Legenda Času – kapitola první

Kapitola první

Kdysi dávno za časů dávného Deyrnasu, kdy Smrt byl největší strach, kdy historie ještě nebylo dost, aby byla napsána učebnice dějepisu, plynul čas jinak.

Pomaleji, nespěchal. Všichni žijící tvorové se nikam nehnali, protože času bylo dostatek a čas byl na jejich straně. Nebylo možné, aby někdo něco nestihl. Protože někdo, a to jenom ti nejmocnější, dokázal samotný čas ovládat. Nemohli sice čas zastavit, nýbrž ho mohli zrychlit anebo naopak zpomalit. Takoví lidé pomáhali druhým, kteří na to nebyli dost silní. 

Byla to velice silná moc, se kterou nebylo radno si zahrávat. Někteří lidé věřili, že v momentě, kdy někdo využije svou moc k něčemu sobeckému nebo dokonce k něčemu, co by druhému ublížilo, probudí se velký černý mrak, který čas pouze bral a časem by vysál i je samotné.  A v té době se v mladíkovi jménem Alois probudila síla. 

Byl zrovna v hospodě, kde měl brigádu. Rozdával piva všude, kam jenom mohl. Ta hospoda byla svým pivem vyhlášena široko daleko, a tak tam bylo narváno už od dvou odpoledne. Alois měl šichtu až do zavíračky, tedy do půlnoci. V devět hodin přesně podal pivo muži v černé kápi sedícímu samotnému u stolu. 

„Přinesu vám ještě něco k zakousnutí?“ pronesl Alois a bylo vidět, že potřebuje jít k dalšímu stolu.

Muž v kápi neodpovídal. Nejdřív Aloise napadlo, že je ožralý, jenomže tohle bylo první pivo, co mu přinesl. A tak zopakoval svou větu akorát více nahlas: „Přinesu vám ještě něco k zakousnutí?“ Muž stále neodpovídal. 

„Pane?“ zeptal se Alois a sáhnul mu na rameno. V následujících několika málo milisekundách se muž otočil k Aloisovi, jednou rukou mu držel ruku, kterou na něj sáhl, a druhou ho chytl pod krkem. V hospodě to v podstatě nic neudělalo, v jednom kuse se tam rvalo, a proto, když se muž rychle zvedl od stolu, nikdo to nezaznamenal. Snad jenom ti lidé, co čekali, až Alois přijde. 

Najednou mu Alois viděl do tváře. Muž tak kolem 40 let měl černé vlasy, ale už mu začaly šedivět. Střih vlasů měl co nejkratší. Oči měl černé. Byla vidět nenávist a chuť ničit všechno okolo sebe. 

„P-pane já …. já se omlouvám, nechtěl jsem vás vystrašit …. Jenom, mohl byste mě pustit? Dost blbě se mi tu dýchá,“ vydechl vysíleně Alois. Jako by se probudil ze snu, cuknul muž hlavou. Kouknul se na Aloise úplně jinýma očima. Už tam nebyla ta zlost. Už jenom pochopení. Furt ho držel pod krkem. 

„Jste v pořádku?“ vychrchlal ještě Alois.  

V ten moment ho pustil. A ještě chvíli na něj koukal. Třeba půl minuty si ho prohlížel, jako by viděl celý jeho dosavadní život. Všechny jeho dobré i zlé skutky.

Alois si ho také prohlédl, nejdřív si ale promnul krk. Ten muž byl vysoký, měl černý plášť a černý kalhoty s černou košilí. Jediné barevné byly jeho kapesní hodinky. 

„Tak kde mám to zatracený pivo?!“ Alois sebou trhnul. Kouknul se tím směrem a viděl trpaslíka, jak tam mával půllitrem, už byl napitý. 

„Běž,“ řekl muž. Alois očekával, že bude mít hrubý a drsný hlas. Zněl naopak v pohodě. Jako jeho otec. Ale nebyl to jeho otec, jenom měl takový unavený a starostlivý hlas. 

„Já …,“ Alois zvedl ruku, ale on ho umlčel mávnutím. Jako by ho utlumil. A sednul si ke stolu. Alois běžel za tím ožralým trpaslíkem, byl naštvaný. 

„Pivo!“ vrazil mu tu sklenici malý trpaslík do ruky. Alois ho chtěl kopnout tak moc, že by se ten trpaslík rozletěl a spadl tak tvrdě, aby ta jeho malá dutá hlava mohla s kvašením piva přestat. 

Další hodinu pracoval a furt se motal kolem toho chlapa. Jenomže on nic nechtěl, chtěl jenom pivo, a to on pil hrozně pomalu. Jenom usrkával, zatímco ostatní se v tom koupali. 

„Nechcete trochu brambor?“ začal Alois poněkolikáté.

Muž ani nevzhlédl od svého piva: „Ne.“ 

 „Trochu polévky?“ s nadějí v hlase. 

„Ne,“ stejně jako minule.  

„Chipsy?“ 

„Ne.“ 

„Víno?“ 

„Ne.“ 

„Hranolky?“ 

„Ne.“ 

„Čaj?“ 

„Ne.“ 

„Řízek?“ 

„Ne.“ 

Už to bylo divný. Lidé si začali všímat a Aloise si dokonce zavolal jeho šéf. Byl kulatějšího vzhledu. Kulatý obličej, kulatý nožky, kulatý ruce i kulatý břicho. 

„Pane?“ začal Alois v momentě, kdy zašli do kuchyně. 

„Co tomu chlapovi chceš?“ začal podezíravě. 

„Jakému, pane?“ kouknul Alois a tvářil se, že nerozumí. Přitom tušil. 

„Tomu, co kolem něj každý dvě minuty tančíš,“ odpověděl naštvaně. 

„Dal si jenom pivo, tak mu nabízím něco k tomu, pane,“ snažil se z toho vykroutit. 

„Na baru je taky spousta lidí, co pouze pijí,“ odpověděl ledově klidně. 

Alois zažil už spoustu takových rozhovorů právě s ním, a vždy to skončilo, že mu překazil plány. Momentálně se bál, že přijde o místo. To by nebylo dobrý. Dostat se do týhle práce, do týhle hospody, něco znamenalo. A vynášelo to nemalý obnos peněz. 

„Já tančím i kolem lidi na baru … pane.“ 

Na šéfovi bylo těžké poznat, jak se tváří, protože jeho špeky na tváři mu dělaly značný problém se jakkoliv tvářit. Ale teď si byl Alois jistý, že byl naštvaný.

„Děláš si ze mě srandu, že? Myslíš, že jsem úplně blbej?! Já jsem tě viděl, ty holomku jeden! Co si o sobě myslíš?“ začal na něj prskat. 

„Já se moc omlouvám, pane. Nechtěl jsem vás naštvat, pane. Hned to napravím, pane. Začnu každému něco nabízet, pane,“ vykoktal ze sebe Alois a otočil se směrem k lidem na baru. 

„Ještě jednou si na mě takhle otevřeš pusu, tak letíš kamaráde!“ zařval šéf a bylo to slyšet až ven do hospody, kde všichni koukali na Aloise. Alois se chytl prvního chlapa a každýho se zeptal, jestli by si nedal ještě něco. Štvalo ho, že mu šéf takhle vyhrožoval. Dneska udělal více práce než kdy dřív, právě kvůli tomu chlapovi v kápi. 

Když už pomalu končila jeho směna, tak tam pořád ten muž seděl. Aloise to všechno štvalo, tak se odtamtud snažil co nejdřív vypadnout. Tak udělal všechnu práci, aby opravdu v momentě, kdy odbije 12:00, byl venku na cestě domů. 

Přes všechen ten šrumec, který tam byl, si Alois všiml, že ten muž odchází a nechal peníze na stole. To přece nejde jen tak odejít. Musela proběhnout rychlá akce. Alois se rozhlédl, jestli nikde není šéf. Nebyl, tak zastoupil cestu tomu muži ve dveřích a znovu mu kouknul do tváře. 

„Musíme si promluvit,“ řekl Alois. Snažil se, aby to vypadalo varovně a nebezpečně, ale když si vzpomněl, jak ho ten muž chytl, nemohl kvůli strachu ani mrknout. Zdá se, že tomu muži došlo, nad čím přemýšlí, a trochu mu cukly rty do úsměvu. Ale hned se zase vrátil do stejného nezúčastněného pohledu. 

„Promiň,“ vyšlo z něho. A hned se táhl ke dveřím. 

„Ne, pane prosím!“ kouknul na něj Alois bezradně. Už nečekal, že zareaguje, ale muž se zastavil. A pomalu a podezíravě se na něj kouknul: „A co bys chtěl se mnou probrat, chlapče?“  

Aloise to tak dostalo, že byl chvíli v šoku. A pak mu to došlo. Co s ním chce probrat? Proč se celý večer kolem něj plete? Proč s ním potřebuje být? Když už takhle uvažoval asi 2 minuty, promluvil k němu: „No …. co si myslíte o tom pivu?“ Zpanikařil v momentě, kdy k němu promluvil. 

„Tohle tě opravdu zajímá?“ zvedl muž obočí.  Po chvilce čekání a mlčení se sebral a šel. Aloise naprosto zaskočil. 

Když za ním bouchly dveře, tak tam Alois ještě chvíli stál. Bylo 23:45, ještě nemohl odejít. A tak se po několika zavoláních pomaličku došoural k ostatním zákazníkům, k těm posledním, a pomalu začal uklízet bar. 

Byl smutný, ale zároveň mu to vrtalo hlavou. Co se to právě stalo? Co to s ním je? Proč se to stalo? A co má společného s tím mužem? Tolik otázek a ani jedna odpověď. Alois nevěděl, jak dnes bude spát, ale to byla jeho nejmenší starost. 

V 23:55 doprovodil posledního zákazníka ven. Douklidil po něm a oblékl se do svého normálního oblečení. Z hospody vycházel přesně o půlnoci. Vyšel ven na čerstvý vzduch a na chvíli se zastavil před tou hospodou. 

Najednou mu bylo hrozně špatně. Blbě se mu dýchalo, měl sevřený žaludek a měl křeče v noze. Hlava se mu zatočila takovým způsobem, že měl pocit, že lítá. Pokusil se uklidnit pohledem na zem a tím, že opravdu stojí na zemi. Jenomže ho to zradilo. Na zemi nestál. Visel ve vzduchu, tak 20 cm nad zemí. A furt se vznášel výš, jako by byl lehčí než vzduch, a táhlo ho to nahoru. 

Zmocnila se ho panika, začal kopat nohama okolo sebe. A očima zahlédl modrá čísla, která létala kolem něj. Snažil se na to zaměřit a zjistit, co to má být, ale křeč v jeho noze se nedala přehlušit. Alois přidušeně vykřikl bolestí. 

V tom ho najednou někdo chytl za nohu a táhl směrem k lesu. Aloisovi se to moc nelíbilo, protože sebou máchal ještě víc a bylo mu ještě hůř. Snažil se zjistit, kdo táhne za tu nohu a zda mu pomůže, ale v té tmě nikoho neviděl. Pořád okolo něho létala modrá čísla, a ta mu také dávala zabrat. 

Konečně se zastavili někde uprostřed mýtiny, daleko od lidí, uprostřed lesa, který Alois znal z dětství. Hrával si tu s kamarády. Všiml si, že se mu chtělo pořád ještě stoupat výš, ale muž ho pořád držel za nohu, jako by věděl, že je lehčí. Aniž by uteklo moc času, muž pustil Aloise a díval se, jak letí dál. 

„Ne!“ vykřikl Alois. „Pomoc! Prosím, pomozte mi někdo!“ řval na celý les, ale nikdo ho neslyšel. Jenom ten muž dole, ale ten vypadal, jako by ho to jen zajímalo, a ne, že by se mu snažil pomoci. 

Za chvíli si Alois všiml, že ten muž pomalu stoupá za ním. Taky se kolem něj objevila ta čísla, jen nebyla modrá, ale červená. Letěl za ním. Když byl muž ve stejné výši jako Alois, poprvé mu uviděl do očí. 

Byl to on. On, ten muž z hospody. Alois nic nechápal. Chtěl začít mluvit, ale v tom momentě ho zachvátila křeč, a místo toho ze sebe dostal jenom heknutí.   

„Soustřeď se,“ promluvil jako první ten muž. „Já ti teď nepomůžu, nemám jak. Jediný, kdo ti pomůže, jsi ty sám. Tohle je tvůj boj, soustřeď se.“ 

Zase to „soustřeď se“ štvalo Aloise. Na co se má soustředit, co chce? Už byli vysoko tak 20 metrů nad zemí a místa, která tak dlouho znal, se najednou zdála být malinkatá. 

„Soustřeď se.“

Zase ten klidný hlas toho muže. Stále ještě levitoval před ním a opakoval mu ta hloupá slova. A pořád stoupali. Co když to za chvilku přestane, Alois spadne a bude z něho jenom placka uprostřed louky, kterou budou rádi jíst místní medvědi? 

„Soustřeď se,“ ozval se zase.

Po chvilce levitování, která se ale zdála být neskutečně dlouhá, se Alois naučil ovládat tu bolest v noze, kterou předtím nezvládal. A tak byl schopný ze sebe něco vydat. 

„Na co?“ dostal ze sebe.  

„Na co by ses chtěl soustředit?“ zeptal se muž před ním s úsměvem v tváři. 

Je to milý úsměv, ale v Aloisovi to vyvolalo vztek. Co si o sobě myslí? On možná létá už poněkolikáté v životě, ale já létám poprvé. 

„Co?!“ Stoupali pořád výš a Aloise se zmocňovala čím dál tím víc panika.

Muž už se tak mile neusmíval: „Soustřeď se, nebo tady oba zahyneme.“ 

Alois se nedíval dolů, ale snažil se najít bod, na který by se soustředil. Čísla okolo něho ta nešla, ta furt běhala sem a tam. Kdyby se na ně musel dívat pořád, tak by se mu motala hlava. Byla tma, a ještě k tomu zima. Má se soustředit na tu zimu? Nebo hvězdy? 

Konečně našel statický bod, aby nemusel moc naklánět hlavu a nenamáhalo ho to fyzicky. Jeho oči. Jak už Alois zjistil z hospody, byly zajímavé. Po několika vteřinách, kdy se snažil soustředit na jeho oči, mu až tak zajímavé nepřipadaly, ale byl to jediný bod, na který se dalo koukat. 

A tak Alois koukal pořád jenom do těch očí na jeden bod, přemýšlel o barvách, jak se mu tam lesknou odlesky hvězd, jak mrká, když zafouká vítr, a jak on se dívá do jeho očí. Byli od sebe daleko, proto neviděl detaily, ale ne zas moc daleko, aby neviděl barvu jeho očí. Ještě k tomu jeho oči splývaly s tmou venku. 

Ani si nevšiml, že klesá dolů. Oči, na které se soustředil, klesaly s ním. Dolů to bylo rychlejší než nahoru. To že klesají, si uvědomil až v momentě, kdy v periferním vidění uviděl stromy.

Muž ale na něj v klidu znovu promluvil: „Soustřeď se.“ 

Teď už mu ta slova nepřipadala až tak hloupá jako předtím. Když se Alois dotkl země, podlomila se mu kolena. Chvilku se vydýchával na zemi. A pak se pomalu postavil proti tomu muži. 

„Co to jako bylo?!“ zařval Alois na celý les. 

„No ták, nemusí všichni v tuhle noční hodinu poslouchat tvé výkyvy nálad,“ poznamenal ten muž.

„Výkyvy nálad?!“ vykřikl ještě víc. „Kdo si myslíte, že jste? Takhle by se v momentě, kdy by visel 100 metrů nad zemí, zachoval každý!“ pořád ještě řval. „A byl by tam jenom muž, co mu furt říkal soustřeď se,“ poznamenal ironicky. 

Muž pokrčil rameny: „A pomohlo to?“ 

Na tuto otázku Alois neodpověděl. Jenom tam tak ležel, už byl v pohodě, dýchal z plných plic a snažil se nějak srovnat v hlavě, co se to právě stalo. 

Po chvilce se ten muž otočil na patě a řekl: „Tak jo, já jdu, měj se …“ A už stál k Aloisovi zády.

Alois v šoku vykřikl: „Cože?! To teďkon jen tak odejdete?“ 

Muž se jakoby znuděně otočil a kouknul mu do očí: „Přestaň už řvát.“ Neřekl to nahlas, ale dost velkým důrazem, takže to nahánělo hrůzu. 

Alois to tedy znova zopakoval: „To teďkon jen tak odejdete?“  Řekl to v klidu a míru a zároveň nechápavě. „Chceš se na něco zeptat?“ odvětil muž. 

„Mám spoustu otázek.“ 

Muž se narovnal: „V tom případě se ptej. Ale nejdřív tě odvedu domů, je už moc pozdě,“ odpověděl přátelsky.  

„Vy tu budete i ráno?“ zeptal se udiveně Alois. 

„Pokud mi to čas dovolí …,“ vydechl muž, „… a pokud máte doma postel navíc.“ Roztáhnul pusu do úsměvu.

Alois má velkou rodinu. A tedy i velký rodinný dům. Rozhodně se najde nějaký pokoj pro hosta. A tak vyrazili směr Aloisův dům. 

„Takže vy se jmenujete?“ 

„Jsem Lorenc,“ vydechl muž a usmál se na něj.

„Já jsem Alois,“ odvětil po chvilce.  

„Já vím.“ 

„Vy víte?“ 

„V hospodě na tebe všichni řvali Aloisi,“ řekl, jako by ho ta konverzace nudila. 

„Hm, co se to vůbec v tý hospodě stalo?“ otočil se na něj Alois. 

„Jo, to je mi líto. Jsem unavenej a ještě, když jsi tak přišel, a s tou silou, tak jsem myslel, že …“ Přemýšlel nad tím, jestli mu to má říct. 

„Že jsem co?“ 

„Že jsi Astragor.“ 

 „Kdo je Astragor? A co s tou silou? Já smrdím nebo co?“ pokusil se Alois o vtip, ale Lorenc se nezasmál. 

„Ty nevíš o své síle?“ podivil se Lorenc. 

„Ani nevím, co se to teď stalo v tom lese,“ odpověděl pravdivě Alois. 

Lorenc nahlas vzdychl. „Ty neznáš sílu času?“ odpověděl smutně. 

„Jako tu pohádku? Znám, ale to je jenom pohádka pro děti, aby se bály černého mraku … Nebo ne?“ zvedl Alois obočí. 

„Je mi líto, že ti zničím představu, ale ne. Černý mrak opravdu existuje. A tohle není žádná pohádka.“

Alois potichu zalapal po dechu.  „Takže vy jste, vy jste …,“ zastavil se na chvilku v chůzi, “ Vy jste Rocky?“ Zdálo se, že na tom místě začne skákat. 

„Cože?“ zamračil se Lorenc. 

„No Rocky přece. Co zachraňuje nevinné a ztratil ruku při tom boji s tím největším černým mrakem všech dob!“ 

„Ne to nejsem, tohle vymyšlený je. Žádnej Rocky nikdy neexistoval,“ zakoulel očima. „Lidi si vždycky potřebují vytvořit svého hrdinu …“ 

Alois vydechl: „Ne! To není možný! Jak to, že časodějnictvi existuje, ale Rocky ne!“ 

„Nebreč. A jdem, jsem unavenej a vysvětlovat to, na to energii nemám vůbec.“ 

„Já nebrečím,“ řekl jakoby uraženě Alois a vykročil vpřed. 

Lorencovi bylo jedno, jestli je nebo není uraženej. Takových puberťáků má často až po krk.

Domů došli v tichu. Lorenc čekal, že má Alois velký dům, ale to, co viděl, nebyl dům, ale palác. Bílý dům byl posetý různým zdobením, vlnky, kytky, různé geometrické útvary. Na první pohled to mělo minimálně 7 oken vedle sebe a 3 patra! S obrovskou zahradou, upravenou, s fontánou. Lorenc se chvilku koukal na tu nádheru. 

„Vítejte v mém skromném příbytku,“ usmál se vedle něj Alois. Lorenc nereagoval. „Hezké že?“ 

„Může se člověk zamilovat do paláce?“ odpověděl zasněně. 

Alois se usmál. „Myslím, že vám tam někde najdeme místo,“ prohodil a vyrazil. Lorenc se náměsíčně ploužil za ním. Alois se sotva postavil před hlavní dveře, a už se otevřely. Stál za nimi tajemník. 

„Pane, už jsme se začínali bát,“ začal chladně. 

„Nebylo třeba, připravte prosím pokoj pro hosta,“ nařídil Alois. 

„Jistě pane, ale ptá se po vás vaše matka.“ 

„Matka?“ Alois zvedl obočí. „Doufal jsem, že se vrátí až zítra,“ vydechl. „No nic, půjdeme za ní, vyřeším to, a ty připrav ten pokoj!“ řekl Alois rozkazovačně. 

Ačkoliv byl Lorenc v šoku z ohromujícího lustru, tak ho stejně zaskočilo Aloisovo chování. Zná ho jako tichého, poslušného, hodného. Každopádně za ním potichu šel. 

„Vím, že chcete jít co nejdřív spát, jenom vás představím matce,“ špitl směrem k Lorencovi Alois.

Procházeli dlouhou chodbou až na její samý konec. Cestou po červeném koberci míjeli dveře, portréty a spoustu cen a obrazů. 

V obrovském sále byl největší krb a naproti němu červený gauč, na kterém seděla žena. Vzpřímeně posazená hleděla do ohně. Její šaty vypadaly úžasně. Pomalu se otočila směrem k nim, hnědé vlasy důkladně spletené do uhlazeného drdolu. Hnědé oči, přesto pleť bílá. Ano, byla to žena vysokého postavení, ale momentálně vypadala spíš jako starostlivá matka. 

„Madam,“ řekl Lorenc tím nejlepším hlasem, jakým mohl. Žena si ho důkladně prohlédla, a až potom pokynula hlavou na pozdrav. 

„Matko, tohle je Lorenc, potkali jsme se v hospodě,“ představil Alois Lorence. „A Lorenci, tohle je má matka Glorie,“ ukázal směrem k ní. Potom k sobě přistoupili. 

„Rád vás poznávám,“ řekl Lorenc elegantně. 

„Aloisi, proč jdeš tak pozdě domů? To ta brigáda?“ zeptala se přísně Glorie. 

Alois věnoval krátký pohled směrem k Lorencovi. „Dneska tam byl frmol … A co že jsi tu dnes? Měla jsi přijet zítra, jestli si to správně pamatuji.“ 

„Copak ty mě nevidíš rád?“ zeptala se Glorie dotčeně. 

„No nic mami, dobrou noc. Popovídáme si ráno. Jak už jsi zmínila, je pozdě a my jsme unavení,“ ukázal Alois na sebe a Lorence. 

Už se otáčeli a Glorie přísně vykřikla: „Počkat!“

„Náš host tu bude dnes spát?“ zeptala se ledově. 

„Lorenc mami, a ano bude tu dnes spát.“ Bez čekání na odpověď vzal Alois Lorence za rameno a otočil ho ke schodům. 

Když spolu stoupali nahoru, Lorenc začal: „Asi jsem se jí úplně nezalíbil.“ 

Alois se otočil: „To není vámi, taková je na všechny. Od té doby, co nám umřel táta, je protivná a nezastavitelná. Má pocit, že máme málo peněz a umřeme hlady v momentě, kdy přestane pracovat.  A tak jezdí pořád na nějaký pracovní cesty.“  

Ptát se Aloise, jestli je v pořádku nebylo nutné. A tak Lorenc raději nic neříkal a položil mu ruku na rameno. Už stáli nahoře a Alois mu ukázal na dveře: „To je váš pokoj, měl byste tam mít vše. Koupelnu, něco na převlečení … Já mám pokoj naproti, kdyby cokoliv tak přijďte.“ 

Bez čekání zalezl Alois do svého pokoje a Lorenc se musel vypořádat s tou krásou sám. Nejlepší a největší postel, co kdy viděl, stála před ním, a to ho v tu chvíli zajímalo nejvíce. Ani se nepřevlékl, jenom si lehnul a spal.

Aloisovi nešlo tak jednoduše usnout. Trápila ho ta věc s matkou. Aby se odreagoval, snažil se přemýšlet nad tím, co se dnes stalo. A že se to zítra dozví. Nakonec při pohledu na údolí z obrovského francouzského okna usnul.

---

Kapitola druhá

Zpět