Legenda Času – kapitola osmá
V tom lese přespali. Aloise probudil rozbřesk, nedokázal dál spát, a tak vyndal ze své tašky Encyklopedii časodějnictví a vyhledal kouzla. Ačkoliv jich uměl dost, pořád si nepřipadal připravený.
Našel si kouzlo, kterému se říkalo Ryl. Mělo to udělat rýhu do země asi 20 kroků dlouhou. Alois to nechtěl nacvičovat, aby neprobudil Lorence, tak si to zatím pečlivě přečetl a v duchu si představoval, jak to udělat.
Lorenc se probudil o dvě hodiny později. Zahlédl Aloise, jak zkouší bojovat se stromem přitom se pořád otáčí do knihy položené na zemi. Lorenc ho tak nechal a začal balit věci.
Když byl hotov, přišel za Aloisem. Ten se leknul a vystřelil na něj algoritmus. Lorenc ho nemotorně odrazil a zasmál se Aloisovu výrazu.
„Nevěděl jsem, že už jsi vzhůru,” vydechl Alois a taky se mu zakroutila tvář do úsměvu.
„Co to tu nacvičuješ?” zeptal se Lorenc.
„Snažím se naučit Ryl.”
Lorenc překvapeně zvedl obočí: „To je těžké kouzlo, jak ti to jde?”
Alois pokrčil rameny: „Zatím nijak, nechtěl jsem tě vzbudit.”
Lorenc mávl rukou: „Tak ukaž.”
Alois se pevně postavil, napřáhl ruce a snažil se rozpomenout, jak to psali v té knížce. Poté řekl:”Horlus!”, rozrazila se od něj puklina a otřáslo to zemí natolik, že se Lorenc musel opřít o strom vedle. Vypadalo to působivě, ale puklina rozhodně nebyla 20 kroků dlouhá.
Alois posmutněl a Lorenc vrátil čas zpět, aby tam žádná rýha nebyla.
„Chyba je v tom, že jsi měl ruce ve špatném úhlu.” Lorenc si stoupl vedle a napřáhl ruce stejně jako před tím Alois. Ten ho pozorně sledoval. „Takhle jsi část energie roztříštil všude okolo místo před sebe. Proto to taky tolik otřáslo.” Otočil ruce šikmo k zemi a od sebe. Poté řekl: „Horlus!!” a země se před ním otevřela.
Alois se do toho nadšeně pustil taky. Co nejvíce Lorence napodobil a znovu zvolal: „Horlus!” Před ním se naprosto čistě rozevřela rýha dokonce delší než 20 kroků.
Lorenc pokýval hlavou: „Musíme jít.” A začal vracet čas, aby vše bylo jako předtím.
Šli už nejméně 10 minut a Aloisovi to začínalo být divné. Ví vůbec, kam jdeme? Zná cestu? Lorenc ale vypadal odhodlaně a soustředěně.
„Proč jsi nás teleportoval tak daleko od těch vodopádů?”
Lorenc, aniž by se na něj podíval, odpověděl: „Je to jenom jeden vodopád. A proto, aby nás náhodou nenašel.”
Alois musel uznat, že to je dobrý důvod, ale přece jenom se ptal dál: „Už jsi tam někdy byl?”
Lorenc chvilku mlčel, ale pak s úsměvem ve tváři odpověděl: „Ovšem.”
Aloisovi spadl kámen ze srdce, když to slyšel. „Za jak dlouho tam budem?”
Lorenc unaveně vydechl: „Za chvilku.”
A bylo tomu tak. Alois zanedlouho uslyšel šum. Našli řeku a šli podél ní, až narazili na vodopád. Byl obrovský, minimálně 30 metrů do výšky. Jak tolik vody naráželo z takové výšky, dělalo to dole menší mlhu. Voda byla čistá.
„Neskutečný,” vyrazil Aloisovi dech.
„Nic krásnějšího jsem jakživ neviděl,” řekl vedle něj v extázi Lorenc.
Alois vedle něj pokýval hlavou, ale pak sebou trhl. Pomalu se otočil na Lorence: „Ty jsi ten vodopád ještě neviděl?”
Lorenc se na něj podiveně otočil: „Ne. Stejně jako většina časodějů. Je neskutečně těžké ho najít.”
Aloise to pobouřilo. „Tvrdil jsi, že víš, kam jdeme!” vykřikl na něj.
„Taky jsem věděl, kam jdeme. Možná jsem po cestě trochu improvizoval, ale to je teď už jedno, když jsme tady,” otočil se Lorenc zpátky na vodopád.
„Ty jsi takový lhář!” naštval se Alois.
Lorenc se usmál. Bylo mu očividně úplně jedno, že se na něj Alois zlobí. „Kdybych ti řekl pravdu, uklidnilo by tě to?” zeptal se ho, aniž by na něj koukl.
Alois polkl. Ne ovšem že ne. Ale nebude na to odpovídat. Ať už by řekl cokoliv, bylo by to proti němu.
Lorenc se rozhodl jít k tomu vodopádu. „Vytáhneš prosím tu knihu?” zeptal se a Alois ji hbitě podal. Lorenc v ní nalistoval stránku s kamenem budoucnosti a nahlas četl: „… je ale uzavřen tak, aby se k němu dostali jenom ti správní. Za vodopádem najdete cestu dál.”
Lorenc zaklapl knihu v ruce a hned se vydal kolem vody za vodopád. Alois ho následoval, nic neříkal. Byl připravený, kdyby na ně náhodou odněkud vyskočil Astragor. Na rozdíl od Lorence, který byl tak zaujatý, že okolí vůbec nevnímal.
Za vodopádem bylo tlumené světlo a vše bylo porostlé břečťanem. Rozhodně to nevypadalo, že tam někdo v nedávné době byl. Lorenc zase nalistoval kámen budoucnosti: „Už se tu víc nepíše, jenom že tady najdeme cestu.” Padla na něj nervozita a přenesl ji i na Aloise.
„Něco tu bude,” řekl Alois a začal šmátrat rukama pod břečťanem. Hledal cokoliv namalovaného nebo vytesaného. Lorenc se přidal.
Po chvilce hledání Alois konečně něco divného nahmatal. Strhl břečťan a pod ním spatřili vytesanou dračí hlavu.
„Drak času,” vydechl Lorenc.
Byla to docela velká hlava. Měla polootevřenou pusu do tvaru nějaké nádoby. Když do ní Alois nahlédl, zděsil se. Našel tam čerstvou krev. Nebylo jí moc, pár kapek.
„Lorenci, tohle bys měl vidět.”
Alois odstoupil a kouknul se na celou hlavu z co největší dálky. Byl tak blízko u vodopádu, až mu kapala voda na hlavu.
„Co když to je krev Izy?” Lorence ten pohled úplně ochromil.
„Tak to znamená, že tu ještě je a s ní i Astragor. No tak, vnímej,” řekl mu Alois. Právě našel něco krátce napsaného pod tou hlavou. Skrčil se blíž. Sice to nebylo moc dobře čitelné, ale Alois nahlas četl: „K budoucnosti blíže s dračí krví v žíle?” Lorenc sebou trhnul a sedl si vedle něj.
„Co to znamená?”
„Že to je Izina krev,” odpověděl po chvilce Lorenc.
Alois se na něj podíval: „Alespoň víme, k čemu ji potřeboval. Není jí tam tolik, aby byla mrtvá.”
Lorenc přikývl: „Já vím. Ale kde teď seženeme dračí krev?”
Oba se postavili a přemýšleli. Pak Lorenc navrhl: „Co takhle podvést magický stroj?”
Alois zvedl obočí: „Jak?”
Lorenc přistoupil k tlamě. Chytl draka za zub a zakymácel jím. Alois nechápal, co má v plánu. Jakmile Lorenc zub urval, namočil ho v těch pár kapkách Iziny krve. Vzhledem k tomu, že byla ještě čerstvá, docela se chytla.
Alois se usmál: „To je geniální.”
Lorenc vyndal zkrvavený zub a pustil ho do té pusy. Napětí by se dalo krájet, pomyslel si Alois. Zub se skutálel někam do draka. Oba nehnutě stáli a čekali, jestli se něco stane. Najednou něco cvaklo a kousek vedle nich se otevřel poklop, kterého si předtím nevšimli.
Alois se nadšeně podíval na Lorence. Ten se rychle přehoupl do poklopu. Byl tam žebřík. Jakmile vešel i Alois, poklop se začal zavírat. Lorenc slezl na poslední příčku a seskočil dolů. Ozvěna se rozlehla celou jeskyní. Alois přistál vedle něj.
Před nimi se rozkládala velká místnost, kterou osvětlovaly modré kameny, které byly součástí skal. Byla to prostorná jeskyně.
Na protější straně stála na podstavci malá krychle. V ní ležel kámen popsaný modrými slovy, které Alois neuměl přečíst. Přišli blíž a kámen si prohlíželi.
„To je divný, kde je Astragor?” zeptal se Alois.
V tom uslyšeli sténání a oba se naráz otočili. Pár kroků za nimi stál Astragor a u nohou mu klečela Iza. Měla roubík v puse a z ruky jí ještě kapala krev. Vystrašeně koukala na Lorence a Aloise.
Astragor se naproti nim narovnal a prohlížel si Aloise. „Zajímavý. Ahoj, můj dvojníku,” pronesl. „Jsem tady,” zazubil se.
Lorenc zastavil čas a najednou se vedle něj postavila Iza. Bez roubíku a připravená bojovat.
Alois se zapřel a snažil se soustředit. Astragor sledoval, každý jeho krok, pohled, výdech. Alois nevěděl, co dělat, a tak se vystrašeně podíval na Lorence. Ten mu poslal i s Izou úsměv.
„Jak dojemné,” podotkl Astragor.
„Proč jste nevzali ten kámen?” zeptal se Alois Izy, ale nepřestával sledovat Astragora.
Iza hned odpověděla: „Když se na to chystal, zrovna jste sem naklusali vy dva.”
Alois se na ni překvapeně otočil. To byla chyba. Astragor na něj okamžitě vyslal algoritmus. Naštěstí ho Lorenc vykryl.
„Dávej pozor, sakra!”
Alois se zastyděl a algoritmus Astragorovi vrátil, ten to ovšem čekal. Poté co ho zrušil, přišel další od Izy a hned za ním Lorencův. To Astragora překvapilo natolik, že musel ustoupit o krok dozadu.
Lorencovi zacukaly koutky. „To by šlo,” řekl.
Astragor to slyšel a naštvaně se k nim rozběhl. Připravil si pěst a namířil na Lorence. Ten se připravil, Iza se zatím pokusila střelit algoritmus před něj, ale minula a střelila do země.
Doběhl k Lorencovi, ten to vykryl a hned se napřáhl na další ránu, aby mu jednu vrazil. Ale Astragor zastavil čas a praštil ho do zad. Lorenc padl na zem, Iza k němu přiběhla a chytla ho za ramena.
Alois si mezitím připravil meč, který se od ní naučil, a rozeběhl se na Astragora. Ten útok mečem nečekal, a tak dostal od Aloise pár ran.
„Hezký,” heknul Astragor sám pro sebe a taky vyndal meč. Dva modré meče z modrých čísel do sebe nejrůzněji narážely. Astragor ale po pár střetech zastavil čas a kopl do Aloise ze strany. Toho to vyvedlo z rovnováhy a spadl ke stěně skály. Bouchnul se do hlavy a zaúpěl bolestí.
„Mohli bychom spolu vládnout budoucnu,” pronesl Astragor s mečem napřáhnutým proti Aloisovi.
Zezadu na něj skočila Iza. Sáhla mu na rameno, z ruky jí vytryskla čísla a Astragor zařval bolestí.
„Ty …” plný hněvu ji chytil a mrštil s ní o skálu.
Iza těžce spadla, hekla a už se nehýbala. Lorenc se rozeběhl na Astragora a Alois přiběhl za Izou. Zatřásl s ní. Když uviděl, jak se její hrudník zvedá, spadl mu velký kámen ze srdce.
„Izo, probuď se.”
Iza mu položila ruku na stehno. „Musíš ho uvěznit v tomhle,” vyndala z kapsy malou krabičku, která se nedala otevřít.
„Jak?”
Iza se přidušeně nadechla: „V jedné ruce musíš mít tohle a druhou budeš držet jeho ruku. Poté zvoláš Vreth a on se tam uzamkne, jasné?”
Alois viděl, že jí to dalo neskutečně zabrat.
„Jasné?” zeptala se znovu.
Alois pokýval hlavou.
„Výborně. Já už toho moc nezmůžu, běž pomoci Lorencovi.“
Alois namítl: „Dostanu tě odsaď.”
Iza mu položila zkrvavenou ruku na tvář. „Já vím,” usmála se, „běž.”
Alois se otočil a uviděl Lorence, jak bojuje s Astragorem. Vyměňovali si algoritmy a různě kolem sebe tančili. Vypadalo to skvěle a ještě lépe, když ho Lorenc překvapil a střelil mu jeden algoritmus do zad.
Astragor se prohnul bolestí, zastavil si čas a objevil se pár kroků od Lorence. Oči měl plné vzteku a z ruky mu najednou znovu vystřelily plameny jako tehdy. Lorenc se začal znovu bránit, ale vypadal bezmocně.
Alois do toho vstoupil a jeho ruce také začaly ovládat plameny. Astragora to překvapilo. Nečekal odpor. Dva plameny, které předtím obklopovaly Lorence, teď bojovaly s úplně stejnými plameny. Lorenc se snažil vzpamatovat.
Bylo to vyčerpávající kouzlo, a tak Astragor zařval, Lorenc mu mezitím šel do boku. Astragor nic nečekal a spadl. Nemohl si zastavit čas, neměl na to sílu.
I Alois spadl vyčerpáním. Plameny se rozprášily kolem a Lorenc k němu přistoupil. Podal mu ruku, aby mu pomohl vstát. Alois jeho ruku přijal s radostí.
„To bylo úžasné,” usmál se na něj Lorenc. „Mohli bychom být skvělá …” Nedořekl to.
Alois uviděl v Lorencově břiše špičku modrého meče. Neskutečně se lekl. Neudržel ho a Lorenc spadl. Za ním stál Astragor s šíleným úsměvem ve tváři.
Alois zastavil realitu, stoupl si nad Lorence a chtěl začít vracet čas. Ale Lorenc zachrčel: „Na lidské tělo to nefunguje.”
„Ne, nesmíš umřít!” Slzy se mu hrnuly do očí.
„Neumřu. Vydržím, dokud ho nezničíš. Slib mi, že ho zničíš.”
Alois kýval hlavou: „Postarám se o to, vydrž.” Dal se do kupy, odvlekl Lorence k Ize, která stále ležela u skály. Vypadala spíš unaveně než mrtvě, narozdíl od Lorence. Ten začal blednout.
„Měl by sis pohnout,” vydal ze sebe.
Alois se postavil za záda Astragora a spustil čas. Astragor se zmateně rozhlížel, kde kdo je. Tu mu ale Alois vyslal algoritmus do zad. Astragor to odrazil, ale hned za ním šel další a další a Astragor nevěděl, co dřív. Stíhal se zatím jenom bránit. Tam ho Alois chtěl držet. A tak posílal další a další.
Astragorovi se ale povedlo zastavit čas a objevil se vedle Aloise. Ten se lekl, ale naprosto ladně vytáhl meč. Začal jím švihat sem a tam. Astragor ho také vyndal. Alois si během boje vzpomněl na jednu kapitolu v Encyklopedii. Bylo to o kombinaci dvou kouzel.
Provedl jeden velký výpad, který Astragor očekával a jenom se pousmál. Co ho zaskočilo, byl algoritmus z Aloisovy druhé ruky, která meč nedržela. A protože nenarazil na odpor, odmrštil Astragora plnou silou. Alois na nic nečekal a připravil si dlaně lehce šikmo, jak mu to dnes ráno ukazoval Lorenc. Probudilo to v něm ještě víc smutku a jak zvolal: „Horlus!” otevřela se přímo před ním obrovská rýha, která vedla až k Astragorovi.
Toho to odhodilo dál a hekl bolestí. Alois k němu přistoupil s napřáhnutou rukou. Astragor se otočil a bylo to poprvé, co v jeho očích uviděl strach.
„Kdyby to bylo na mně,” promluvil na něj Alois, „zabil bych tě. Ale dal jsem slib.”
Astragor se podivil. Alois mezitím vyndal z kapsy krabičku od Izy. Pak poklekl a chytl ho za rameno. Bez výrazu v tváři řekl tak akorát nahlas „Vreth.”
Astragor začal protestovat. Svíjel se, prosil, bil se. Jeho rány nebyly moc silné, už byl vyčerpaný, a Alois poznal, že ho každý pohyb bolí.
“Ne! No tak, můžeme se domluvit,” zkoušel to na něj Astragor, který se mezitím začal měnit v čísla. Ta jako by přes Aloise klouzala do krabičky.
„Jsme jeden a ten samý. Uvědom si, čeho bychom mohli dokázat!”
Alois ho netečně sledoval.
„Vím, že tě láká představa ovládat budoucnost,” mluvil dál, „Jsme stejní. Moc dobře vím, co si teď myslíš.” Astragorovi zbyla nakonec jenom hlava. „Chceš být mnou,” usmál se.
Alois zavrtěl hlavou. „Tebou nikdy nebudu,” zařval, ale Astragor už tam nebyl.
Byl celý v krabičce, která teď svítila modře. Jako Astragorova čísla. Alois konečně povolil a svalil se na zem vyčerpáním. Chvilku tam ležel a zhluboka dýchal. Nedokázal uvěřit tomu, že se zbavil Astragora.
Najednou se ozval smích. Tichý a plný bolesti. Alois se zvedl a přiběhl za nimi. Iza držela Lorence za ruku a ten se opíral s očima zavřenýma o skálu. Smích byl jeho. „Ty jsi ho porazil!” Z pusy mu tekla krev.
Iza vedle něj seděla a sledovala ho. Snažila se skrýt slzy, které jí tekly.
„Co uděláme?” zeptal se Alois a koukal na Izu s nadějí.
Iza neodpovídala a jenom plakala.
Místo ní odpověděl Lorenc: “Už nic.”
Aloise to zlomilo a chytl ho za druhou ruku. Lorenc unaveně otevřel oči. „Já věděl, že to dáš,” usmál se.
Alois na něj koukal skrz slzy.
„Neplač, není důvod. Porazil jsi ho,” zakašlal Lorenc.
„Co ty?” zeptal se Alois chvějícím se hlasem.
„Já konečně uvidím Beth,” usmál se a koukal se na Aloise.
Alois se díval na něj a nechtěl si přiznat, že za těma očima už není Lorenc. Protože už tam nikdo nebyl. Zvedl ruku a zavřel mu oči. Lorencovi se přestal hýbat hrudník a Iza začala nahlas vzlykat.
„Musíme odsud,” řekl Alois a pokusil se ji zvednout.
Izu ale protestovala: „Co on?”
Alois se podíval na zdánlivě spícího Lorence a odpověděl: „Myslím, že by se mu líbilo mít hrobku u kamene času.” A usmál se na Izu. Ta nic nenamítala.
K Ize domů došli až za týden. Všem bylo líp. Iza už neplakala pořád a Alois se s tím naučil žít.
„Co uděláme s Astragorem?” zeptal se Alois, když si sedl na terasu.
Iza si sedla vedle něj. „Odneseme ho k Arinovi.”
Alois se zarazil: „To je kdo?”
Iza se napila. „Muž, který se o tyhle kletby stará. Buď je chrání nebo je schová. Je to dobrý člověk.”
Alois pokýval hlavou. Nevěděl, jak se jí zeptat. Nevěděl, jestli to není moc brzy. Nakonec to zkusil: „Poslyš Izo,” Iza se na něj podívala a Aloisovi se nahrnula krev do obličeje: „Nechtěla bys být mým učitelem?”
Iza se usmála: „Já s tím počítám, on by to tak chtěl.”
Alois si oddechl a obejmul ji. To nečekala. „I když už toho moc není, co tě naučit.”
Alois se usmál: „Určitě něco bude.”
Iza se ho pustila a zvážnila: „Co tvá rodina? Nezasloužila by si taky vědět, kde jsi?”
Alois se zastyděl: „Asi jo.”
Vyrazili hned další den. Otevřela jim služebná, která, když uviděla Aloise, zapištěla radostí a vrhla se mu kolem krku.
„Alois je zpátky!” zařvala, až celý dům zaduněl.
Najednou se za ní objevila jeho matka, která měla oči zalité slzami. Objala ho. „Tak jsem se o tebe bála.”
Alois se odtáhl. „Musíme si promluvit. Všichni.”
Matka to pochopila a svolala všechny do obývacího pokoje. Když jim to Alois všechno vyprávěl nemohli tomu uvěřit. Nakonec je přesvědčil, až když jim předvedl své schopnosti a představil Izu.
„Chtěl bych se tomu věnovat navždy. A vás žádám, ať mě podpoříte, protože mě od toho neodradíte. Jenom tím dosáhnete toho, že se nebudeme vídat vůbec.”
Všichni byli v šoku a nejvíc asi strejda, kterému nakecal, jak moc miluje Nelu. Po chvilce mlčení k němu přistoupila matka, objala ho a jediný, co řekla, bylo „Dobře.”
Všichni se začali radovat. Alois se překvapením podíval na Izu a ta se usmívala od ucha k uchu. Oběma bylo jasné, že kdyby tohle viděl Lorenc, by byl na něj moc pyšný.