Legenda Času – kapitola sedmá

Ve Vendě zamířili do velké budovy z bílého mramoru. Moc do toho milého skromného městečka nepasovala.

„To je knihovna,” houkl Lorenc směrem k Aloisovi.

„Co v ní hledáme?”

Lorenc se usmál: „Knihu.”

Alois zatleskal: „Nečekaně.”

Vstoupili a Alois jako by cítil vůni všech možných pohádek a příběhů. Lorenc se rozhlédl a našel něco jako recepci. Chvíli hledal, našel plán budovy, vzal ho s sebou a šel podle něj.

Alois ho následoval. Už se neptal, protože věděl, že stejně neodpoví. Až přijde čas, vše mu řekne.

Lorenc se zastavil před velkými dveřmi. Alois za ně vzal, ale neotevřely se. Opřel se do nich víc, ale ani se nepohnuly.

„Jsou zamklý, Lorenci.”

Lorenc se na něj naštvaně podíval: „No nekecej.”

Vyměnili si sarkastické narážky a pak se oba otočili zpět ke dveřím.

„Co přetočit čas?” navrhl Alois.

Lorenc zavrtěl hlavou: „To by nefungovalo. Jsou zakleté energií, kterou ani jeden neznáme.”

Alois se díval pod dveře a různě okolo, a pak promluvil Lorenc: „Potřebujeme klíč.”

Alois se na něj unaveně otočil: „Překvapivě. Ale my ho nemáme.”

Lorenc se lišácky usmál: „Tak ho najdeme.”

Alois ho překvapeně sledoval, jak se zase vrhl na recepci, našel nějaký svazek klíčů a doběhl zpátky před dveře. Vyzkoušel všechny jeden po druhém, ale žádný tam nepatřil.  Vrátil se tam ještě jednou, ale už žádné nenašel, a tak tam jenom bezmocně stál.

„Co teď?” zeptal se Alois.

Lorenc se na něj unaveně podíval: „Izyin pohřeb.”

Alois sarkasmus pochopil, a ačkoliv se mu vůbec nechtělo, vydal se ke dveřím a vyndal z batohu paklíč. Kleknul si ke klíčové dírce a snažil se vzpomenout si na období, které se už tolikrát pokoušel zapomenout. Za sebou uslyšel Lorencovy kroky.

„Nemyslím si, že bys dokázal otevřít tyhle dveře paklíčem. Jsou začasované … To bys v tom musel být sakra dobrej a ne si tady jenom …,” zatímco Lorenc mluvil, Alois si vzpomněl, jak se to dělá. Na to, že dveře byly tak velké a staré, měly jednoduchý mechanismus. Takové typy se používaly spíš pro dveře, které byly jenom pro okrasu. Stačilo pár chvatů a dveře se otevřely. „… hrát.“ dořekl Lorenc a oči se mu rozsvítily překvapením.

Alois mu obřadně uvolnil cestu „Starší první,“ usmál se od ucha k uchu. Ve skutečnosti ale nebyl pyšný, že na Lorence zapůsobil zrovna tímhle.

Lorenc vešel a pořád na Aloise překvapeně koukal. „Možná jsem se unáhlil …,” řekl tlumeně, i když nikdo jiný okolo nebyl.

Alois zakroutil hlavou: „Nechme to být.” A vkročil do místnosti. Byla velká a plná regálů s knihami.

„Jakou knihu hledáme?”

„Nevím, jak se jmenuje. Je tmavě modrá s velkým bílým nápisem. Něco s teleportací. Vím jen, že tu někde je.”

Alois se nevěřícně usmál: „To si děláš srandu, než tohle všechno prohledáme, byli bychom tam dřív pěšky.”

Lorenc zavrtěl hlavou. „A co je horší, myslím si, že bude i dobře schovaná.”

Alois protočil očima. „Výborně,” dodal sarkasticky.

Lorenc jeho poznámku ignoroval a dal se do hledání v regálu nejvíce vpravo. Alois šel zleva. Zastavil si čas a začal prohledávat police. Jednu za druhou.

Celý zbytek dne strávili v knihovně. Večer si lehli k těm velkým dveřím. Aloise bolely ruce a oči. Lorenc si lehl vedle něj. Nevypadal tak hotově jako Alois, ale čím déle tu byli, tím více se v něm probouzely pochybnosti.

Alois to na něm viděl a chtěl mu nějak pomoci. „Před pár lety jsem se zřekl své rodiny.” Zrovna tohle vyprávění by si raději nechal pro sebe, ale byl si jistý, že ho rozhodně přivede na jiné myšlenky.

Lorenc se na něj udiveně podíval. Nic neříkal a čekal, až bude Alois pokračovat.

„Věděl jsem, že když se jich zřeknu, je to navždy. A tak jsem odešel z domova a šel si hledat práci. Nikdo mě nechtěl, protože jsem byl moc malý a byl bych spíš ke škodě než k užitku. To mi říkali všichni. Neměl jsem nic. Práci, peníze, střechu nad hlavou, jídlo. Měl jsem jedině hlad. Nikdo si mě nevšímal, ani rodina mě nehledala, jelikož byli moc pyšní. Proč by hledali někoho, kdo se jich zřekl, to už přece není rodina.”

Podíval se na Lorence a když viděl, že ho upřeně sleduje, pokračoval: „A tak jsem jednoho rána, z hladu a vzteku, okradl jednoho muže. Prodával ve svém stánku ovoce a furt jenom vykřikoval, že má největší meloun ze všech, a zval lidi, aby se na něj podívali. Ukradl jsem ho.” Alois se zastavil a sledoval Lorencovu reakci. Ten na něj jenom koukal. Ani opovržlivě ani překvapeně. Prostě na něj koukal.

„On to ani nezaznamenal. Dál tam stál a lákal lidi, aby se přišli podívat. Když to zjistil, řval a nadával. Od toho dne jsem takhle žil. Kradl jsem z kapes, z domů, nebo ze stánků.

Jednou jsem si vybral za oběť bohatou ženu deroucí se davem. Kapsy jejího kabátu se houpaly, jak byly těžké. A tak jsem do ní vrazil, sáhl jí rukou do kapes a našel jsem tam peněženku a klíče. Vzal jsem oboje. A poté jsem se jí podíval do tváře. Byla to moje matka. Chtěl jsem utéct, ale nedokázal jsem to.

A tak jsme tam stáli a koukali se jeden na druhého. Čekal jsem, že bude řvát, nadávat, nebo mě naopak ignorovat, ale ona mě chytla a omluvila se mi. Nevěděl jsem, za co se omlouvá, ona za to nemohla. Slibovala mi hory doly a chtěla, abych se vrátil domů.

A já jsem na to kývl. Byl jsem pryč půl roku a víc jsem už nechtěl. Zcela jsem zapomněl na svou měkkou postel. Vrátil jsem se a všichni vypadali, že jsou rádi, že to tak dopadlo.”

Lorenc až teď povolil a pořádně se opřel o zeď za sebou. Z Aloise najednou všechno spadlo, když skončil.

„Myslím, že bys časem začal žít normální život, našel si práci, byt a tak dál.”

Aloise to překvapilo: „Ty jsi mě neposlouchal? Nikdo o mě neměl zájem, protože jsem byl malý.”

Lorenc se nevzdával: „Naučil ses postarat sám o sebe.”

Alois nechápavě svraštil obočí: „Co to s tím má společného?”

Lorenc pokrčil rameny: „Předtím v tobě viděli malého kluka, co si hraje na dospěláka a chce práci, aby ukázal své rodině, jak to zvládne bez nich.”

Alois namítnul: „Jak to můžeš vědět? Tak to nebylo!” ohradil se.

„Takže proč jsi odešel?” zeptal se Lorenc.

„Protože už mě nebavilo furt to samé dokola,” řekl tiše Alois.

Lorenc zvedl obočí: „Takže jsi ani trošičku nechtěl své rodině ukázat, že dokážeš fungovat i bez nich?”

Alois se rychle nadechl, aby mu to vyvrátil, ale když se zamyslel, došlo mu, že to je pravda. „Možná trochu,” řekl po chvíli.

Lorenc zvedl vítězně koutky: „Já bych tě taky nezaměstnal.”

Alois pokýval hlavou.

„Změnilo se něco, když ses vrátil?”

Alois zvedl obočí: „Začali se mě více vážit.”

Lorenc mu položil ruku na rameno: „Takže to nebylo zbytečný. Je dobře, že se to stalo. Že jsi ukradl ten meloun a všechno ostatní. Sice sis to neměl prosazovat takhle, ale teď už s tím nic nenaděláš.”

Aloise překvapilo, že to říká zrovna on. Muž ochotný zabít člověka, který mu zabil ženu. Jasně, pomsta, ale je to taky minulost. Kdyby ji taky takhle snadno hodil za hlavu, nebyli by tady. Nic mu nechtěl říct, jenom se na něj vděčně podíval.

Pak stočil oči na obraz, který visel za Lorencem. Připadal mu divný. Byl to jediný obraz v celé téhle místnosti a ani nebyl nějak převratně krásný.  Byl na něm jenom portrét nějakého muže. Lorenc se podíval stejným směrem jako Alois.

„Kdo to je?” zeptal se Alois.

Lorenc pokrčil rameny: „Netuším.”

Alois se zvedl a šel k němu. Podíval se na něj zblízka. Natáhl ruku a přejel jím přes látku. Pak se podíval na mezeru mezi zdí a obrazem. Žádná tam nebyla. Zkusil obraz sundat, ale nešlo to.

Lorenc přišel blíž a prohledal místo okolo obrazu. Našel rytinu. Hlavu lva, který šel zmáčknout. Stiskl ho a v obrazu to cvaklo. Alois se na něj vzrušením usmál.

Otevřeli schránku za obrazem a našli v ní spoustu knih naskládaných na sebe včetně té tmavě modré s bílým nápisem Teleportace. Lorenc ji vítězoslavně zvedl, a aniž by se na Aloise podíval, zeptal se: „Jsi unavený?”

Alois s úsměvem ve tváři řekl: „Ani trošičku.”

Lorenc zastavil čas, všechno sbalil, a když vycházeli z knihovny, byl už začtený do Teleportace.

„Co teď?” zeptal se Alois.

Lorenc zvedl hlavu. „Myslím, že vím jak na to. Polož ruku sem,” ukázal na knihu.

Alois položil ruku na otevřenou knihu a Lorenc se jí držel taky. Poté začal nahlas číst: „Tymonenum halas in cuch fepl agis mre.” To zopakoval čtyřikrát.

Najednou se kolem nich se rozlilo červené světlo. Bylo tak silné, až musel Alois zavřít oči. Poté, co je znovu otevřel, neviděl před sebou žádnou knihovnu ani domy okolo, ale stáli v lese.

Lorenc se z plna hrdla zasmál: „Zvládli jsme to!”

---

Kapitola osmá

Zpět