Legenda Času – kapitola třetí
Alois sice Lenos znal docela dobře, protože tam jezdil za svými kamarády, ale sám moc nevěděl, jak daleko je to pěšky, ani kudy se tam dostat.
„Takže jste můj učitel …,“ promluvil Alois po nějaké době, kdy šli.
Lorenc se na něho podíval: „To ještě uvidíme.”
Alois nechápal: „Uvidíme?” Bez odpovědi. „Proč chceme do Lenosu?”
Lorenc se na něj neotočil. „Potřebuju si něco ověřit.”
„Co si potřebujete ověřit?”
Lorenc se na něj otočil a usmál se: „Tebe.”
Aloisovi to došlo. Vede ho někam, kde bude spousta jiných časodějů, a tam mu najde učitele. V Aloisovi to vyvolalo smíšené pocity. Je rád, že bude mít nějakého učitele. Ale asi tak trochu doufal v Lorence. „Aha.” A to úplně zničilo jejich konverzaci nebo co to bylo.
„Kdo je Nela?“ zeptal se z ničeho nic Lorenc.
Alois byl rád, že začal konverzaci konečně někdo jiný než on sám. I když s tímto tématem. „To má být má nastávající.”
Lorenc se culil: „A proč to říkáš tak smutně?”
Alois pokrčil rameny: „Je moc milá a hodná, ale v momentě, kdy o vaší svatbě mluví od vašich 8 let, trochu to nadšení vyprchá a časem už vidíte jenom chyby a věci, co se vám nelíbí.”
Lorenc na něj koukl. „Taky mám ženu.”
Aloise to nějak sebralo. „Vy?!“ vytřeštil oči.
Lorence to dostalo. „No co, taky jsem dřív vypadal k světu. Teď už to je jiný, chápu, ale tehdy!”
Alois zvedl obočí: „To říká každý. A směřuje to vlastně k tomu, že tehdy byli všichni krásní a nikdo neměl chybu … No tak to přiznejte. Že jste trochu šilhal, viďte?”
Lorenc se na něj otočil. Nechápavě a naštvaně zastavil a kouknul se mu do očí: „Vypadám snad na to, že jsem šilhal?”
Alois se jenom uchechtl a šel dál po cestě. Nechal za sebou chvilku stát Lorence, ale pak na něj počkal. Měl trochu černé svědomí. Když ho Lorenc došel, přidal se k němu. „Jak se jmenuje?“ zeptal se po chvilce Alois.
„Beth.”
Alois nečekal tak rychlou odpověď. Čekal, že ho bude ještě chvilku přemlouvat. „A jaká je?”
„Krásná, chytrá, nebojácná a vtipná.”
Aloise tato konverzace štvala. Mluvili o něčem, co on nebude mít. Vlastní volbu. A tak radši změnil téma: „Jak daleko je to do Lenosu?”
Bylo vidět, že Lorence jeho otázka zaskočila. Nejspíš čekal, že se budou ještě bavit o Beth. „Tak den cesty. Když se budeme takhle ploužit, tak dva.”
Alois pokýval hlavou: „Tak to abychom si pospíšili.” A přidal do kroku.
A tak šli celý den. Nějaké jídlo snědli cestou. Bavili se jako noví přátelé, kteří se seznamují. Alois měl z jejich přátelství radost, ale Lorenc vypadal, že je čím dál tím smutnější a naštvanější.
Když zapadalo slunce, Lorenc ukázal směrem k docela vysokému a rozvětvenému stromu. „Tady bychom měli přespat.”
Bylo to dobré místo, kdyby pršelo, nepršelo by na ně tolik díky těm větvím. A foukat taky nebude díky stromům okolo. Alois jenom přikývnul a unaveně si sedl.
„Seženu něco na oheň,“ řekl Lorenc, sundal svoje věci a otočil se směrem k lesu. „Hned jsem zpět,” houknul ještě směrem k Aloisovi, ale on neodpověděl. Měl dost své práce s tím, aby mu neodumřely nohy. Celý den chodil, a to ještě tempem naprosto smrtícím.
Po chvilce intenzivního umírání se Alois vzchopil a řekl si, že pomůže Lorencovi s rozděláváním ohně. A tak šel, připravil alespoň nějak místo na ten oheň, pár kamenů dal okolo, a po chvilce už chybělo jenom dříví a zapálit.
K tomu potřeboval nějaké křesadlo. Sám neměl, a tak se rovnou vrhl na Lorencovy věci. Věděl, že to nedělá s nějakým špatným úmyslem. Chtěl jen najít křesadlo. Stejně byl ale radši potichu, aby ho neslyšel. Prohledal jeho menší batoh, našel spoustu užitečných věcí a bohužel našel i to křesadlo, takže už neměl žádný důvod kouknout se, co tam má dál. Ale když ho třeba přehlédne …
A tak se koukal dál a našel nějaký malý zápisník. Byl malinkatý tak akorát do ruky a u něj tužka. Když se Alois podíval dovnitř, viděl jenom pár jmen. Jak si tak prohlížel ty stránky, narazil na jednu s velkým nadpisem Astragor, nějaké poznámky okolo a měl tam datum jeho narození. Alois se tam dočetl, že to byl kluk z hodně chudé rodiny. Ve velmi mladém věku mu přímo před očima zemřel otec. Alois se po přečtení té věty otřásl. Když se koukal dál, našel velkým písmem napsáno „Síla???“ Bylo to zakroužkovaný.
„Píšu si to, protože jsem už starší, a tak zapomínám. Fajn?“ Lorenc ten deník vytrhl Aloisovi naštvaněji, než se dalo čekat, a postavil se před něj. „Pomáhá mi to přemýšlet …“
Alois se postavil a stejně to zkusil: „Já jenom hledal křesadlo.”
Lorenc zvedl obočí: „Jasně.” Vzal si od něj své věci, deník pečlivě uklidil, pak mu podal křesadlo a sedl si ke stromu.
Alois to pochopil a rozdělal oheň. Byli potichu. Jakmile rozdělal oheň, sedl si ke stromu naproti Lorencovi. Lorenc se chvilku koukal do ohně a po chvilce, kdy na něj Alois zíral, se na něj podíval taky. Ale hned zase uhnul pohledem. Alois se v něm snažil přečíst, jak moc je naštvaný nebo nad čím přemýšlí, ale telepatie asi není součástí časodějné síly.
Lorenc se na něj zase podíval a zdálo se, že se musí přemáhat. „Tak vstávej,“ houkl nakonec směrem k Aloisovi. Ten na povel hned vyskočil, i když jeho nohy byly proti. Lorenc se postavil a šel více do lesa, Alois ho následoval. Po pár krocích se Lorenc otočil a Alois taky. Stáli od sebe tak 3 metry. Najednou se Lorenc pro něco sehnul na zem a zvedl klacík. Alois ho pozorně sledoval.
„Nejzákladnější věc při ovládání časodějné magie je zastavit samotný tok času. Až budeš tohle ovládat, můžeme se potom naučit to různě přetáčet, dělat smyčky a vytvářet různé paralely. Sleduj,“ ukázal Aloisovi klacík, hodil jím nahoru a pak rychle tlesknul. Najednou všechno ztmavlo a doslova se zastavilo. Vítr, co jemně lechtal Aloise na krku, ustal. Ptáci přestali zpívat. Země jako by šla spát. Alois se rozhlížel kolem.
Lorenc se na něj koukal: „Vidíš mě?” Znělo to utlumeně.
Alois se na něj podíval a kývnul. Lorenc se usmál: „Teď jsi v zastavené realitě. Název nic moc, já vím, ale je to chytrá věcička tohleto. Najdi ten klacek, a podej mi ho.”
Alois se podíval rovnou na zem, kam měl dopadnout, ale tam nebyl, a tak zvedl oči, a tam přímo uprostřed mezi Aloisem a Lorencem levitoval. Alois nad tím zasmál: „Ono to …” A ukazoval na ten klacek. Lorenc jenom pokýval hlavou.
Alois se narovnal a přistoupil k tomu klacku. Zvedl ruku a ťuknul do něj. Klacek spadnul. Alois předpokládal, že bude levitovat, ale na nic nečekal, zvedl ho a podal Lorencovi.
„Děkuji,“ ozval se Lorenc.
Alois sledoval Lorence, jak i s tím klacíkem dává dlaně k sobě, jako by se chtěl modlit. Pak je dal rychle od sebe, až Alois ucítil rozvířený vzduch. A najednou se celý svět po malých lístečcích začal vybarvovat, byli slyšet ptáci a šum listí. Lorenc sledoval Aloise, jak zareaguje. Alois vypadal, že mu vypadnou oči z důlků.
„To je krása,“ vydechl Alois.
Lorenc zvedl ruku s klacíkem: „To je časodějnictví.”
Alois pokrčil obočí. „Ten klacek? Ne spíš to, že levitoval?”
Lorenc na něj bez mrknutí koukal.
„Promiň, povídej …,“ usmál se Alois.
„Jde o to, že jsme změnili realitu. Před tím, než jsem ji zastavil, jsem hodil tím klackem. Měl dopadnout někam tam,“ ukázal Lorenc neurčitě. „Ale teď, ani ne o sekundu později, mi leží v ruce.” Lorenc se zatvářil důležitě. „V zastavené realitě nemůžeš být moc dlouho, jinak by tě sama pozřela,“ pokračoval.
„Jak poznám, že to je moc dlouho?”
„To poznáš. Není určený čas, jak dlouho. Prostě když tam jsi moc dlouho, tak …”
Alois to pochopil. Lorenc chvilku vypadal, že uvažuje, co a jak dál říci.
„To je nejčastější styl boje, když proti sobě dva Časodějové bojují, koukej.”
Alois zpozorněl. Lorenc zase tleskl, najednou tam nebyl a Aloise někdo kopl zezadu. Když se rychle otočil, Lorenc zase tleskl a ťukal mu na rameno. Alois se zase otočil a Lorenc byl znovu pryč. To proběhlo třeba pětkrát. Když Aloise vyškolil natolik, že spadl, Lorenc se nad něj postavil a pomohl mu vstát.
„Au!“ řekl Alois nahlas, aby Lorenc věděl, co udělal.
Ten se jenom usmál a pokračoval: „Lidé se časodějům nikdy nevyrovnají. Další věc ze stránky boje jsou střely. Říká se jim algoritmy. Sleduj!”
Lorenc natáhl ruku dlaní nahoru a jako by mu z žil vylezla červená čísla a udělala kouli. Tu pak Lorenc jenom odstrčil. Koule zářících čísel letěla, až narazila na strom. Do stromu to udělalo obrovskou díru. Byl zázrak, že ten strom stál.
Lorenc se pomalu otočil na Aloise: „Aby ti do pusy nevlétla moucha.”
Alois hned zareagoval a zavřel pusu. Ale jeho pohled mluvil za vše.
„Kdybych chtěl, tak ten strom porazím jediným algoritmem,“ pokýval hlavou Lorenc. „A poslední věc, co ti dnes ukážu, že dám ten strom do původního stavu.”
Alois se narovnal a ustoupil, ačkoliv to nebylo zapotřebí.
Lorenc začal: „Nejjednodušší způsob, jak se vrátit v čase, je jít do zastavené reality, a tam přetočit čas. Anebo, což je těžší, bez zastavené reality, kdy takhle začneš přetáčet teď za proudícího času. Dívej se.“
Alois pokýval hlavou. Lorenc začal dvěma prsty točit do kruhu. „Proti směru ručiček,“ řekl, ale spíš pro sebe. Z těch prstů začaly, jako z prskavek jiskry, létat červená čísla. Když ještě třikrát zatočil prsty dokola, objevily se před ním červené ručičky jakoby od nějakých velkých hodin. A teď, když Lorenc začal točit prsty, tak spolu s nimi se točily i ty ručičky.
Dotočil třicet minut, pak do těch ručiček ťuknul, a to je odpálilo směrem k tomu stromu. V momentě, kdy se ty ručičky a ten strom dotkly, se ručičky roztříštily do malých jisker a strom z ničeho nic znovu srostl.
Lorenc to sledoval do poslední chvilky, a pak se pomalu otočil na Aloise: „V boji to nijak nevyužiješ, ale je to působivý, že?”
Alois se na něj pobaveně usmál: „Jestli to je působivý? Když tohle budu umět, tak se mi vyplní všechny mé sny o magii. Budu opravdový kouzelník!”
Lorenc zvedl prst. „Časoděj,“ opravil ho.
„Naučíš mě to?”
Lorenc pokrčil rameny: „Zkusíme to.”
A tak strávili konec dne. Naučit Aloise pár kouzel nebylo až tak těžký. Časodějná energie z něj úplně sršela. Když se mu něco nepovedlo, tak to hned zkoušel znovu. Pamatoval si každé Lorencovo slovo.
Skončili až pozdě za tmy. Oheň už zhasl, a tak ho rozdělali znovu. Když si oba sedli každý ke svému stromu, Alois začal: „Tak jaký jsem byl?” A chtěl slyšet pochvalu.
Lorenc unaveně zívnul. Alois na něj napjatě koukal.
Lorenc začal: „Nečekal jsem, že ti to tak půjde. Asi jsem moc dobrý učitel …”
Alois si odfrkl. „Tak určitě to je tím, že jsi dobrý učitel,“ poznamenal ironicky.
Lorenc se zasmál: „Náhodou jsem!”
„Tak to bys měl být můj učitel navždy, ne? Když ti to tak jde …”
Lorenc se díval do ohně: „To uvidíme, musíš si ještě procvičit to přetáčení času.” A na důkaz konce konverzace si lehnul.
Alois to zkusil znova sám pro sebe. Zastavit realitu, to mu šlo skvěle, a pak to přetáčení … ne, zase se mu to nepovedlo. Tak se vrátil zpět. Uvelebil se u stromu a s tváří otočenou k ohni usnul.