Kapitola jedenáctá
Nakonec to nechali až na ráno. Přespali v jeskyni, kde si nechali i většinu věcí a s sebou vzali jen to nejnutnější. Gwelynd se držel směru, kterým tekl potok. Chtěl najít místo, kde vyvěrá opět na povrch. Postupoval údolím, po obou stranách byly zarostlé stráně, ale na stromech teprve rašilo listí, takže mezi nimi byly dobře vidět obnažené kusy skal. V jedné z nich mu připadalo, že by mohla být jeskyňka nebo alespoň převis.
Šel se podívat blíže a našel prostornou jeskyni, do níž shora dopadaly sluneční paprsky několika dírami ve skále. Podrobnější prohlídka ukázala, že jeskyně pokračuje kamsi do tmy, do nitra kopce. Gwelynd ze země zvedl placatý kámen a horkým voskem na něj přilepil svíčku. Pak vzal svícínek do jedné ruky, druhou se přidržoval stěny a opatrně postupoval kupředu. Chodba nebyla příliš dlouhá a asi po dvaceti krocích se znovu rozšířila. Gwelynd vstoupil do další jeskyně. Jak je veliká nevěděl, světlo svíčky ji celou ozářit nedokázalo.
Pokračoval dále podél stěny a počítal si kroky, aby si mohl udělat lepší představu. Najednou nahmatal ústí nějaké další chodbičky. Bylo ve výšce jeho ramen. Položil do ní svícen a usoudil, že tam se nutně potřebuje podívat, i když bude muset lézt po čtyřech. Plamen na svíčce tančil a naznačoval, že tudy proudí vzduch. Gwelynd lezl dlouho, určitě několik stovek metrů. A najednou před sebou viděl skálu. Přece to nemůže být slepé, říkal si a dolezl až na konec. Opravdu, chodbička tam prudce zahnula a zdálo se, že vede na povrch, protože v ní bylo už jen přítmí. Sfoukl svíčku a vydal se za světlem.
Pohled, který se mu naskytl poté, co se venku rozkoukal, si neuměl představit ani v nejdivočejším snu. Byl asi uprostřed stěny hluboké rokle, jejíž konce neviděl, protože se nacházel akorát v oblouku zatáčky. Protější svah byl skoro kolmý, ideální hradní příkop. Na jeho straně byl pozvolnější a uměl si představit, že by se tu dala postavit dokonalá pevnost. Propojit ji s podzemními chodbami a jeskyněmi a bude to skvělý úkryt!
Zasněně si prohlížel strž a tvářil se přesně jako včera Burgal. Pak se vzpamatoval a uvědomil si dvě věci. Zaprvé, odtud se bez lana dostane jedině zpět chodbou a jeskyněmi. A zadruhé, stmívá se.
Když se Gwelynd dostal opět do první jeskyně s otvory ve stropě, byla už tma jako v pytli. Nemá cenu se teď trmácet zpět. Není vidět na krok a ani si nejsem jistý kudy jít. Počkám do rána, rozhodl se a našel si pohodlné místo na přespání. Jeskyni si pojmenoval Předsálí, protože tušil, že ta za ní bude ještě větší.
Druhý den ocenil, že počkal na světlo, protože když vyšel ven, málem se zřítil do nějaké díry. Tohle bude chtít zakrýt a prozkoumat, řekl si a našel suchou větev, kterou vedle díry zapíchl do země. Pak se vydal za Burgalem a cestou si všímal míst, která by mohla být vstupy do dalších jeskyní.
Mezitím se v základním táboře chystali na přesun. Maer vyrobil několik dalších nůší, Hanner zase něco mezi trakařem a nosítky. Postupně se vraceli z průzkumů a společně vytvářeli mapu okolí.
Už věděli, kam se na podzim vydat na bukvice, objevili jezírko, borůvkové království, kopec, po kterém se přehnala vichřice a všechny stromy ležely popadané jako mikádo, a dokonce našli i nějaké houby. I tyhle informace měly v mapě své místo.
Zprávu o jezírku přinesli Crochen s Aderynem a setkala se s nadšeným ohlasem. Nebylo daleko, a tak se postupně vystřídali a všichni se došli vykoupat. Ymladar se tam pak zdržel, aby zkusil nachytat nějaké ryby.
Konečně činnosti, kterou mohl dělat. I když se ostatní snažili, aby se cítil také užitečný, a nechávali si od něj občas něco podat, naměřit nebo přinést, věděl dobře, že je spíše zdržuje. Teiler tam zůstal s ním, a i když z toho Ymladar nebyl moc nadšený, nakonec byl rád, protože ve chvíli, kdy zabrala ryba a on ji potřeboval vytáhnout, zraněná žebra se mu důrazně připomněla.
Hned napoprvé přinesli slušný úlovek. A tentokrát, když všichni jako každý den chválili kuchařky, že je to nejlepší večeře všech dob, si to i opravdu mysleli.
„Cože? Prošvihli jsme nejlepší večeři všech dob?” ozvalo se za nimi a do světla ohně vstoupil Burgal.
„Tatí!” vítaly ho nadšeně děti. A i všichni ostatní vstali, aby se s průzkumníky přivítali.
Dlouho do noci se vyprávělo a plánovalo. Gwelyndův nápad s úkrytem v jeskyních se všem moc líbil a když zaznamenali své objevy do mapy k ostatním, potěšilo je, že svah s polomem, který pojmenovali jako Dřevorubecký kopec, je poměrně blízko.
Druhý den vzali na záda nůše, v nichž již měli připravené věci na přenesení, a naložili trakař i všechna ostatní zavazadla. V základním táboře nechali Ymladara s ovcemi a vydali se na cestu. Burgal s Gwelyndem ji při návratu značili a čistili, takže se vyhnuli mnoha překážkám, které před tím museli ti dva překonávat. Za dva dny byli na místě budoucích pastvin. Uložili si věci do Chladné jeskyně u potoka, a ještě ten den jim Gwelynd ukázal svůj objev. Nadšeně si prohlédli Předsálí, ale shodli se, že dokud jeskyně pořádně neprozkoumají, není úplně bezpečné se tam pohybovat. Nejprve tedy postaví pastviny, převezou další věci z Velké salaše a možná i z Dorny, najdou-li tam ještě něco příhodného. A až bude vše v bezpečí zde, pustí se do budování úkrytu.
Další den nechali na pastvinách ženy, děti, Maera a Burgala, kteří se pustili do stavby ohrady pro ovce, a vrátili se zpět do základního tábora. Tam už na ně čekali i Seren s Breninem, kteří se ze svého průzkumu vrátili někdy v době, kdy prohlíželi jeskyně. Bylo jich tedy dost na to, aby zvládli pobrat zbytek věcí i hnát ovce.
S těmi to šlo pomaleji, ale i tak byla o týden později zpět skupina tvořená Crochenem, Breninem, Aderynem, Gydalem a Mairou připravená na cestu k Velké salaši.
Za brodem se odpojili Maira s Crochenem, aby v Dorny nabrali vše, co ještě zůstalo ve sklepě a pokusili se najít ještě něco použitelného. Když tam však dorazili, poznali, že ve vesnici už někdo raboval. Tajný vchod, který Maira s Ymladarem pečlivě zakryli, když tam byli naposledy, ale naštěstí pozornosti lupičů unikl. Crochena ještě napadlo prohledat trosky hospody a objevil velkou pánev a několik větších železných hrnců. Pak se vydali na Velkou salaš, kde ostatní zatím začali nakládat vůz.
Mairu tam čekalo překvapení, její teta. Už když se dozvěděla o neštěstí v Dorny, uvažovala, že by šla s Mairou. Poslední kapka byla, když zjistila, že tam mlynář s čeledíny všechno prolezli, a co mělo nějakou cenu, si vzali. Za několik let své služby si vyžádala pytel žita, pytel pšenice a pytel brambor, kárku a oslíka, kterého jí rádi dali, protože byla jediná, kdo to s ním uměl. Brambory byly už samý klíček, ale to jí nevadilo, chtěla je stejně zasadit.
I když Ewyrthovi nabízeli, že tentokrát může s ovcemi zůstat někdo jiný, nechtěl. Hospodaření na salaši ho bavilo. Využil příležitosti, aby z Brenina vytáhl nějaká moudra ohledně výroby sýra, oddělil polovinu stáda a vytasil se s včelím úlem. Podařilo se mu před pár týdny sebrat roj, který odněkud přiletěl.
Teď už připomínali karavanu. Na voze taženém koňmi tentokrát vezli i rozestavěný tkalcovský stav pro Gwelynda, na kterém Ewyrth udělal hodně práce a teď už to chtělo Hannera. Oslík táhl kárku a na trakař usadili ohrádku, ve které se vezly slepice.
V základním táboře na ně čekali nosiči, takže jen co vše vyložili, mohli Brenin, Gydal a Aderyn karavanu zase otočit a vrátit se na salaš. Měli s sebou i oslíka, který si oblíbil Gydala a byl ochoten ho poslouchat.
Jakmile ostatní nanosili tuto várku do nového domova, pustili se do zakládání bramborového políčka. Na obilí už bylo letos pozdě, to by nedozrálo, brambory by ale stihnout mohli. Gwelynd se nemohl dočkat, až bude vše zabezpečeno a bude se moci pustit do prozkoumávání jeskyní. Měl už připraveno několik silných lan. Upletl si je z provazů, které přivezli z Dorny i Velké salaše, a po několika týdnech i parťáka, protože Ymladar se zotavoval a trval na tom, že sám tam Gwelynd nemůže.
Připravili si lampičky, louče, uhlíky na značky do chodeb a Eirlys jim upletla tlusté čepice, aby si moc neotloukali hlavy. Gwelynd si představoval, že za několik dní budou mít jeskynní systém zmapovaný. Popravdě, věnoval se tomu po celý zbytek života a zanechal po sobě mnoho map a nákresů. Měl výbornou prostorovou představivost a to mu pomáhalo poměrně dobře odhadovat, která chodba kam povede, s čím je co propojené a kde případně kopat, aby se některé prostory propojit daly.
Během prvního léta začali budovat v horním patře jeskyní Útočiště, kam by v případě potřeby bylo možné se ukrýt. Většinu času ale žili venku a stavěli si tam chalupy. Na Pastvinách, u políček, pod Dřevorubeckým kopcem, u jezera i jinde.
Také dotáhli do konce plán, který si domluvili na Staré salaši, když chtěli obejít ovčáky z okolí a s jejich pomocí znovu postavit svoji vesnici. Nové místo k životu teď měli, a tak naopak oni nabízeli těm, kdo unikli pozornosti nájezdníků, možnost přidat se k nim.
Na jihovýchod od Neprostupných lesů objevili malé království, kde úspěšně prodávali Gwelyndovy látky a nakupovali vše potřebné. Hlavně zpočátku to bylo především jídlo a osivo, postupem času ale začali být čím dále tím samostatnější. Po mnoho let žili v lesích nerušeně. Království Deyrnas bylo zničeno a nebyl nikdo, kdo by cítil potřebu hledat nějakou skupinku uprchlíků. Při obchodování v sousedních zemích byli jen cizinci, kteří projíždějí (a dávali si záležet na tom, aby nebylo poznat odkud a kam). Ale jak ubývalo pamětníků, ubývalo i vnímání důležitosti těchto opatření. Jejich opatrnost klesala, až hrozilo, že opět o vše přijdou. To už je ale jiný příběh.
