Legenda Času – kapitola druhá

 Aloise ráno probudil Lorenc sedící na jeho pohovce a hledící do jedné z mnoha otevřených knih. 

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ pronesl Lorenc po zaznamenání Aloise vrtícího se v posteli. Alois se unaveně zvednul a chvíli na něj koukal. 

„Tolik knih na jednom místě jsem viděl jenom jednou. A to u …,“ Lorenc se začetl do knihy s modrým obalem. 

„U koho?“ přistoupil k němu Alois.   

„U Astragora,“ pronesl Lorenc nad knihou. „To je zajímavé, věděl jsi, že voda není ve skutečnosti modrá?“ snažil se pozastavit Aloisovy myšlenky na Astragora. 

„Ovšem. Každou tu knížku jsem přečetl asi třikrát. Kdo je Astragor?“ sednul si vedle něj. 

„Třikrát? Každou? To ses musel hodně nudit …” Bylo vidět, jak se Lorenc snaží změnit téma. 

„Astragor. Ten, o kom jste si myslel, že jsem já. Co s ním je? Proč mi to nechcete říct?” 

Lorenc neodpovídal. Koukal do knihy a snažil se vypadat, že nic neslyšel. Ale Alois moc dobře věděl, že ho slyšel. 

Po chvilce čekání mu Alois zaklapl knihu. Lorenc se na něj podíval. Alois čekal, že bude vypadat naštvaně. Ale on vypadal spíš smutně a unaveně. 

“Neprobereme to nad šálkem kávy?“ prohodil. 

„Fajn, ale pak budete odpovídat.” 

Ticho znamenalo ano, a tak Alois otevřel dveře, za nimiž stál sluha.

„Kávu, dvakrát.” A zavřel. 

Sednul si a koukal na Lorence, který přešel k tomu francouzskému oknu. Dokavaď nepřišla káva, oba mlčeli. Ozvalo se zaťukání. Následovalo Aloisovo „Dále!” a sluha položil na stůl dvě kávy. Alois naznačil sluhovi rukou, aby šel. 

„To, co se stalo včera, to se stane každému Časodějovi.  Včera jsi v sobě probudil sílu.  Ta čísla znamenala čas, a to, kolik jich máš okolo sebe, označuje, jak velkou moc máš. Gratuluji, teď jsi časodějem,“ otočil se na něj Lorenc. 

„Jako vy?” Alois usrkl kávy. 

„Jako já ne, musíš se to naučit ovládat, jinak …,“ Lorenc přistoupil k voňavé kávě, „… jinak by se z tebe mohl stát černý mrak.” 

Alois vyvalil oči: „Ten, co požírá čas?” Lorenc nemusel odpovídat, bylo to jasné. „Takže když se to nenaučím ovládat, bude ze mě největší pohroma.” 

Lorenc ještě dodal: „A nebo když se rozhodneš být ten, co využívá čas pro sebe.” Lorenc se zastavil a koukal nezúčastněně do knihovny.

„Takže co teď mám dělat?“ zeptal se Alois. 

„Měl by sis najít svého časoděje, co tě bude učit,“ usmál se a sednul si na pohovku vedle něj. 

„No a nechcete to být vy?” 

Ačkoliv to Aloise překvapilo, tak Lorenc vypadal dost zaskočený. Co čekal? 

„Já? Ne…  Já bych byl špatný učitel. Neumím lidem moc věci vysvětlovat. A navíc, mám práci. Nemůžu se na ni vykašlat, abych kvůli tomu, že bych tě školil … ne to by fakt nešlo.”

„No ták, skvěle si rozumíme, klidně můžu jít s vámi dělat tu práci. Třeba bych vám ještě pomohl!“ začal Alois prosebným hlasem. 

„Ne to by nešlo, tahle práce je příliš nebezpečná pro nováčka. Ty bys měl najít nějakého časoděje, který chodí po světě a pomáhá každému, na koho koukne, a mění jeho osud k dobrému. To, co dělám já, to by nebylo dobrý …,“ kroutil Lorenc hlavou. 

„Co děláte za práci?“ zeptal se se zájmem v hlase Alois. 

Bylo ticho, dlouho. Aloisovi přišlo, že to v Lorencovi vře. Smutek, strach a vztek. Tentokrát položil svou ruku Alois na jeho rameno. Lorence to překvapilo, ale nekoukal na něj. Jenom dál před sebe. Když se na něj po chvíli otočil a nadechl se, do dveří vletěla Glorie. Oba se lekli. Aloisem to otřáslo a Lorenc se vyšvihl do útočného postoje. Glorie na sobě měla modré šaty se zlatými doplňky. 

„Omlouvám se, že jsem sem tak vlétla. Asi jsem vás u něčeho vyrušila.”

Lorenc se uvolnil a stoupnul si k oknu. 

„Co potřebuješ, matko?” 

„Chtěla jsem si promluvit, jak jsme se domlouvali v noci …  Ale to počká,“ usmála se a začala couvat. „Oběd se podává za dvě hodiny. Nechtěl byste s námi poobědvat, pane Lorenci?“ koukala na něj. 

„Je mi moc líto, ale jsem nucen vás odmítnout. Tak dlouho se tu nehodlám zdržet,“ odpověděl zdvořile. Alois se na něj udiveně podíval.  

„Dobře. Aloisi, zlatíčko, přijede i Nela, tak se trochu obleč,“ usmála se zase uměle. 

„Dobře, matko.” Pořád se koukal na Lorence. 

„Tak já jdu …” A vycouvala z místnosti. 

„Vy mě nechcete učit, protože máte nebezpečnou práci?“ řekl udiveně.  „Co to je za práci? Lorenci?”  

Lorenc se k němu otočil zády. „Astragor je moc mocný časoděj. Jeden z nejmocnějších, co kdy tu byli. Mou prací nyní je, se ho zbavit. Jakkoliv zaklít, uvěznit nebo zabít, když bude třeba. Kdyby se komukoli něco stalo kvůli tomu, že nejsem dost silný, nezvládl bych to.” 

Atmosféra byla napjatá. Aloise zaskočila jeho slova. „Proč? Vždyť když špatně využije svůj čas, tak je z něj mrak,“ nechápavě předložil Alois známý fakt. 

„Když jsem řekl jeden z nejmocnějších, myslel jsem tím nejmocnější. Dokáže to udržet, aby se netransformoval. To kromě něj nikdo nedokáže,“ koukal zahleděně z okna. 

„Ale vás je víc, těch dobrých, ne?” Další otázka. Lorenc nahlas vydechl, aby mu dal jasně najevo, že nemá smysl mu to vysvětlovat. „No?“ nenechal se odbýt Alois. 

„Ano, je nás víc. Ale oni tomu nevěří. Nevěří, že dokáže potlačit tu transformaci. Proto se všichni připravují na souboj s mrakem. Ale oni nic neví …” Chvílemi byla v jeho hlase slyšet naštvanost, ale nakonec to bylo jenom zoufalství.  „S mrakem se lépe bojuje. Protože na něj je znám postup ‘jak rozhodně zpacifikovat mrak’. Prostě jsou líní,“ kouknul na Aloise najednou z ničeho nic usměvavým pohledem. „No jo, no. Co se dá dělat.” 

Alois na něj kouknul nechápavě. „Mám nápad. Co si takhle najít nějaké své přátele, co by vám pomohli?” Lorenc koulel očima: „To by nešlo …”

Alois se nevzdával: „Proč ne?”

Lorenc zvedl obočí: „Protože prostě moc přátel nemám.”

Aloise ne že by to zaskočilo, ale překvapený byl. „No taak, to nemáte ani jednoho pravého přítele, který by tomu věřil?“ snažil se Alois co nejvíc premlouvačsky.

„Já stejně nemám moc času, abych ho trávil s přáteli …,“ řekl s úsměvem ve tváři. Alois nepochopil, proč se u toho usmívá.

„Kvůli Astragorovi?“ zamračil se Alois.

„Nee,“ zavrtěl hlavou Lorenc. Ale Alois se na něj koukal podezřívavým pohledem.

„Dobře, jo.”

Na dveře někdo nejistě a vystrašeně zaťukal.

„No?“ houknul Alois otráveně a otočil hlavou směrem ke dveřím.  Do dveří vstoupil postarší pán s malým plnovousem.

„Strýčku? Co ty tady?”

Muž byl podobně vysoký jako Lorenc. Měl modrou košili a černé kalhoty. „Přišel jsem na ten oběd. A tvá matka mě posílá, abych ti pomohl vybrat si něco slušného. Kvůli Nele…,“ usmál se.

„Já ale, jestli jsi si nevšiml, mám hosta. A obléct se umím sám.,“ odpověděl Alois drze.

„No já bych tady přece jen zůstal. A co se týče našeho hosta …”

Lorenc rychle zareagoval: „Já už jsem na odchodu, nebudu vás zdržovat.”

Alois se na něj otočil: „Ne! Ještě jsme to nedořešili.”

Lorenc odvětil: „Řekl jsem ti vše, co potřebuješ vědět. Víc ti řekne tvůj budoucí …”

Alois mu rychle skočil do řeči: „Já vím, ale ta vaše věc!”

Lorenc k němu přistoupil a podal mu ruku: „Moc děkuju za pokoj k přespání a za milý rozhovor. Kdo ví, jestli se ještě někdy setkáme.”

Alois se zmateně postavil a podal mu svou ruku. „Ale ještě jsme neskončili,“ zašeptal.  Lorenc na něj ledově koukal, i když se usmíval.

„Snad se ještě někdy uvidíme,“ prohodil Alois a stiskl mu ruku.  Lorenc kývl na pozdrav a otočil se směrem ke dveřím.

„Vyprovodím vás!”

Ale strýc k němu přistoupil a řekl: „To není třeba, sluha to zvládne za tebe.”

Koukal trochu nevěřícně a Alois moc dobře věděl, co si myslí. Nechápe, co se to děje, a v momentě, kdy Lorenc odejde, se bude ptát. Lorenc šel a za ním sluha. Alois přistoupil k oknu, ze kterého viděl na vstupní dveře. A odtamtud vystoupil Lorenc. Bylo vidět, že něco řekl sluhovi, a pak šel. Na konci přístupové cesty jako by věděl, že tam Alois stojí, se otočil a kouknul směrem k oknu. Alois zamával, ale Lorenc nezamával zpět. Jenom se otočil a šel. Aloise to překvapilo.

Jak to? Alois cítil vinu, připadal si jako jeho momentální přítel. A nechal ho v tom. Může mu pomoc, ne? Taky má nějakou tu sílu. Proč ho nechce učit? Měl by.

Strýc mu sáhl na rameno: „Podivný pán. Co že tu spal?” Mluvil na něj, ale Alois se neotočil.

„Je to přítel.” Alois cítil jeho otrávené povzdechnutí.

„Musíš si uvědomit cenu svého jména. Lidi, jako je on, takový lidi, jako jsme my, loví. Vydírají jimi rodinu a chtěj peníze.”

Alois se naštvaně otočil: „Vždyť ho neznáš!” Už ho štvaly ty povýšené předsudky. Celá rodina to dělá.

„Znám takové typy lidí. Však to už několikrát udělali,“ nevzdával se svého strýc.  Alois protočil oči a na důkaz konce konverzace odkráčel do pokoje. Strýc šel hned za ním. Alois se nezastavoval a rovnou zašel do své privátní šatny.

Strýc vykročil za ním, ale pak se posadil naproti dveřím: „Měl by sis obléct něco žlutého, Nela miluje žlutou …” Pokračoval dál, ale Alois nevnímal. Stál za těmi dveřmi a přemýšlel.

Štvala ho Nela. Měla to být jeho potenciální budoucí žena, protože se jejich matky znaly a už dávno se tak domluvily. Vlastně nezná ani ji samotnou. Jak se chová, obléká nebo směje. Přetvařuje se kvůli své matce nebo je opravdu taková? Alois nechce skončit stejně jako jeho děda. Nechce si vzít někoho, koho nemá rád, nechce dělat práci, která ho nebaví. Aloise štvalo věčné upravování a usmívání. Chtěl se vzbouřit.

A tak tam Alois stál v té šatně a koukal. A docházelo mu to. Věděl přesně, co udělá. Najednou sebou trhl a začal prohledávat skříň. Hledal něco praktického. Něco elegantního a zároveň nenápadného. Našel všechno. A i batoh, ale co do něj? Potřeboval do pokoje, tam byly věci. Ale tam je strýc …

„… je krásná, urozená, hodná. Já vím, že jsi trochu proti tomu sňatku, ale myslím, že pro rodinu je to nejlepší cesta …,“ zaslechl strýcův monolog.

Prostě tam vletím a on mě nesmí zastavit. Maximálně se pohádáme, napadlo Aloise. A tak to prubnul. Vlítnul dovnitř a rovnou zamířil ke stolu, kde měl pár věcí.

„No tohle by se Nele moc nelíbilo, jestli chceš znát můj názor,” řekl strýc.

„Nechci znát tvůj názor,“ odpověděl rychle Alois a mezitím poletoval z jedné strany pokoje na druhou.

„Samozřejmě jestli na ni chceš zapůsobit svým neodolatelným šarmem, tak ti to nemám za zlé. Jenom jsem si myslel, že naše doba temna už přešla …” Alois pochopil, proč ta poznámka. Měl na sobě jenom tmavé oblečení. A to jednu dobu nosil pořád. Usmál se nad tou vzpomínkou.

„Měj se,“ řekl, aniž by se koukal na cestu.  A vrazil do něj. 

Stál ve dveřích: „Co si myslíš, že děláš?”

Alois na něj smutně pohlédl. „To ti fakt nechci říkat …,“ řekl, aniž by se mu podíval do tváře. 

„To ten chlap? Co ti řekl?”

Alois na něj unaveně kouknul. Došlo mu, že po pravdě to nepůjde. A tak musí tou druhou cestou.

„Řeknu ti to, ale neřekneš to matce …”

Strýc se usmál nad tím, že zvítězil. Nebo minimálně to tak vypadalo. Nasadil skromný výraz: „Když si to budeš přát.”

Aloise to uvnitř pobavilo. Jemu, že by se někdy svěřil? Je to největší slepice v rodině. To i Aloisova mladší sestra je méně ukecaná než on.

A tak Alois poznal, že je ten čas, kdy mu může říct cokoliv. I to, že má třetí nos, a on nepozná, že je to lež.

„My se s Nelou už známe trochu blíž. Jezdíme za sebou už několik měsíců, tajně, kvůli vám.”

Strýc vypadal naprosto šokovaně.

„Dneska ráno jsme se měli setkat těsně před tím, než přijede, ale já jsem tu měl toho hosta a nemohl jsem odejít jen tak. Bojím se, že bude naštvaná. A kdyby byla, mé srdce by to neuneslo.  A tak tě tu prosím, pusť mě za jedinou láskou mého života,“ řekl strýčkovi.

Byl na sebe naštvaný za tu poslední větu. Nemohl si odpustit ten malinký sarkasmus. Ale strýc vypadal, že spíš pukne a začne mu tam plakat na rameni. Alois by strčil ruku do ohně za to, že mu tekla slza.

„To je tak …,“ chytl Aloise za ruku, „… tak dojemný příběh. Já nemůžu stát v cestě takové pohádkové lásce, jako je tato.” Odstoupil od dveří a posadil se. Alois měl co dělat, aby nepuknul smíchy.

„Tak běž! Neboj se o vaší lásce ani neceknu.” Řekl to tak upřímně.

„Děkuji ti …” Alois se v zápalu hraní chytil za srdce a odhopkal na chodbu. Tam stála služebná a viděla jenom Aloise, jak se drží za srdce, culí se a skáče ven ze svého pokoje. Alois se hned narovnal. A začervenal.

„Dobrý den,“ pozdravil a aby to nebylo divné, tak ještě dodal, „doufám, že vám jde práce hezky od ruky …”

Nečekal na odpověď a řítil se dolů a ven z tohoto domu. Cestou ho nikdo neviděl. Nebo si to Alois alespoň myslel.

Zabočil na tutéž stranu jako Lorenc. A běžel dál. Cesta byla rovná a Alois doufal, že Lorenc nevymyslel vlastní. A tak běžel. Ne dlouho, takovou výdrž neměl. Cestu obklopovaly stromy a sem tam i lavička. Na těch neseděl snad nikdy nikdo, protože tam byla moc velká tma. Nesvítilo tam slunce a stín ze stromů byl naprosto všude.

Když Aloisovi došly síly a potřeboval se trochu nadechnout, přešel k jedné z laviček a opřel se o ni. Sedl si a v hlavě měl jenom myšlenky typu, že jde moc pozdě. Určitě už je pryč. A teď si ještě celá rodina myslí, že miluje Nelu. Strýc ho zabije, jakmile zjistí, že to bylo jenom divadlo. Nenávidí lhaní.

Sedl si a narovnal se. Naproti němu byla lavička taky a někdo na ní seděl. Když si ho Alois začal prohlížet, otočil se.

„Upřímně, čekal jsem, že ti to bude ještě chvilku trvat. Běháš docela rychle.”

Byl to Lorenc! Alois se rozzářil: „Já vás stihl!”

Lorenc na něj mávl rukou. „Protože jsem tu seděl. Kdyby ne, tak tu budeš běhat ještě tři hodiny.”

Ačkoli to Aloise trochu urazilo, usmál se. Byl neskutečně rád, že to neriskoval jen tak.

„Vstávej,” prohodil Lorenc, „Musíme zajít do Lenosu.” Bez meškání se postavil a Alois hned za ním. A tak vyrazili.

Kapitola třetí

Zpět