Kapitola osmá
Zachránci postupovali docela rychle. Na vyhlídku šli stejnou cestou jako když jeli ráno do mlýna, pak se ale pustili přímo dolů do údolí po stezce, která byla pro vůz nesjízdná. Díky tomu si podstatně zkrátili cestu a k vesnici dorazili už za soumraku. Bylo těsně kolem rovnodennosti, takže tma padá rychle. Rozběhli se po vesnici, volali a hledali nějaké přeživší. Nikdo se jim neozval. Stáhli se na kraj nedalekého lesíka, že tam přenocují a zkusí to ještě jednou ráno.
Druhý den vstali hned, jak se rozednilo, a znovu procházeli vesnici, volali a hledali. Gwelynd se snažil najít stopy, jaké ho dovedly k zajatcům, obcházel kolem dokola celou vesnici, ale marně. Najednou se mu zdálo, že slyší zpěv. Blázním, usoudil a šel dále. Zpěv ale zesiloval a ozýval se jakoby z lesíka, kde přespávali. Šel za zvukem, ale nikoho neviděl. Jen nějakou noru mezi kořeny stromu.
„Haló, je tu někdo?” zavolal a zpěv okamžitě přestal. „Nechtěl jsem vás vyplašit, haló. Viděli jsme, že Dorny byla přepadena a přišli jsme na pomoc.“ Rozhodně jsem zcvoknul, pomyslel si, když klečel sehnutý u nory s ušima našpicovanýma. Měl ale pocit, že slyší šepot. „Jestli jste lidi a schovali jste se před skřety, tak nebojte, já jsem taky člověk. A skřeti jsou už pryč,” volal tlumeně do díry mezi kořeny.
„Jsme lidi a nech mě Mai..!” ozvalo se z nory nejprve jasně a pak už jen huhlání. Děti! Tam někde jsou schované děti.
„Haló, děti, jak jste se tam dostaly? Jmenuju se Gwelynd a pomůžu vám,” volal a začal šátrat rukou do díry. Byla úzká a nebylo myslitelné, aby tudy někdo, byť dítě, mohl prolézt. To už ostatní zpozorovali, že Gwelynd někoho našel, a začali se k němu sbíhat. Z pod kořenů se stále ozývalo mumlání a vzrušené šepotání.
„Děti, nebojte se. Jsme přátelé. Víte, jak se dostat ven?” naléhal Gwelynd.
„Počkej, Gwelynde, můžu to zkusit já?” naklonil se k díře Aderyn. „Ahoj, já jsem Aderyn. Naši vesnici přepadli skřeti asi před měsícem. Odvedli nás pryč a bylo to hrozné. Ale Gwelynd přišel a zachránil nás. Přeřezal nám pouta a pak jsme celou noc utíkali. Vy to máte lepší, jste schovaní, ale dlouho tam zůstat nemůžete. Pojďte s námi. Chceme se usadit v lesích na jihovýchodě, kde nás nikdo nenajde.“
Chvíli bylo ticho a pak se z nory ozvalo: „Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“
„Aderyn.“
„Já jsem Maira a je tu se mnou bráška Sather a sestřička Dyffryn. Máme tu všechno, co potřebujeme, ale ven nemůžeme. Něco zablokovalo vchod.“
„Mairo, sláva! Vchod uvolníme, kde je?” ujal se slova zase Gwelynd.
„No musíte k nám do domu. V podlaze je poklop do sklepa, ten otevřete, slezete po žebříku dolů a vpravo bude takový regál s policemi. A mezi zemí a první odspodu jsou dvířka do chodbičky, co vede sem,” vysvětlovala Maira.
„Dobře, jdeme tam. Mairo, Aderyn tu zůstane a kdyžtak na nás zavolá, ano?“
Aderyn se přesunul na Gwelyndovo místo a ostatní šli opatrně hledat mezi troskami poklop do sklepa. Ymladar mu poklepal na rameno, když šel kolem. „Dobrá práce!“
Teď, když věděli, co hledat, našli vchod do sklepa poměrně rychle. Odstranili z něj sutiny a Gwelynd nadzvedl poklop. Pod ním byla malá místnůstka, která zjevně neunikla pozornosti skřetů. Vybrakovali ho, poničili, tajného vchodu si ale naštěstí nevšimli.
Gwelynd vyzkoušel pevnost žebříku a pak usoudil, že dolů raději seskočí. Koutkem oka si při tom všiml, jak Ymladar něco zakrývá a Crochen mu jde na pomoc. Pustil se zatím do odstraňování trosek polic a našel důmyslně ukrytý vchod do chodby vedoucí směrem k lesu. Crochenova hlava se mezitím objevila nad ním. Když byla cesta volná, mávl na něj a Crochen zavolal na Aderyna, že může děti poslat.
„Mairo, poslouchej mě. Vezmi děti a jděte k východu. Bude tam na vás čekat Gwelynd. A Mairo, nelekni se, vesnice shořela. Váš dům taky.“
„Dobře,” ozvalo se odvážně z díry.
„Jdu vám naproti,” zavolal ještě Aderyn a rozběhl se k poklopu.
O chvíli později už podával Gwelynd Crochenovi chlapce asi desetiletého.
„Ty budeš určitě Sather,” ujal se ho hned Ymladar. „Pojď, moc se tu nerozhlížej, počkáme na ostatní támhle na kraji lesa.“
Aderyn s Dyffryn je následovali. Maira zůstala v chodbě.
„Děje se něco?” zeptal se Gwelynd.
„No, jde o to, že my tam máme spoustu zásob a nechce se mi to tam nechávat. Pomůžeš mi to vynosit?“
„Jasně,” přisvědčil Gwelynd a kývl na Crochena. Ten hbitě slezl za ním. Prolezli úzkým otvorem, který se asi po metru rozšířil na chodbičku a mohli jít vzpřímeně. Maira držela v ruce malou lucerničku a svítila jim.
„To je teda něco!” obdivovali úkryt oba dva.
„To díky dědovi,” vysvětlovala cestou Maira, „on byl posedlý tajnými úkryty. Jako dítě žil ve městě a přepadli je lupiči. Tehdy se schoval pod postel, ale našli ho. Když se pak dostal sem a postavili si s babičkou dům, první, co udělal, byl tenhle úkryt. Pečlivě ho udržoval a zásoboval, naši z něj občas šíleli. Až do včerejška.“ Pak se zarazila a pomalu se otočila na Gwelynda, který šel za ní. „Našli jste někoho živého kromě nás?“ Zavrtěl hlavou.
„Myslela jsem si to,” řekla tiše a otřela si oči. Pak se otočila a pokračovala v cestě do úkrytu. Už to nebylo daleko. Před ohromeným Gwelyndem se najednou otevřel pohled na místnost asi tři krát pět metrů, kde bylo na jedné straně ležení, police až po strop se zásobami, v protějším rohu vykopaná malá studánka, do které odkudsi z povrchu vedl vydlabaný okap, a o kus dál malé ohniště s dírou, která nejspíše ústila mezi kořeny, kde ji považovali za nějakou noru.
„Aderyne!” zavolal nahoru a hned se mu ozvala odpověď: „Co tam děláš?“
„Je to tu neuvěřitelný! A spousta zásob. Počkejte tam jeden s dětmi a druhý pojďte sem. Vynosíme to.“
Zabralo jim asi hodinu, než vše sbalili. Že v policích našli několik tlumoků, je ani nepřekvapilo. Maiřin dědeček myslel na všechno. Pak si rozdělili zavazadla a vyrazili pomalu na cestu.
Noc přečkali nedaleko vyhlídky a druhý den dorazili na Velkou salaš, jak svému domu říkal Burgal. Ewyrth je nadšeně uvítal.
Při obědě probírali další postup. Gwelynd prosazoval, aby si vzali to nejnutnější a vrazili ještě dnes za první skupinou. Odhadoval, že za dva dny je doženou.
„A jak víte, kam šli?” zajímala se Maira.
„Víme směr. A trasu si snadno domyslíme. S vozem a s ovcemi neprojedou všude. Budou muset vybírat nejvhodnější terén, kola zanechají stopy, ale hlavně, Burgal nám dělá značky.“
„Myslím, že to je rozumné. Měli byste za nimi vyrazit co nejdříve. Kdo ví, kolik jich tu ještě kde courá,” podpořil Gwelynda Ewyrth a nebylo pochyb, že má na mysli skřety.
„A ty s námi nepůjdeš?” podivila se Dyffryn.
„Já se tu budu starat o ovečky, víš?“
„No tak je vezmeme s sebou.“
„Teď ještě nemůžeme, mají jehňátka a ta jsou moc malinká, cestu by nezvládla, víš Dyffrinko,” usmál se na ni Ewyrth.
„Jé, tak mi říkával můj děda, když jsem byla malá!“
„No tak jestli chceš, můžeš říkat dědo mně.“
„Zkusím to,” usoudila a zhurta na Ewyrtha spustila: „Tak hele, dědo,” pak normálním hlasem pronesla: „Jo, to by šlo,” a znovu pokračovala příkře: „A co když tě tu najdou ti skřeti?“
„Neboj, mám na ně fígl. Budu předstírat, že jsem mrtvý a oni mě nechají ležet u cesty.“
Gwelyndovi při těch slovech přeběhl mráz po zádech, ale Dyffryn ho brala naprosto vážně: „To je škoda, že jsem tenhle fígl neznala dřív. Řekla bych to všem v naší vesnici.“
„Myslím, že to by stejně nefungovalo. Mrtvého musí předstírat jen jeden,” chlácholil ji Ewyrth.
„Jak jste vlastně přišli na to, že nás napadli skřeti?” zeptala se Maira.
„Jeli jsme k vám do mlýna a viděli kouř,” vysvětloval Crochen.
„Ve mlýně taky?“
„Ne, tam jsme ani nedojeli. Otočili jsme to hned na vyhlídce.“
„To ale znamená, že tetu mohli minout. Musíme se tam podívat! Prosím,” upřela prosebný pohled na Gwelynda.
„A co když ne. Chceš tam brát děti?“
Zavrtěla sklopenou hlavou, ale hned ji zase zvedla: „Děti půjdou s vámi. Já s Ymladarem to vezmeme přes mlýn a doženeme vás.“
Ymladar překvapeně vyvalil oči a Gwelynd se zachechtal: „Holka, ty jsi generál. Tak co, děti, pustíte vaši sestru s tímhle chrabrým rytířem prozkoumat mlýn?“ Satherovi to bylo celkem jedno, ale Dyffryn si od Mairy nechala odpřísáhnout, že je doženou co nejdříve.
Rozdělili se tedy na tři skupinky. Maira s Ymladarem vyrazili jako první k mlýnu. Vzali to opět zkratkou a počítali s tím, že přenocují v úkrytu ve sklepě. Ve mlýně žil mlynář s rodinou, Maiřina teta, která tam sloužila jako děvečka, a ještě nějaká chasa. Celkem nejméně devět lidí.