Jedle
Nejvýraznějším poznávacím znakem jedle je vůně jehličí, které při rozemnutí voní po citrusech. Jedle má hladkou našedlou kůru, u starších stromů bývá rozpukaná, mladší stromy mívají často pryskyřičné puchýřky.
Jehličí je ploché, často rostou na větvičce jen ve dvou řadách. Zespodu bývají světlejší a většina druhů jedlí má zespodu dva bílé proužky (může je ale mít i smrk). Někdy nemusí být moc výrazné. Jehličky vyrůstají přímo z větvičky, na rozdíl od smrku, kde jehličky vyrůstají z takzvaných listových polštářů. Proto po opadání jehličí jsou jedlové větvičky hladké, zatímco smrkové drsné. Rozemneme-li jehličí mezi prsty, příjemně voní po citrusech nebo terpentýnu. Jehličí jedle vydrží na větvi obvykle 5 let, ale může i déle.
Šišky jedlí rostou směrem vzhůru a rozpadají se přímo na stromě, kde po nich ještě několik let zůstává zbytek.
Dřevo jedle neobsahuje pryskyřici, je měkké a velmi podobné smrku. Jen je světlejší a méně lesklé. Také nemá tmavší “jádrové” dřevo (podíváme-li se na příčný řez kmenem, je pod kůrou lýko, pak světlé živé dřevo, kterému se říká “běl” a úplně uprostřed vyzrálé neživé dřevo, které u některých druhů stromů bývá tmavší a říká se mu “jádro”). V suchu nebo ve vodě je velmi trvanlivé. Při obrábění jedlové dřevo chlupatí.