Legenda Času – kapitola šestá
Ráno se probudili hodně brzy. Lorenc chodil sem a tam. Byl očividně hodně nervózní. Není divu, je to po dlouhé době konečně chvíle, kdy má přesilu, větší šanci na výhru, pomyslel si Alois. Iza se snažila být klidná, dělala jako by se nic nedělo.
„Tak jo,” nadechl se Lorenc. „Plán zní následovně. Nejdřív půjdeme do Vendy a porozhlédneme se. Někde tam může být.“
Iza nakrčila obočí. „Myslím, že bude spíš nahoře,” ukázala na tu horu s plošinou. „Tam je nejvíc energie, úplně to zní srší.”
Lorenc pokýval hlavou: „Taky si myslím, ale musíme to projít všechno. Ty Aloisi, se drž u mě. Chci, abys mi slíbil, že kdyby nás přepadl, schováš se.” A vážně se na Aloise podíval.
Alois to nechápal: „Cože? Vždyť já jsem ta zbraň, na kterou čekáš celou dobu. Nemůžeš mě takhle nechat sedět na lavičce!”
„Já vím. Přijdeš, až ti dám znamení. Bude to okamžik překvapení, až se tam objevíš,” vysvětloval Lorenc.
Alois zakroutil hlavou: „Vždyť ví, že přijdu, to už víme.”
Lorenc pokýval hlavou: „Ano, ale neví, odkud na něj skočíš.”
Ačkoliv se to Aloisovi nelíbilo, začalo mu to dávat smysl. Podíval se na Izu, aby ho nějak podpořila, ale ta očividně stála na Lorencově straně.
„Slib mi to!” ozval se zase Lorenc.
Alois protočil očima: „Fajn, slibuju.”
Lorenc se nepatrně usmál: „Paráda. Iz, ty půjdeš pár kroků vedle nás. Pokud ho potkáš, udělej nějaký velký kouzlo, abychom ho viděli.”
Iza pokývala hlavou. Asi byla ráda, že jí věří natolik, aby šla sama, žárlil Alois.
„Počkej, a jaký signál mi dáš?”
Lorenc se na něj podíval: „To je teď jedno. Prostě ho poznáš, až ho udělám.”
Tahle odpověď se Aloisovi nelíbila: „Ne! Chci vědět, jaký přesně.”
Lorenc vzdychl: „Tak třeba střelím algoritmus do země.”
Alois zavrtěl hlavou: „Moc nápadný.”
Lorenc pokrčil obočí: „Co navrhuješ ty?”
Alois se zamyslel: „Co takhle, že zařveš ´teď´?”
Lorenc se na něj kamenně podíval: „A tohle je nápadný míň?”
Alois se zamračil. Iza se najednou ozvala: „Co třeba zařvat ´sakra´? To moc často neříkáš a mohlo by se to snadno zamaskovat v rámci boje.”
Alois s Lorencem se na ni překvapeně podívali, jako by zapomněli, že tu taky je.
Po krátké chvilce ticha se ozval Alois: „To se mi líbí.”
Lorenc se otočil na Aloise: „Mě taky.”
Iza se usmála: „Super, v tom případě můžeme vyrazit.”
Nejdříve museli sejít do údolí k té menší osadě. Když stáli před ní, Lorenc kývnul na Izu, a ta se hned vydala vedlejší uličkou, než šli ti dva.
To město jako by se zastavilo v čase. Květiny tu pořád kvetly, i když se o ně hodně dlouho nikdo nestaral. Ulice byly čisté, jako by ti lidé odešli sotva před chvílí. Alois nenašel ani jednu pavučinu. A že se po nich sháněl!
Prohledávali všechny domy, kolem kterých procházeli. Občas Alois zahlédl Izu, jak se plížila taky z domu do domu, přikrčená a připravená kdykoliv zaútočit.
„Jak to, že to tu vypadá tak obydleně, když sem už víc jak 200 let nikdo nevstoupil?” zeptal se tiše Alois Lorence v momentě, kdy zrovna vešli do nějakého rodinného domu.
Lorenc ho slyšel, ale soustředil se zrovna na stůl, na kterém ležely nějaké papíry. Když se Alois podíval blíž, přečetl, že jsou to nějaké dopisy. Bylo zajímavé, že všechny začínaly „Drahý Site,“ a končily „snad se někdy ještě potkáme Erin.“
„Zamilovaný pár?” zeptal se Alois spíš sám sebe, nečekal žádnou odpověď.
Lorenc zavrtěl hlavou. „To jsou sourozenci,” ukázal na větu, ve které oslovila příjemce bratře.
Bylo to docela smutné. Ale ty domy nevypadaly, že by je opustili ve spěchu. Většinou byly poklizené, jako by čekaly na další obyvatele.
„Neví se, proč odešli všichni. Je to tak dávno a nikdo, kdo to zažil, se o tom nechtěl bavit. Je to časodějné město, ono samo má nějakou časodějnou sílu, proto to tady nechátrá. V momentě, kdy odtud odešel poslední časoděj, čas se tu zastavil. Minimálně pro ty domy …” vysvětlil mu z ničeho nic Lorenc.
„Proč ale tady teď nikdo nežije? Je to krásná vesnička …” přemítal Alois.
„Časodějové to tu mají za svaté. A lidi z toho mají strach, oni cítí časodějnou energii jinak než my. Cítí ji. Ale ne jako něco, z čeho čerpat. Ale … jak to říct …”
Alois trpělivě čekal. Teď přecházeli do další menší chatrče.
„Prostě je jim to nepříjemný,” uzavřel Lorenc, když otevíral dveře. Alois pochopil, co chtěl říct.
Vstoupili do další čisté, uklizené budovy, a ta měla dvě patra. Alois se rozhodl jít nahoru. Nahoře byly dva pokoje. Jeden byl velký prostorný s velkou manželskou postelí, taky uklizený. Měli tam výhled na tu horu a tu plošinu. Alois se odebral do druhého pokoje, a to byl naopak uzavřený pokoj. Bylo tam sice velké okno, ale nesvítilo tam tolik světla, jako do toho druhého pokoje. Byl menší a tmavší. V pokoji byla skříň, stůl a jedna postel, zase ustlaná. Ležela na ní jenom knížka. Alois přistoupil blíž, aby se lépe podíval. Byla černá se zlatými ozdobami, okolo zlaté doplňky, kytičky, šipky, čísla. A velký nápis Encyklopedie Časodějství. Alois se nadchl, opatrně ji vzal do rukou a už ji chtěl otevřít, když uslyšel Lorence, jak na něj zavolal: „Mám ho, pojď sem, rychle!”
Alois, aniž by přemýšlel, vzal tu knihu do svého batohu a utíkal dolů. Lorenc se zrovna s Izou koukali z okna. Iza ukázala na tu horu: „Támhle je.”
Všichni si byli jisti, protože nahoře na té plošině se temné mraky začaly vířit do trychtýře směrem k jedné osobě. Aloisovi se udělal obrovský knedlík v krku. Nedokázal si představit, že by mohl být alespoň z půlky tak dobrý, jako ten na té hoře.
„Jdem!” zavelel Lorenc. „Ty se drž za mnou,” otočil se na Aloise. Ten nic nenamítal, byl i trochu rád, že s ním nebude bojovat, a může se alespoň podívat, jak bojuje on. Třeba ho Lorenc skolí dřív, než mu dá nějaký signál.
Lorenc chtěl co nejméně ztrácet čas, takže ho zastavil a všichni se vydali na tu horu. Museli ho občas zase spustit, protože v zastavené realitě nesmíte být příliš dlouho.
A tak došli na tu horu, která nebyla nijak zvlášť vysoká, takže výhled z ní nebyl až tak ohromující. Co bylo zajímavý, byla ta plošina, na níž uprostřed stál Astragor, nad ním se vířily mraky a hodně foukalo. Lorenc naznačil Ize, ať tady zůstane, že on půjde na druhou stranu, a Aloisovi, ať se schová tady za nějakým kamenem.
„Musíš ale dávat nepřetržitě pozor, budu tě potřebovat. To vím už teď. Možná se i něco naučíš,” usmál se. Viděl v Aloisovi strach, a tak ho poplácal po zádech. „Neboj se, bolet to snad nebude,” pokusil se o vtip, který moc vtipný nebyl, ale Aloise rozesmál spíš ten jeho chabý pokus.
Lorenc zastavil čas a najednou tam nebyl. Iza byla připravená a už koukala Lorencovi do očí, objevil se naproti ní přes plošinu. Ten plac byl z kamene, byly na něm nějaké vyryté obrázky. Na věžích, které stály okolo, plál oheň. Na všech čtyřech.
Lorenc mávl rukou a oba najednou vystřelili algoritmy. Lorencův byl červený a Iziin zelený. Očekávaný náraz se nestal, protože Astragor oba algoritmy odrazil mávnutím ruky.
„Už nejsi sám. Jsem tak rád, že jsi konečně pochopil, co ti radím.”
Lorenc si nechtěl povídat, a tak na něj zase výstražně vystřelil.
Astragor to znuděně zrušil. „Pochopil jsi už konečně, co je mým cílem?”
Lorenc se proti němu rozeběhl s připravenými pěstmi, pak nečekaně zastavil čas, objevil se za ním a vystřelil mu do zad algoritmus. Když se Astragor otočil za Lorencem, plály mu oči hněvem. V tu chvíli ho Iza zezadu udeřila pěstí. Astragor spadl a zastavil čas, takže se objevil od těch dvou zase daleko. Vypadalo to, že ho porážejí.
„Nebylo až tak složitý to zjistit,” začal Lorenc. „Ovládnout budoucnost, působivé. Pán budoucna… Takhle chceš, aby se o tobě mluvilo?” Byla to ironická narážka.
„Ty se nesměj, ty šašku,” procedil skrz zuby a vyslal na oba dva velké silné algoritmy.
Iza se mu lehce vyhnula, Lorenc ho s námahou odstranil a začal si s ním vyměňovat silné algoritmy.
Vzápětí je Iza všechny tři přenesla do zastavené reality a pronesla: „Něco mi nesedí, proč ti to najednou říká? On už by dávno ovládnul budoucnost, daleko dřív, než jsme se sem dostali. Navíc, byl na nás připravenej, když jsme na něj zaútočili.”
Alois vyšel ze své skrýše a přišel blíž. „Má to ovládání budoucnosti vůbec vypadat takhle?” zeptal se. Oba pokrčili rameny.
„Netuším, nikdy jsem nic takového neviděla.”
Všichni se zamysleli. Alois uvažovat nahlas: „Snaží se ovládnout budoucnost, ale překazí mu to dva jeho protivníci. Ale ví o nich. Přeruší své zaklínání a hned se vrhá do boje. Ale proč?”
Lorenc nechápavě pokrčil obočí: „Co proč?”
Alois pokračoval: „Proč se snažím, když vím, že přijdete?” Náhle prozřel. Vykulil oči. Lorenc a Iza ho bedlivě sledovali. „Je to past! Chce s vámi bojovat, protože máte něco, co nemá.”
Iza vykulila oči: „On něco nemá, ale co?”
Lorenc jí odpověděl: „Kámen budoucnosti.”
Iza se nechápavě podívala: „Ale to my taky ne.”
Alois pokrčil rameny: „Asi si myslí, že naopak jo.”
Lorenc vydechl: „V tom případě budeme dělat, že ho máme.”
Postavil se zpátky na místo, kde stál předtím. Iza taky. Alois se zase schoval. Iza rozpřáhla ruce a tím spustila čas. Lorenc odrazil jeden algoritmus a hned po něm dostal další do zad. To ho skolilo. Ležel a svíjel se bolestí.
Alois ho sledoval a sám pro sebe si šeptal: „No tak, řekni to, prosím, já ti pomůžu.” Ale Lorenc dál trpěl a snažil se postavit.
Iza zatím začala s Astragorem sama, aby odvedla jeho pozornost. Po několika úskocích a obraně se ho zeptala: „Co ti chybí, Astragore?”
Lorenc se na ni překvapeně podíval a něco naštvaného řekl. Nikdo to neslyšel, protože to odnesl vítr. Alois se taky divil. Teď na něj vyvalila jedno z es, o kterých se neměl dozvědět.
Astragor se usmál: „Tobě to myslí,” pronesl a rozeběhl se proti ní. Iza ale zastavila čas a uskočila od něj. Astragor málem narazil do skály, která stála za Izou, ale hned se narovnal.
„Tak schválně, potomku dračí krve, řekni mi, co potřebuji pro to, abych ovládl budoucnost?”
Potomku dračí krve? Co to znamená? Iza se překvapeně ohlédla, jestli tu nestojí někdo, na koho by mluvil. Očividně nic nechápala. Astragorovi to vykouzlilo úsměv na tváři, ale nic nedodával, což Aloisovi připadalo ještě víc podezřelý.
Najednou mu dal pěstí do zad Lorenc. Astragor se prohnul bolestí, ale zastavil si realitu, takže se zase objevil pár metrů od místa, kde stál předtím, a měl napřažené ruce tak, aby vyslal jeden silný algoritmus směrem k Lorencovi. Jeho oči překypovaly vztekem.
„Potřebuješ neobyčejnou sílu,” ozvala se zase Iza. Lorenc sice odstranil ten algoritmus, ale dalo mu to dost zabrat.
Astragor se obrátil k Ize: „Dál?”
Iza mu odhodlaně koukala do očí: „A kámen budoucnosti …”
Astragor pokýval hlavou. “A k tomu potřebuji tebe,” usmál se.
Iza se zmateně otočila na Lorence. Ten se zvedl a znovu se rozeběhl na Astragora. Už mlel z posledního, a tak se jeho pokus ohrozit Astragora nepovedl.
Astragor ale zastavil čas. Zase se lišácky usmál a tleskl. Zmizel jak on, tak i Iza.
Alois sledoval celou plošinu a hledal, odkud Iza s Astragorem skočí. Lorenc se taky postavil do pozoru a oddechl si. Oba tam nějakou dobu čekali.
Po chvilce se Alois zeptal: „Kde jsou?”
Lorenc pohodil naštvaně rameny: „Můžou být v minulosti, to čas nezastavuje …”
Alois se postavil vedle Lorence. „Nebo?” zeptal se.
Lorenc se na něj krátce podíval: „Nevím, nic jiného mě nenapadá.”
Alois se začal bát. “Co když,” zhluboka se nadechl, „jí něco udělal, nebo ji unesl?”
Lorenc se na něj podíval pobaveným výrazem: „Prosimtě, Iza se tak lehce nedá.”
Alois se na něj nehnutě díval.
„Je ale pravda, že by se teď někdy měli vrátit, kdyby byli v minulosti. V té také nemůžeš být moc dlouho. Jako v zastavené realitě,” začal pochybovat Lorenc. „Běž se schovat, než přijde,” ukázal na Aloisovu schovku.
Alois se tam odloudal. Hryzalo v něm, jestli se jí něco nestalo. Přemýšlel, jestli by nějak dokázali poznat, jestli je naživu. Nějaký kouzlo nebo nějaká věc. Ale jak by to mohl vědět? Zatím ví jenom kouzla do boje.
Tak tam nad tím přemýšlel ještě tak deset minut a pak usoudil, že se něco stalo. „Musíme nějak zjistit, jestli je naživu.”
Lorenc se na něj ledově podíval: „Kdyby ji zabil, tak by mi vrátil tělo. Stejně to udělal u Beth.”
Alois přistoupil blíž. Ten muž Lorencovi vážně kazí celý život. Udělat něco tak odporného, aby se musel dívat na mrtvé tělo své ženy.
„Já jsem říkal, ať ji neberem!” vykřikl najednou Lorenc. Z očí mu šlehaly plameny.
Alois nechtěl uznat chybu. „Kdyby tu nebyla, jsi už dávno tuhej!” vrátil mu to Alois.
V Lorencovi se všechno bouřilo. „Měl jsem to všechno pod palcem!” a vystřelil na Aloise algoritmus. Alois, ačkoliv to nečekal, ho vykryl. Ustoupil od něj o pár kroků a zmateně se na něj kouknul.
„Už mě nebaví furt tě poslouchat, co je dobrý a co ne! Jak jsi pořád hodnej. Ptáš se na ty nejvíc zřejmý otázky! Přitom jsi celý on!” Lorenc se nemohl zastavit a metal na něj jeden algoritmus za druhým.
Aloisovi došlo, že to potřebuje na někoho svézt. A tak neútočil zpět, vždy jenom všechno vykryl. Lorenc se k němu po malých krůčcích dostal, a pak mu řval do tváře: „Tak trochu útoč! Snaž se! Znič mě!” Ten poslední rozkaz zněl spíš jako žádost než jako provokace.
Alois tam jenom nehnutě stál a koukal mu do očí. Lorenc, jako by to vzdal, se otočil a zanadával si. Alois tam nehnutě stál. I když věděl, že to Lorenc nemyslel vážně, bylo mu to líto.
Po chvilce se Lorenc otočil na Aloise. Měl zlomený výraz.
Alois se nadechl: „Najdeme ji, není mrtvá.”
Lorenc nic říkat nemusel. Alois chápal jeho obavy. Co když jí ale ublížil? Nebo co když jí teď ubližuje? Nebo teprve ublíží?
„Kde teď asi bude?” Čekal, že Lorenc něco řekne, ale ten jenom dál koukal skrz něj. „Mluvil o tom, že je dračí něco … Jak to bylo?” zamyslel se.
Lorenc mu odpověděl: „Potomek dračí krve.”
Alois se na něj zmateně podíval: „Co to znamená?”
Lorenc jako by si uvědomil, že jsou tam dva. „Draci žili ještě před vznikem světa. Bylo jich 5. Drak vzduchu, ohně, vody, země a času. Iza je pravnučka toho draka času. Nic zajímavého to neznamená, jenom že se lépe vyzná v minulosti.”
Aloise ta informace překvapila. Lorenc pokračoval: „Draci, když vytvořili nás svět, tak zůstali tady a vzali na sebe lidskou podobu. Proto Iza vypadá lidsky.”
Alois ale namítnul: „Ona vypadala dost překvapeně, když to řekl.”
Lorenc naopak pokrčil rameny: „Asi byla překvapená z toho, že to ví. Ona se tím moc nechvástá.”
Alois jako by ožil. Otevřel svůj batoh a vyndal z něj tu knihu, kterou vzal z Vendy. Lorenc ho nezaujatě sledoval.
„Říkal, že potřebuje kámen budoucnosti. Ten ale nemá, z nějakého důvodu potřeboval i Izu. Takže je potřeba jenom vědět, kde asi takový kámen budoucnosti je.”
Lorenc zavrtěl zklamaně hlavou: „Ten je jenom jeden v jedné paralele, je nemožný, aby byl v téhle.”
Alois ale namítnul: „Tak jak se k němu dostane Astragor?”
Lorenc pokrčil rameny: „Jednoduše půjde do té paralely a vezme ho. Což je ale proti zákonu.”
Alois pokrčil obočí: „Takže nemůžeme jít za ním?”
Lorenc vzdychl: „I kdybychom věděli, v jaké paralele přesně je, a i kdybychom ho tam chytili, stal by se z nás mrak dřív, než bychom ho zničili.”
Alois vykulil oči: „My přece neděláme nic nezákonně, ne? Já myslel, že jediný zákon je nebýt sobecký v tom, jak zacházíš se svou silou.”
Lorenc ho opravil: „Tak abys ho využil pro ochranu ostatních.”
Alois zvedl obočí: „No však tím chceme ochránit spoustu lidí, hlavně teda Izu, není tomu tak?”
„Ne. Tím, že se dostaneme do jiné paralely a změníme její průběh, můžeme ohrozit celou paralelu, včetně všech lidí tam.”
Alois se naštval. Byl toho plný a teď to na něj dopadlo. V zápalu vzteku vystřelil jeden algoritmus do skály. Lorenc to nevzrušeně sledoval.
„Co to je?” zeptal se pak a ukázal na tu knihu. Alois na ni téměř zapomněl.
„Našel jsem ji dole. Encyklopedie Časodějnictví, chtěl jsem v ní najít, kde je ten kámen.”
Lorence to zaujalo a podíval se do ní. Chvilku jí listoval, a pak se najednou usmál od ucha k uchu. “To není možný!“
Alois se na něj zmateně podíval: „Co?”
Lorenc ho nevnímal. „No vážně, tak přeci jenom je nám vesmír nakloněn.”
Alois se postavil vedle něj a přelétl očima stránku. Lorenc mu prstem ukázal na jednu větu Alois ji přečetl nahlas: „Kámen budoucnosti existuje jenom jeden, a to v paralele 5931. Nachází se u Penderských vodopádů, je ale uzavřen tak, aby se k němu dostali jenom ti správní.” Nechápal. „A?” zeptal se.
Lorenc na něj kouknul očima plnýma nadšení. „My jsme paralela 5931!”
Alois zařval: „Anooo!” Ale hned po tom výlevu se naklonil zpátky k Lorencovi. „Musíme vyrazit, kde je ten Penderský vodopád?”
Lorenc se zamračil. „Daleko, týden cesty minimálně.”
Alois zasténal: „To je moc pozdě, on půjde pomocí zastavené reality.”
Lorenc vypadal zničeně. „Možná bychom měli jednu možnost. Ale musíme zpátky do Vendy.”