Kapitola druhá
Gwelynd šel ten den ještě asi hodinu, než již nebylo vidět na cestu. Počítal, že i přes zdržení s Ewyrthem by měl během zítřejšího dopoledne najít další tábořiště skřetů a možná je do večera i dohoní. A opravdu, druhý den vyrazil časně a na místo, kde konvoj přenocoval, narazil po necelých dvou hodinách. Jeho prohlídkou se příliš nezdržoval, když ale procházel kolem místa, kde podle stop stál vůz, všiml si zakutáleného jablka. Zvedl ho a s chutí snědl. Jeho zásoba sýra už byla vzhledem k očekávanému počtu strávníků žalostná.
Spěchal dále a přemýšlel, jak se k tlupě skřetů co nejnenápadněji přiblížit. Nejspíše nebudou už moc daleko. Možná bude nejlepší vylézt na támhleten kopec a z něj se rozhlédnout. Aniž to tušil, udělal to nejlepší, co v té situaci mohl. Již Ewyrth to naznačoval, vlci mají skvělý čich, a tím, že sešel z cesty a namířil si to k nedalekému kopci, dostal se do směru, kdy vítr vál přímo od vlků k němu. Tím byl pro tuto chvíli uchráněn před prozrazením.
Když se vyškrábal na vrchol, otevřel se mu krásný výhled do kraje před sebou. Za jiných okolností by ho jistě ocenil, teď ale měl myšlenky pouze pro své nebohé přátele. Nic ho ale nemohlo připravit na pohled, který se mu naskytl, když je v členité krajině objevil. Tak početnou skupinu snad v životě neviděl. Skřetů bylo snad dvojnásob, než kolik obyvatel čítala jeho vesnice. Část z nich jela na vlcích, to byli asi velitelé nebo váženější bojovníci. Zbytek šel pěšky. Zhruba uprostřed konvoje několik postav ztěžka táhlo a tlačilo vůz. Skřeti kolem nich je hrubě popoháněli. I tak se kolona pohybovala docela pomalu. Gwelynd odhadoval, kam asi dnes dojedou. Bylo nedlouho po poledni, takže zbývalo ještě nejméně pět hodin světla. Za tu dobu ještě stihnou zajít za obzor. Zkoumal místo, kde cesta zřetelně mizela za jedním pahorkem, když si uvědomil, že obloha v těch místech se nějak mračí. No, bezva. Bude pršet. Proč bych měl mít štěstí, pomyslel si hořce.
Pak se soustředil na zkoumání možností, kudy se se zajatci co nejlépe dostat k Burgalově salaši. Nejpřímější cesta vede zalesněným kopcovitým terénem. To nebude zrovna pohodlný úprk, ale na druhou stranu tam spíše najdou nějaký úkryt než v otevřené krajině.
Znovu vyhledal nešťastné zajatce. I přes značné pohánění posupovali jen velmi pomalu. Rozhodl se, že ještě počká a možná se i trochu prospí. Má-li mít naději, že někoho zachrání, musí se o to pokusit v noci. Probudil ho déšť krátce před soumrakem. Tedy, čas spíše jen odhadoval, hustá mračna znemožňovala určit, kde je slunce. Po skřetí tlupě ale nebylo už ani památky. Gwelynd si přidělil malý kousek sýra, aby alespoň trochu utišil hlad.
Pak opatrně vyrazil na cestu. Na pahorek na obzoru vyšel už za hluboké tmy a stále vytrvalého deště. Teď už musím opatrně, říkal si, protože skřetí tábor mohl být dost blízko. Pomalu vyšel na obzor a ve vteřině přidřepl k zemi, protože kus dole v údolí zahlédl světlo. Vůbec ho nenapadlo, že v dešti budou dělat oheň. A přestože tohle počasí považoval za pořádnou smůlu, bylo pro něj obrovským štěstím, protože pomohlo skrýt chyby, které dělal.
Předně, čeká-li nepřítele někde před sebou, nemůže na pahorek jen tak napochodovat, protože jeho postava bude vidět proti obloze, obzvlášť z podhledu. Stejně tak na sebe upozorňuje prudkými pohyby. Přestože pozornosti skřetů tentokrát unikl, přece jen byl v táboře někdo, kdo si jeho siluety a následného přikrčení všiml. Většina se ale věnovala snaze uchránit se před deštěm. Zajatci se choulili k sobě u stromu, kde byli přivázáni, skřeti se věnovali pálení čehokoli hořlavého a alespoň trochu suchého, co měli na voze. Proti dešti si u ohně udělali jakýsi přístřešek z klacků, kterým je současně sušili. I tak jim ale oheň dost čoudil, což opět zvyšovalo Gwelyndovu šanci. Vlci byli většinou zalezlí pod vozem. Hustý déšť srážel pach blížícího se vetřelce k zemi a také zmenšoval nebezpečí prozrazení.
Gwelynd si vyhlédl kámen, za který se doklopýtal schovat. Po chvíli vykoukl, aby si prohlédl tábor. Jediný skomírající ohýnek ho příliš neosvětloval, viděl ale pár světle oblečených postav u stromu, což nemohl být nikdo jiný než zajatci. Pak si vyhlédl trasu, kudy se k nim připlížit, tak aby byl co možná nejdále od ohně. Pomalu se přesunul do lepšího úkrytu, kde byl i lépe chráněn před deštěm. Tam počká, dokud všichni neusnou. Jak tak seděl nehnutě a v tichosti, začal rozeznávat různé zvuky, které se z tábora ozývaly. Do kopce se naštěstí nese mnohem lépe než naopak.
Skřeti se nejspíše o něčem hádali, alespoň podle tónu řeči. Slovům pochopitelně nerozuměl, ani kdyby k němu zalétla ve srozumitelné podobě. Hádku rázně utnul jeden, nejspíše velitel, protože všichni pak ztichli a hemžení u ohně ustalo. Snad si šli lehnout.
Vyčkával ještě nejméně hodinu a pak se opatrně přesunul do dalšího úkrytu. Odtud viděl na tábor lépe. Skřeti měli po louce rozestavěné nějaké přístřešky. I kdyby se vzbudili, na strom se zajatci uvidí jen v případě, že vylezou ven. Vlci byli větší problém, ale i oni měli výhled na strom zakrytý.
Gwelynd se odvážil ještě blíž. Teď už mu zbývalo jen přeběhnout krátký úsek louky k zajatcům. V táboře bylo ticho. Nadechl se a vyrazil. U stromu se přikrčil a po čtyřech dolezl k nejbližšímu spáči. Zatřásl s ním a druhou rukou mu zakryl ústa.
„To jsem já, Gwelynd,” zašeptal. Zajatec se probudil a vyděšeně vytřeštil oči. Pak se mu vykroutil zpod ruky a polohlasem ho začal odhánět.
„Gwelynde, uteč odsud! Jdi, než tě taky chytí!“ Byl to Maer, starosta vesnice.
„Přišel jsem vás vysvobodit,” šeptal Gwelynd a už třásl dalším.
„Nám nemůžeš pomoci,” trval na svém starosta.
„Gwelynde?” ozval se odněkud Eirlysin hlas.
V tu chvíli déšť prudce zesílil a chtě nechtě se budili všichni. Gwelynd si uvědomil, že Ewyrth ho varoval, a tak to s nimi zkusil stejně. Vytáhl jeho řezbářský nožík a začal všem přeřezávat pouta.
„Pojďte honem,” naléhal při tom na ně, „musíme za Ewyrthem, čeká na nás na Burgalově salaši.“
„Ewyrth je mrtvý,” hlesl kdosi.
„Není! Našel jsem ho. Šel přichystat tu salaš a já šel za vámi,” trval na svém Gwelynd. „Pohněte, musíme pryč!“ Nepotřeboval jim vidět do obličeje, aby poznal, že mu nevěří. „No tak, to se vám tu tolik líbí? Nesmíme ztrácet čas!“ Musel i trochu zvýšit hlas, aby přehlušil sílící déšť.
První se ozvala Eirlys: „Gwelynde, já tě viděla večer támhle na tom pahorku. Byls to ty, že jo?“
„Ano, tam teď musím. Pojďte už!“
Eirlys vstala. „Tak jo. Teď nebo nikdy!“ Chytla někoho za ruku a postupně se zvedli i ostatní.
Za chvíli stálo kolem Gwelynda osm postav. „Nemělo vás být dvacet?” divil se.
„Bylo,” odpověděla Eirlys takovým tónem, že spolkl další otázku.
„Tak jdeme. Za mnou!” řekl honem a vyběhl k nejbližší ze skrýší, které používal cestou sem. Všichni ho mlčky následovali. Opatrně a v tichosti vyšplhali na pahorek. Gwelynd myslel jen na to, aby se co nejrychleji dostali do lesa a našli si tam nějaký úkryt. Eirlysinu poznámku, že ho večer zahlédla na hřebeni, si vybavil až ve chvíli, kdy se zezdola ozval křik.
Rozběhli se. Teď už nemělo smysl se plížit. Z kopce se sice běželo dobře, ale posledních pár dnů strádání se začalo rychle projevovat. Eirlys a Seren začaly zaostával nejdříve.
„Nezvládnem … to,” supěl starosta Maer, „Vlci nás stejně chytí.“
„Ještě nás nemají,” opáčil Gwelynd a zabočil mezi keře. Byli už blízko místa, které si cestou sem zvolil pro únik. Zastavil se a ukazoval ostatním, kudy mají pokračovat. „Udržujte pořád tenhle směr, honem!” popoháněl je. Než se vnořil do křoví za posledním, podíval se ještě na pahorek. Žádné pronásledovatele neviděl.
V táboře mezitím skřet, který je zahlédl, zburcoval velitele. Byl to jeden z účastníků hádky. Šlo v ní vlastně právě o zajatce. Jedna strana, zastoupená hlavně jezdci na vlcích, si stěžovala na pomalé tempo, navrhovala zajatce zabít nakrmit jimi vlky. Proti tomu se postavili hlavně pěší skřeti, kteří požadovali, aby se na již dost uvolněném voze mohli vézt. Velitel hádku utnul a poslal všechny spát. Ovšem skřet, který později viděl prchající vězně, byl zrovna v ráži, a tak se snažil s velitelem diskutovat. Požadoval po něm vysvětlení, jak tedy hodlá vlky nakrmit. Tím ho dost namíchl a odpovědí mu bylo, že jestli nepřestane prudit, dostanou vlci k sežrání jeho.
Není tedy divu, že když ho pak o několik hodin později se zprávou, že zajatci uprchli, vzbudil právě tenhle skřet, měl toho velitel tak akorát dost. Řval, že v tomhle marastu nehodlá ani vylézt ze stanu a ráno, že pokračují podle plánu. Zítra stejně dojdou do další vesnice. Odbojný skřet pochopil, že jestli se rychle nestáhne, může se stát, že zítra potáhne vůz on, a tak honem vycouval z velitelova stanu.
Uprchlíci byli ponecháni svému osudu, ale to samozřejmě nemohli tušit. A tak skoro až do rána zoufale klopýtali lesem, děsil je každý zvuk za nimi a čekali, že každou chvíli už musí zaslechnout křik pronásledovatelů nebo vrčení vlků. Nic z toho se ale nestalo. Také déšť, který jim až dosud tolik pomáhal, nezklamal a ustal zcela.
Nad ránem objevili skalní převis a o kousek dál dokonce jeskyňku. Vešli se do ní tak akorát.
„Odpočineme si,” zavelel starosta a všichni souhlasili. Gwelynd se nabídl, že bude hlídkovat, a uvelebil se u vchodu. Zanedlouho všichni usnuli. Včetně Gwelynda.
Když se probudil, bylo už pozdní odpoledne. Opatrně vyšel z jeskyně. Všude byl klid. Usoudil, že by mohl zkusit najít vodu, a tak vyrazil z kopce dolů. Štěstí se ho drželo a zanedlouho došel k potůčku. Nabral vodu do své lahve a vrátil se do jeskyně. Tam se postupně probouzeli i ostatní. Ale jen mlčky seděli opření o skálu a nepřítomně hleděli před sebe. Dal jim napít a rozdělil jim zbytek svého sýra. Vděčně to přijali, ale ze zachmuření je nevytrhl. Chápal to. Jemu stačila jen skutečnost, že předevčírem jich podle Ewyrtha bylo dvacet a teď jich je osm. Oni to zažili. Ale ještě není vyhráno.
Polkl poslední sousto a promluvil: „Vím, že toho máte dost, ale na Burgalovu salaš to máme ještě více než den cesty. Měli bychom dnes alespoň kus ujít.“
Nezúčastněně se začali zvedat.
„Burgal tam má vždy nějaké zásoby. Ewyrth nám už určitě vaří něco dobrého,” snažil se je povzbudit.
„No, ale co potom?” povzdychl si někdo.
„Potom obejdeme všechny salaše v okolí, dáme se dohromady a pomalu bude čas zasít. A vesnici postavíme znovu.“
„Jsi stejný blázen jako byla teta, ale stejně tě mám ráda,” smutně se na něj usmála Eirlys. „A děkujeme za záchranu.“
„No to víte, když jsem přišel domů a viděl, jak to tam vypadá, musel jsem si pro vás dojít. Přece to nebudu opravovat sám,” zažertoval Gwelynd, ale ke svému překvapení se dočkal výbuchů pláče, odvracení tváří a tichého: „Sklapni.“ Tak to se mi moc nepovedlo, pomyslel si a raději vykročil směrem, kterým tušil Burgalovu salaš.
Šli až do soumraku, a přestože se neustále ohlížel a napínal uši, neobjevil žádné známky pronásledování. Když si našli vhodné místo na přespání, sebral Gwelynd odvahu a ostatní zase oslovil: „Máte s nimi více zkušeností než já,” začal opatrně, „ale připadá mi, že nás už přestali sledovat. Ti vlci by nás přece už dávno vyčmuchali, ne?“ Rozhlédl se kolem sebe a většina mu váhavě přitakávala. „Tak co myslíte, zkusíme rozdělat oheň?“
Z mnoha tváří četl, že nápad se jim líbí.
„Konec konců, proč ne. Jestli nás mají chytit, chytí nás. S ohněm nebo bez. To se radši teď zahřeju,” prohlásil starosta a k němu se přidalo několikeré souhlasné zamručení. Gwelynd hbitě vyskočil a o chvíli později už se všichni hřáli u ohně.
Šťastně přenocovali a ráno pokračovali v cestě s vidinou, že odpoledne budou v Burgalově salaši, s teplým jídlem v žaludku a pod střechou. Představa to byla lákavá a vlila jim do žil novou energii.
Gwelynd měl spoustu otázek, na které by rád znal odpověď, ale neodvážil se zeptat. Soustředil se tedy na hledání cesty. Z této strany tam ještě nikdy nešel, ale věřil, že již brzy dojdou na místo, které pozná. A skutečně, zanedlouho vystoupali na místo, odkud už trefil. Sice na úplně jiné, než předpokládal, ale na tom nezáleželo.
Zastavil se, počkal na ostatní, aby jim řekl, že zbývá posledních dvacet minut cesty, ale jakmile se otočil, všiml si v dálce sloupu černého dýmu. Roztřásla se mu kolena a nebyl schopen slova. Tohle už zažil. Zavřel oči a jen mávl rukou směrem k salaši. Nikdo z uprchlíků necítil potřebu se rozhlížet po krajině, všichni šli jen za vidinou jídla, tepla a sucha. Gwelynd tak byl jediný, kdo viděl důkaz, že opravdu pronásledováni nejsou. A nebyl schopen o tom nikomu říci. Uvědomil si, že s podobnými nebo spíše mnohem horšími pocity se potýkají všichni. Umínil si, že už se nebude na nic vyptávat, natož žertovat.
Na salaš se svorně doploužili o půl hodiny později. Ewyrth se činil a za ty tři dny dokázal hotové zázraky. Vděčně se svalili na lůžka přichystaná ze slámy, snědli vše, co jim přichystal, a několik následujících dnů prakticky prospali.