchu. Ale proč? A kam se poděli jeho příbuzní a přátelé? Co se s nimi asi stalo?
Nad ránem upadl do neklidného spánku plného hrůzných obrazů jeho zpustošeného domova. Nebyl si jistý, zda to jsou sny nebo vzpomínky, zda spí nebo se stále ještě pokouší usnout. Když procitl úplně, vstal, napil se vody a vydal se na další cestu.
Zakrátko přišel k místu, kde přenocovali ti, kdo jeli vozem. A v tu chvíli zapochyboval, že sleduje stopu svých sousedů. Tábořiště bylo jednoduše obrovské, všude množství ohnišť, kolem kterých se válely ohlodané kosti, všude uválená a zdupaná zem. A pak objevil v blátě stopy. Obrovské vlčí stopy. Gwelynd už jich pár viděl, jeho přátelé trávili dost času obranou svých stád před vlky. Ale nikdy se nesetkal s takhle velkými otisky. A pak tam byly ještě další, které nedokázal určit. Připadalo mu, že takhle nějak by mohly vypadat stopy nestvůr z pohádek nebo legend. Jenže ty přece neexistují!
Náhle si všiml šátku z povědomé látky. Vrhl se k němu a opravdu, byla to jeho práce. Před časem vymýšlel, jak udělat požadovaný vzor k jedné zakázce a zkoušel si ho na užším pruhu. Když vzor vychytal, věnoval ten testovací kus látky své sestřenici, která ho nosila přes ramena jako šátek, když v noci musela kvůli něčemu vstávat. Eirlys tehdy žertovala, že si žije lépe než královna, protože ta má z téhle látky slavnostní róbu, kdežto ona ji používá jako obyčejný župan.
A teď ten župan, celý potrhaný a zablácený držel zděšený Gwelynd v ruce. Takže, jedno je jasné. K přepadení došlo nejspíše v noci. Nájezdníci neměli koně, ale vlky. Brali jídlo a zajatce, vše ostatní vyplenili a spálili. Bylo to tak neskutečné, že byl ochoten uvěřit v existenci bájných netvorů. Skřeti. Na ty by tohle sedělo. Otřásl se hrůzou. Proč musí existovat zrovna skřeti? Víly, skřítci, lesní duchové …. to by se mu líbilo mnohem více. Teď však nebyl čas na podobné úvahy. Ať už kdokoli, mají jeho sestřenici a nejspíše další lidi z vesnice. A ti teď potřebují pomoc.
Vydal se dál po cestě po stopách kol. Teď, když už si nemyslel, že sleduje jen jeden vůz s lidmi, vnímal mnohem více různé známky pohybu velké skupiny. Podle všeho vlci běželi vedle cesty. Kamenitý úvoz byl pro ně asi moc nepohodlný. Občas si všiml lidských stop v blízkosti kolejí od vozu. Takže se nejspíše nevezou. Táhnou a tlačí ho. Dobytek, který by bylo možné zapřáhnout nejspíše sežrali vlci. A možná nejen oni, soudě podle toho množství kostí kolem ohnišť.
Pak si u cesty něčeho všiml. Rozběhl se a jeho obavy se naplnily. Tělo. Sklonil se nad něj a poznal ho. „Strejdo Ewyrthe!“ Říkal mu tak odjakživa, i když příbuzní nebyli. Nepatrně pohnul zavřenými víčky. Žije! Opatrně ho pootočil a opřel o svůj pytel. Vyndal lahev s vodou a přiložil mu ji ke rtům. Napil se a otevřel oči.
„Gwelynde,” řekl slabým hlasem.
„Co se stalo, strejdo, kde jsou všichni?“
„Skřeti. A … vlci …. spousta …. přežili … v zajetí …“ Mluvil jen těžce, byl hodně zesláblý. „Ještě …. vodu,” požádal a Gwelynd mu dal další doušek. Pak položil lahev k jeho ruce a odběhl pro nějaké klacky, aby rozdělal oheň. V tlumoku měl sýr, který si přinesl od přítele ze salaše, tak se s Ewyrthem podělil.
Ta trocha jídla, vody, tepla a péče s ním udělala pravé divy. Brzy byl schopen Gwelyndovi vylíčit, jak byla vesnice přepadena, vydrancována a její obyvatelé odvlečeni do zajetí. Zbylo jich asi dvacet a skřeti je používají jako tažná zvířata pro vůz se zásobami. On dnes ráno padl vysílením, vlci byli ale přežraní, tak ho tam nechali ležet.
„Co budeme dělat, strejdo?” zeptal se nešťastně Gwelynd.
„My? Proti armádě skřetů a vlků?“
„Přece jim je nemůžeme nechat napospas!?” zděsil se Gwelynd.
„Já jsem naživu jen díky tobě. Ale kdo ví, na jak dlouho. Nemám kam se vrátit. Provedly to chytře ty bestie. Nikdo jim neuteče, protože nemá kam. Všichni jsme přišli o všechno, je nám zima, nemáme co jíst a vůbec žádnou naději.“
„Tak moment! Ty máš kam jít! Poslouchej, dokážeš vstát a dojít tady přes ten kopeček?” ukázal na nevelký pahorek za cestou.
„Nevím. Proč?“
„Na druhé straně je stará salaš. Můj kamarád Burgal ji používá, když má stáda na zdejších pastvinách. Teď je prázdná, ale najdeš tam vše, co potřebuješ.“
„To zní krásně!“ Zasvítilo Ewyrthovi v očích.
„Dostaneš se tam,” pokračoval Gwelynd naléhavě. Pochopil, že Ewyrthova vůle žít se zvýší, když před sebou bude mít jasný cíl. „Ta salaš není stavěná pro dvacet lidí. Musíš to tam připravit tak, aby se měli všichni kde zotavit. Rozumíš?“
„Jasně!“ Najednou to byl zase ten starý známý strejda Ewyrth. Sebejistý, rozhodný, moudrý a laskavý. „Tumáš,” sáhnul do kapsy a podal Gwelyndovi řezbářský nožík. „Tohle se ti může hodit. Na noc je přivazují ke stromu. S nějakým hlídáním se neobtěžují. Mají vlky a zajatce by ani nenapadlo pokusit se o útěk. Budeš je muset ještě přemlouvat, uvidíš.“ Pak se namáhavě postavil a ukázal na silnou větev, která ležela u ohniště: „Prosím, podej mi ji.“ Pak zkusil udělat několik kroků a o větev se přitom opíral. „Půjde to, díky. Buď opatrný a hodně štěstí!” popřál mu ještě, vzal pytel s vlnou a vykročil směrem k salaši.
„Tobě také,” usmál se Gwelynd, udusil dohasínající ohniště a spěšně se vydal dále po cestě. Když však byl z Ewyrthova dohledu, poklesla mu ramena. Co si počne sám proti armádě nestvůr?