Dýka
Schovávali se v lese před skřety a připadali si skoro stejně jako před necelým týdnem. S jediným rozdílem. Mohli jen doufat, že Brin s Alerithem jsou v bezpečí. Baenor si zakázala nad tím přemýšlet, i tak ale bylo znát, že se na celou skupinu začaly stahovat chmury.
Jak dalinští, tak Zeid tehdy prožili noc hrůzy a zopakovat si ji by rozhodně nechtěli. Navíc měli plné hlavy událostí dnešního dne a nikomu nebylo do řeči. Dora se samozřejmě při první příležitosti po Brinovi ptala, Baenor se ale zmohla jen na slovo “odešel”. Nevyhnutelně následovala otázka proč.
„Protože jsem uvěřila, že to tak bude lepší,” dostala ze sebe mezi vzlyky Baenor a tiše se rozplakala.
Zeid byl z toho celý zmatený, nikdo mu Brinův odchod ještě nevysvětlil, věděl ale, že ticho rozhodně rušit nebude.
Pokračovali mlčky lesem. Sluneční paprsky ozařovaly už jen vrcholky stromů. Zbývala jim necelá hodina světla. Zcela beze slov by to celé ale nešlo, a tak se Ymladd chopil řeči: „Našel jste někdo místo ke spaní?”
„Zatím ne,” odpověděla Baenor tím nejpozitivnějším tónem, jaký v tu chvíli dokázala.
Našli plácek, kde přespat, rozložili si na zem deku z Baenořina tlumoku a snědli si jídlo od hostinského. Zbývaly jim jen brambory, které se ale báli upéci, aby je oheň neprozradil.
Ráno se s ničím už moc nezdržovali, teď tu byl totiž jinačí úkol. Vyzvednout dýku, pokud tam skutečně bude, a pak nepozorovaně odejít.
„Kam zmizela Dora?” ozval se Ymladd, když si všiml, že Dora nespí na svém místě.
Všichni se začali rozhlížet a mírně panikařit. Co když ji unesli?
„Támhle,” vydechla s úlevou Baenor.
Byla asi sto kroků od tábořiště shrbená v podřepu.
„Doro, co tam děláš?” řekl její bratr vyčítavě.
Dora se ohlédla, a pak se zase otočila zpátky. Svižně k ní přispěchali. Už chápali, co se děje. Kocourek, kterého si za poslední dva dny ochočila, za ní ráno přiběhl.
„Doro, nemůžeš nám takhle utíkat,” ujala se výchovy Baenor.
„Hmmm,” zahučela v odpověď. Těžko říci, jestli vůbec pochytila její slova. Všechno, co ji teď zajímalo, byl vrnící kocourek.
„Jak se jmenuje?” vložil se do řeči trochu nevhodně Uchel.
„Guweiyi,” odvětila už trochu zaujatějším tónem, „ale budeme mu říkat Guyi.”
Baenor hodila na Uchela vyčítavý pohled: „To se teď moc nehodí, brácha.”
„Nechte toho, teď máme stejně jinou prioritu. Kde že je ta dýka, Ymladde?” zeptal se Zeid.
„Na nejjižnějším místě pod kořeny dubu.”
Všichni, tedy až na Doru, která už byla v Baenořině náručí, se zvedli a vydali se na cestu.
Dýku úspěšně našli, teď už se jen dostat přes tu hordu skřetů. Věděli o nich jen, že jdou ze severu a míří do hospody. Jak dlouho se tam zdrží, kam budou pokračovat a kolik jich vlastně je, to netušili. A rozhodně nestáli o to, to zjistit.
„Ymladde, teď mě tak napadlo, kam teď půjdeme?” zeptal se Zeid.
„Asi dál na jihovýchod, směrem ke království Velmar. Varovat je před skřety a najít si nové místo k žití. Tedy, pokud už nejsou také vypáleni …”
Zeid přikývl na souhlas.
Kráčeli po cestě celý zbytek dopoledne. Poslouchali zrovna Baenořin popis byliny s jedlými kořeny, která by se v okolí mohla vyskytovat, když za sebou uslyšeli známé šumění křídel.
Ymladd při tom zvuku automaticky sáhl k opasku, kde vždy nosíval váček se sušeným masem. Až když hmátl do prázdna, uvědomil si, že lehl popelem v Dalinu a tohle stejně nejspíš nebude Ci.
Ohlédli se a uviděli několik poštovních dráčků, kteří je rychle míjeli. Dora chňapla po Guyim, který ji vyskočil z náručí, ale nebyla dost rychlá. Kotě se bleskově ukrylo v křoví u cesty. Dora ho chvíli marně lákala k sobě, a pak křoví obešla, že to zkusí z druhé strany.
„Baenor, pojď se sem kouknout! Guyi našel tu kytku k obědu.”
Baenor k ní přišla a podívala se, kam ukazuje: „Výborně, to je přesně ono. Ymladde, půjč mi prosím dýku.” Hned se sklonila k trsu a začala odhrabávat hlínu.
„Ty si vážně myslíš, že mu to bude chutnat?” zeptala se pochybovačně Dora.
„Zase tak vybíravej nejsem,” usmál se Ymladd, vytáhl dýku a jal se pomáhat Baenor vyrýpávat kořeny. „A Guyi si něco uloví, když ho chvilku necháš na pokoji,” dodal dříve, než se Dora dostala za „Né, já jsem přece myslela ….”
Zeid si k nim přisedl. Chvíli v ruce otáčel Brinův vrhací nůž, a pak se odhodlal: „Řeknete mi, co se to včera stalo? Tohle jsem mu ani nestačil vrátit.” Ukázal na nůž, pak se natáhl pro jeden kořen a začal ho loupat.
Ymlad se ujal slova, protože mu bylo jasné, že Baenor to nezvládne. Snažil se vše vysvětlit tak, aby Zeidova reakce nebyla, že se zbláznili a že je Baenor nezodpovědná. Zeida to ale ani nenapadlo. Poslouchal a díval se přitom na Baenor, která s očima zalitýma slzami urputně dobývala jeden kořen za druhým.
Když Ymladd domluvil, Zeid tiše řekl: „Tak to si už nemusím vyčítat, že mi ten nůž zůstal. S elfem z Lunarisu se mu nemůže nic stát. Netuším, jak to dělají, ale působí, že jsou nepřemožitelní.”
„Jak to víš?” zeptal se Uchel, který je celou dobu pozorně poslouchal.
„Jednou jsem se připletl do nějaké roztržky v Burtanu. Kolem procházeli Lunarisané, tři nebo čtyři, víc ne. Zpacifikovali to tam, než bys mrknul, a vůbec nemuseli vytáhnout zbraně. Ani ti největší rváči si na ně nedovolili. Věř mi, Lunarisan na tvé straně, to je jasná výhra.”
„Díky,” špitla Baenor, které se nesmírně ulevilo.
„Má ho!” zajásala Dora a všichni se na ní nechápavě otočili. „Guyi ulovil lučního koníka,” oznámila jim slavnostně.
Než to však stačil kdokoli ocenit, Ymladd sykl: „Nehýbejte se!”
Naléhavost v jeho hlase nenechala nikoho na pochybách, že se blíží nebezpečí. Chvíli strnule poslouchali vzdálené hlasy a kroky mnoha párů nohou.
„Pomalu k zemi,” zašeptal a všichni se opatrně sesunuli do trávy. Mezi nimi a cestou bylo křoví a při troše štěstí by je kolemjdoucí mohli minout bez povšimnutí.
Netrvalo dlouho a mezi větvemi zahlédli skřetí nohy. Skupina nepochodovala příliš svižným krokem. Když byli v úrovni keře, ozval se povel a skupina zastavila.
Zatajili dech. Ymladd ucítil v dlani Dořinu ruku. Cosi těžkého dopadlo na zem. Další povel. Několik skřetů se vyměnilo, s heknutím zvedlo břemeno a celá skupina se opět dala do pohybu. Ve zvuku kroků zaniklo patero úlevných vydechnutí.
Ta rána zněla jako truhla. S mincemi. To musí být ti výběrčí, blesklo hlavou Zeidovi zatímco pozoroval zástup nohou. Uvědomil si, že Istafellovi křivdil. A byl rád, že Melany odešla včas do bezpečí, ať už to bylo s kýmkoli.
Jedenáctá kapitola