Kapitola pátá
Hned druhý den ráno uspořádali poradu. Doufali, že Burgal bude mít nějaké obilí, které by mohli zasadit. Brenin nabídl jedno jejich vzdálenější pole, které teď mělo velkou výhodu – nebylo z něj vidět na vesnici.
Burgal je ale rychle vyvedl z omylu. On sám nic nepěstoval, kupoval vždy rovnou mouku. Jezdil do mlýna sice několikrát do roka, nemusel ale řešit uskladnění obilí. Pomalu by tam měl zase zajet. Počet strávníků se teď ztrojnásobil, takže nevydrží s moukou tak dlouho, jak předpokládal.
„A do kterého mlýna jezdíš?” zeptal se ho s obavami starosta.
„No k vám přece … aha,” pochopil.
„Takže to bude chtít sehnat jiný mlýn. A peníze,” shrnul situaci Maer.
„Nějaké peníze bych měl. Tuhle si tu nějaký Gwelynd kupoval vlnu,” usmál se Burgal.
„A zachránilo mi to nejspíš život,” ozvalo se od kamen, do kterých Gwelynd právě přikládal.
„Nám taky,” přidal se zasmušile Ewyrth.
„Člověče, ty jsi génius!” vypálil Maer a plácl rukou do stolu, až se na něj všichni překvapeně otočili. Znělo to ale spíše nadšeně než jízlivě. „To je výborný nápad, chlapče,” usmál se starosta na Burgala.
„No to se rozumí, že mouku koupím, jsem nejspíš jediný, kdo to může udělat,” odpověděl mu zmateně. Ale Maer jako by to vůbec nevnímal.
„Hannere, teď to bude na tobě. Vyrobíš Gwelyndovi stav. Ewyrthe, pomůžeš mu, viď? A prosím ještě nějaká vřetánka. Kdo bude mít volné ruce, bude příst. Gwelynde, vím, že si své tajemství pečlivě chráníš, ale teď je to otázka naší budoucnosti. Vyber si někoho na pomoc s barvením. Burgale, kdy budeš stříhat ovce?“
Konečně jim začalo svítat, kam Maer míří. A plán to nebyl špatný. Nejvíce peněz mohou vydělat prodejem Gwelyndových látek. Za peníze nakoupí osivo a jídlo. No, nějaké osivo možná raději hned, za Burgalovy peníze.
„Dvě věci,” promluvil Hanner. „Za prvé, tkalcovský stav je jemná práce. Jsou tam pohyblivé části a vše musí do sebe přesně zapadat. Nevím, jak je vybavený Burgal, ale není moc pravděpodobné, že bude mít něco jiného než sekeru, pilu a řezbářský nůž. Odhaduji, že tu má nástroje na štípání dřeva, stavbu ohrad a přístřešků pro ovce, prostě hrubé nářadí. Já bych potřeboval dláta, hoblík, nebozezy, svěrky … a takhle bych ještě mohl pokračovat. Potrvá to věky než s tím, co teď máme, postavím stav. A za druhé, tohle prostě nemohu dělat z čerstvého dřeva, které tady někde pokácíme. Potřebuji vyschlé, které už nebude dál pracovat.
Maer na něj hleděl trochu nedůvěřivě. „Jak pracovat?“
„Popraská.“
„Dobře. A co rozebrat Burgalovi ohradu?“
„Cože?” vyjekl zděšeně Burgal.
„Klid,” chlácholil ho starosta, „samozřejmě, že nejdříve postavíme vedle novou z čerstvého dříví z lesa. Praskliny na ohradě taková katastrofa nebudou jako kdyby popraskala nějaká důležitá část stavu.“
„Jo, to by šlo. Je z pěkných prken,” uvažoval o starostově návrhu Hanner.
Burgal rezignoval: „No tak jo. Ale ať vám neutečou ovce!” dodal ještě a odešel ven.
Gwelynd ho rychle následoval. Slyšel ještě, jak Maer určuje, kdo půjde do lesa a kdo začne hloubit jámy pro kůly nové ohrady. Burgala našel u studny. Znal svého přítele dost dobře na to, aby poznal, že začíná litovat, jak ochotně si sem pustil tuhle hordu vesničanů, kteří se mu tu teď roztahují, úkolují ho a celý jeho poklidný život mu obracejí naruby.
„Promiň, to byl můj nápad. Nevěděl jsem, co si počít,” začal opatrně. Burgal nabral vodu do džberu a vyrazil směrem k ovcím. „Já vím. A chápu, že jste neměli jinou možnost. Ale nějak se mi to vymyká z rukou. Asi vím, proč žiju raději na samotě,” usmál se smířlivě na Gwelynda a pokynul mu rukou, aby ho následoval. Donesli vodu ovcím, a pak se usadili na klidném místě pod statným dubem. Burgal tam sedával rád, stloukl si tam i lavičku z klád.
„Řekneš mi alespoň ty, co se vlastně stalo?” požádal Gwelynda, „Starosta moc sdílný nebyl.“
„Já toho od nich taky moc nevím, ale snad o tom časem dokážou promluvit. Rozumím jim. Zkusím ti říci, co jsem zažil já.“ A tak mu Gwelynd začal líčit vše, co se událo od chvíle, kdy opustil jeho dům. Občas mu selhal hlas, občas musel vyprávění přerušit, skoro celou dobu mu po tvářích tekly slzy, ale umínil si, že Burgal si zaslouží znát pravdu. Poslouchal ho se skloněnou hlavou, občas zarýval prsty do lavice, několikrát jej přerušil s otázkou, ale pochopil. Pochopil, že si nikdy neuměl představit takovou hrůzu, jakou prožili. Pochopil, že zásah do jeho poklidného života je nic proti tomu, jak se změnil život jim. A pochopil, že pro ně udělá vše, co bude v jeho silách, ať už mu to bude jakkoli nepříjemné.
Když se vrátili zpět, zamířil si to rovnou na půdu, kde měl ještě nějakou vlnu, a pustil se do česání. U ohrady už se pilně pracovalo, Hanner s Ewyrthem se skláněli nad rozpracovaným plánkem stavu a ženy byly slyšet z kuchyně. Gwelynd si přinesl práci k němu, ale sotva si ho Burgal začal dobírat, že bude muset s barvou ven ohledně barvení, už je volali k obědu.
Odpoledne se k nim na půdu přidala Eirlys, Burgalova žena Bricyll se svým kolovratem a Crochen. Řeč se brzy stočila na nejbližší další krok, a to barvení. Gwelynd byl pověstný svým tajnůstkářstvím, takže mu nikdo nechtěl věřit, že jen nedělá ofuky, když tvrdí, že to není tak jednoduché. To ho dohřálo a spustil: „Vy si to vůbec neumíte představit. Doma jsem měl zásoby, ale co mám tady? Cibulové šlupky, které mi Bricyll schovává. Taky začínají růst kopřivy, ale na ty bych potřeboval mořidlo. I tak se pohybujeme pořád jen v odstínech hnědé a nazelenalé. Na další barvy si budeme muset počkat nejméně do léta. A s červenou se rozlučte rovnou. Tu mi vozili z města přímo na zakázky pro královský palác.”
„Mám podobný problém,” poznamenal Crochen. „Uvažoval jsem, že bych mohl vyrábět na prodej nějaké hrnky, džbánky, hrnce a tak. Postavit si pec a vyrobit jednoduchý kruh by nebylo tak těžké. Jenže nemám své glazury.”
„No ale nám jsi udělal přece krásné misky,” chlácholila ho Eirlys.
„Jo, to byla taková nouzovka. Ale vidíš, mohl bych na nich vyzkoušet popelovou glazuru. Táta mi o ní jen vyprávěl. Neměl ji moc rád, protože to rozežírá ruce.”
Z venku ho přerušilo Hannerovo zaúpění: „Haúúúú, já chci své dláto!” ten den už nejméně počtvrté.
Takhle to dál nejde, pomyslel si Burgal, a když se toho dne sešli u večeře, ujal se slova. „Hannere, tvé nářadí je většinou z kovu, že ano?” Když Hanner přisvědčil, pokračoval: „Podle mě alespoň něco muselo ten požár přežít. Zajel bych se tam podívat a přivezu, co najdu. Pokud nebudeš chtít jet ty sám.”
„Jsi hodný, Burgale, ale těžko říci, zda to bude k něčemu. Pokud se železo dostane do příliš velkého žáru, je stejně nepoužitelné, i když neshoří.”
„Ale pokud ten žár až takový nebyl, dalo by se to překovat,” navrhl Aderyn.
„Výborně! Takže zítra ráno vyrazíme s Gwelyndem na průzkum. No nekoukej na mě tak, už jsi tam jednou byl a potřebuješ své barvířské tajemnosti. Třeba najdeme něco užitečného,” uzavřel debatu Burgal a překvapilo ho, že nikdo neodporoval.