Kapitola čtvrtá
V několika dalších dnech se věnovali hlavně shánění jídla a doplňování svého vybavení. Ymladar s Breninem nastražili oka na zajíce, Ewyrth se věnoval rybaření, Gwelynd pilně předl a Eirlys mu zezačátku pomáhala. Když měli několik klubek vlny, pustila se do pletení hlavně rukavic a ponožek. Byl sice už březen a jaro o sobě dávalo vědět na každém kroku, ale většina trávila poměrně dost času prací venku a teplé rukavice jim přišly vhod.
Seren proháněla Crochena a Aderyna široko daleko po okolí. Vytrhávali oddenky orobince, rýpali ze země kořeny pampelišek, nařezávali kůru bříz a zachytávali do různých nádob sladkou mízu. Vždycky jim připadala trochu podivínská, teď si ji ale nemohli vynachválit za nečekané množství potravy, které dokázala obstarat. Maer jim upletl několik košíků a menší nůši z vrbového proutí. Vylovil z paměti dávnou dovednost, kterou se kdysi naučil od svého strýce. Hanner mu pomáhal, a aniž by to kohokoli překvapilo, rychle se to naučil také. Maer však měl z jeho pokroků upřímnou radost a po dlouhé době sršel dobrou náladou.
Často probírali, co dál. Bylo jasné, že na salaši nemohou zůstat napořád, i když si žili mnohem lépe, než si na začátku dovedli představit. Na jedné věci se shodli všichni. Do své vesnice se už nikdy nechtěli vrátit. Ani pole nemělo smysl obdělávat, neměli co zasadit.
Nakonec zvítězil Gwelyndův návrh, přesunout se k Burgalovi. Dům, kde bydlel s rodinou, byl větší než salaš, kterou používal vždy jen krátkodobě, když měl ovce na pastvinách v okolí. Také měl ovce, brzy se začnou rodit jehňata a bude dost mléka na sýry. Sereniny kořínky nebyly úplně špatné, ale sýru a masu nemohly konkurovat.
A tak začaly přípravy na cestu. Vyrobili ještě několik nůší a sbalili do nich nejen veškeré potraviny, ale i vše použitelné, co na salaši našli. Aderyn opravil druhou sekeru, kterou našli zrezivělou a se zlomeným topůrkem pod hromadou dřeva. Crochen vypálil misky, které již asi týden sušil, a opatrně je naskládali do jedné nůše vystlané slámou. U Burgala se jim bude stolovat už rozhodně pohodlněji. Když tak pozorovali hromádku svých zavazadel, uvědomili si, že za ty dva týdny, které zde strávili, si dokázali prakticky z ničeho vytvořit slušné vybavení. To nebyl špatný pocit.
Další den ráno se rozloučili se svým milým útočištěm a vyrazili na cestu. K Burgalovu domu to byly nejméně dva dny chůze. Nic je nehnalo, až na kratší deštík druhého dne navečer, a tak si rychle našli úkryt k přenocování a zbytek cesty si nechali na ráno.
Burgala svým příchodem dost překvapili, a ještě více šokovali zprávou o zničení vesnice. Nic netušil, směrem, kde vesnice ležela, mu výhled zakrýval kopec. Starosta mu stručně oznámil, co se stalo, požádal ho o přístřeší a varoval, že pokud půjde na svoji salaš, musí si s sebou vzít úplně všechno.
Burgal je okamžitě ujistil, že je rád, že jim jeho salaš pomohla, a hned začal vymýšlet, jak pro všechny zajistit přístřeší i zde. V domě žili se ženou a třemi dětmi, celkem jich teď bylo patnáct. Nakonec uvolnili komůrku, v níž bydlely děti, pro Eirlys a Seren, starší kluky přesunuli na půdu a nejmladší dcerku si vzali k sobě do světnice. Muži z vesnice se nastěhovali do stodoly, která k domu těsně přiléhala. Do večera byli zabydlení.
Děti si okamžitě zamilovaly Aderyna, který si s nimi ochotně hrál, a dokonce se klukům podařilo jej umluvit, aby přespal na půdě s nimi, že se tam sami bojí. Nakonec nezůstalo u jedné noci a nikdo z obyvatel stodoly již neočekával, že by se k nim nastěhoval zpět.