Alerith
Istafell už dobrých deset minut leštil jediné místo na skleněném poháru, aniž by si to uvědomoval. V duchu už posté přepočítával, kolik peněz ještě potřebuje, aby je i tentokrát skřeti nechali na pokoji. Nebylo to mnoho, ale od skřetů se nedalo čekat, že by mu prominuli i jen jediný měďák. Prohlížel hosty v sále. Elf u stolu v rohu mu snad dnes zaplatí, támhleta skupinka pocestných si dala jen polévku, od nich moc velká útrata nebude. Povzdechl si.
„Pane hostinský, měl byste chvilku?” vytrhl ho z myšlenek mladý hlas. Trhnul sebou, ohlédl se a spatřil Ymladda, jednoho staršího chlapce ze skupinky dětí, která přišla včera.
Pokusil se o úsměv: „Co pro tebe mohu udělat?”
„Nejdřív chci moc poděkovat za to, jak jste se o nás postarali,” začal opatrně Ymladd.
„Však jste si to taky pořádně odpracovali, jste šikovní,” odpověděl Istafell a napjatě očekával, co z toho bude.
„Víte … měli bychom vyrazit dál, ale … no …. prostě, cítil bych se lépe, kdybych měl nějakou zbraň,” snažil se Ymladd zformulovat, co od hostinského potřebuje. „Umím s nimi zacházet, chodím do bojové školy!” dodal honem.
„O tom nepochybuji,” pokýval Istafell vážně hlavou, „ale věř mi, že cokoli z toho, co se tu dalo považovat za zbraň, už je … pryč. Zbylo mi pár kuchyňských nožů a ta sekera na dvorku.”
Ymladd to trochu čekal, a tak vytasil triumf, na který spoléhal, že mu definitivně potvrdí nebo vyvrátí pochybnosti o skutečnosti rozhovoru, kdy nočnímu návštěvníkovi zmínil, že nemá dost na výpalné. „Mám peníze,” ukázal hrst zlaťáků.
Hostinskému stačil jediný pohled na to, aby věděl, že tohle by ho protentokrát mohlo zachránit. „Jsi si jistý, že je rozumné producírovat se na cestách s mečem? Nepřilákáš tím na vás jen nežádoucí pozornost?”
„Měl jsem na mysli spíš nějakou dýku,” odpověděl Ymladd a snažil se, aby ani tónem hlasu ani výrazem tváře nedal najevo svůj pocit vítězství. Kuchyňské nože, sekera, a najednou meč?
„Pokusím se ti něco sehnat,” řekl tiše Istafell, „ale dáváš mi moc. Čtyři zlaťáky mi budou stačit.”
„Pane hostinský!” ozvalo se od stolu, kde dojídali polévku. „Přineste nám ještě každému to, co má támhleten pán! Náramně to voní.”
Ymladd se rozhlédl po lokále. Muž v plášti, na kterého objednávající host ukazoval, byl ten, který včera mluvil s Brinem. Otočil se na hosty u vedlejšího stolu, pokynul jim plnou vidličkou a řekl: „A fantasticky to i chutná!” Pak pokračoval v jídle a dál si nikoho nevšímal.
Ymladd přemýšlel, proč má i při jídle kapuci hluboko do čela, a málem přeslechl, že na něj Istafell mluví: „Přijď zítra po ránu, uvidíme, co zmůžu.” Pak se otočil a spěchal do kuchyně.
Sluníčko bylo stále ještě vysoko na obloze a pořádně pálilo. Baenor dopletla cop, pověsila ho k ostatním, urovnala na něm dvě palice a spokojeně zamručela. Tohle ji vždycky bavilo. Otočila se k hromádce omytých česneků a všimla si, že Brin jich přinesl další košík a jeden po druhém máchá ve vědru s vodou.
„Já mám takovou žízeň,” pronesl s pohledem upřeným na vodu s hlínou odkapávající zpět do vědra.
„Tohle nepij!” vyhrkla Baenor. „Donesu džbán vody.”
Když vcházela do hostince, potkala Ymladda.
„Taky jdeš pro pití?”
„Vezmeme džbánek pro všechny, je horko,” usmála se.
V lokále nebyla ani noha krom elfa, kterého tu Ymladd viděl už ráno. Seděl na stejném místě a něco jedl. Ten musí puknout, proletělo Ymladdovi hlavou, zatímco se marně rozhlížel po Istafellovi.
Chvilku tam bezradně stáli, a pak si Baenor vzpomněla, že v jejich pokoji zůstala konvička od ranního čaje. Otočili se, že pro ni dojdou, když se za nimi ozvalo: „Mohli bychom si promluvit, Baenor?”
Oba se zarazili. Jak to, že zná mé jméno?, nechápala Baenor.
Zato v Ymladdovi začalo klíčit podezření. To je přece ten hlas! Že si toho před tím nevšiml! Bude lepší, když odejdeš se mnou … ne Brine, ani Melany, ale Baenor? Ráno, když se na to ptal Brina, byla zrovna pro snídani. Jinak by mu to přece určitě vysvětlila hned, jak by zjistila, že o tom ví.
„Tos byla ty?” zeptal se jí udiveně.
„Nejspíš. Jiná Baenor tu není.”
„Ne teď. V noci.”
„Cože?” zatvářila se nechápavě.
V Ymladdovi se vzedmula vlna vzteku. Tak ona bude zapírat?! Vždycky byla jedním z mála lidí, kterým bezmezně důvěřoval, mohl se na ni ve všem spolehnout, rozuměli si i beze slov. Když přišli o domov, starali se společně o své sourozence … A teď mu začne lhát a bude se tvářit, že o ničem neví?!
Nadechl se, aby jí vmetl do tváře, jaká je zrádkyně, když se po nocích tajně schází s támhletím … Zčista jasna ho ale vztek opustil. Co jí může chtít? Otočil se a pátravě se na elfa zahleděl. Baenor udělala ve stejnou chvíli totéž.
Elf viděl, že má jejich plnou pozornost, přívětivě se usmál a řekl: „Jde o tvého bratra Brina.”
„Co je s ním?” vyhrkli oba.
„Má nevídané nadání. Jaké, to vám říci nemůžu.”
„A jak to vy můžete vědět? V životě jsme se neviděli, neznáte ho,” podezřívavě si ho měřila Baenor.
„Tahle schopnost je hodně vzácná, ale my, kteří jsme se s ní narodili, ji u ostatních dokážeme vycítit. Brin o ní dosud nevěděl, a přesto je jeho nadání tak silné, že jsem ho zaznamenal, ještě než jste vstoupili do téhle hospody. To je opravdu neobvyklé.”
Baenor mlčela, a tak pokračoval: „Takový talent je potřeba rozvíjet. Máme své způsoby a možnosti. Vzal bych ho s sebou a buď si jistá, že výuka, které se mu dostane, předčí jakoukoli běžnou školu.”
„Chápu správně, že očekáváte, že svého bratra svěřím někomu úplně cizímu, jenom proto, že mi tu vykládáte o skvělém vzdělání?” naježila se Baenor.
Elf se na ni soustředěně zadíval. Něco na něm bylo zvláštní. Ymladd byl už připraven Baenor bránit, kdyby se něco semlelo. Najednou ale jeho tělem projela vlna sympatie. Ten pán vlastně vypadá docela přátelsky. A to, co říká, dává smysl.
Baenor si tak jistá nebyla. Ze všech lidí na světě jí zbyli bráškové a Ymladd s Dorou. Od útoku skřetů ji strach o ně neopustil. Vždy byla ochranitelský typ, ale v poslední době se ten cit zmnohanásobil a k tomu se přidal ještě pocit zodpovědnosti. I když cizinec vypadal důvěryhodně, to, co cítila, pouhá sympatie přebít nedokázala.
Elf se opatrně rozhlédl, pokynul jim, aby přistoupili blíže a ztišil hlas: „Sídlíme na ostrově Lunaris, tam se ještě nikdy žádný skřet nedostal, bude se mnou v bezpečí.”
To Baenor trochu uklidnilo. „Odtud pocházel maminčin dědeček. Prý to byl skvělý člověk,” vyhrkla dříve, než si uvědomila, že do toho elfovi nic není.
„To mnohé vysvětluje,” usmál se na ni. „Případy, kdy zjistíme, že někdo z našich předků měl stejnou schopnost, jsou docela časté.”
„O ničem takovém maminka nikdy nevyprávěla.”
„To svědčí o dobrém utajení. A to je další důvod, proč by Brin měl se mnou odejít. Jako každá moc, dá se i tato zneužít. Představ si, že padnete do rukou někomu, kdo Brina bude nutit, aby svoji schopnost použil k něčemu zlému. A on, ve snaze ochránit vás, bude muset poslechnout.”
Tohle Baenor zaskočilo. Pořád si nebyla jistá, jestli to, co elf říká, může být pravda, ale představa, že by to pravda byla, jí docela děsila. Ztěžka si sedla na židli u elfova stolu. Bylo toho na ni už moc. Ymladd jí položil ruku na rameno. Poznala na něm, že jeho elf přesvědčil.
„Já … já myslím, že by se k tomu měl vyjádřit taky Brin,” vykoktala.
„Abych byl upřímný, s Brinem jsme už domluveni. Souhlasí. Ale jen pod podmínkou, že nebudeš proti. Chtěl abych si promluvil nejprve s tebou, proto Ymladdovi ráno zalhal. Mluvili jsme spolu v noci. Za tu paniku se omlouvám, je to běžná ochrana, kterou používám na cestách,” otočil se na Ymladda.
Ymladd překvapeně zamrkal, ale vzápětí se mu ohromně ulevilo. Nejsem zbabělec, ty dveře byly nějak začarované!
„Nerad na tebe tlačím, ale budeš se muset rozhodnout, nemáme moc času,” řekl elf, který teď upřeně sledoval dveře.
Baenor mlčela. Ještě se s tou myšlenkou nesmířila, ale ani nedokázala rovnou říci ne.
„Beru to jako souhlas?”
Oba lehce přikývli hlavou.
„Za hodinu na dvorku, kde jste včera štípali dříví,” stihl ještě zašeptat, když se rozlétly dveře a do lokálu vstoupili dva skřeti.
Baenor vstala.
„Támhletou chodbou až na konec a pak vlevo. Doprovodíš ji, viď?” zahlaholil elf, jako by se Baenor ptala, kde tu jsou záchody. Ymladd přikývl a oba odešli z jídelny.
Když došli do svého pokoje, sedli si naproti sobě na postele. Nikdo z nich ani nedutal. Neměli, co říci. Ne, že by to bylo trapné ticho, jen jim připadalo nekonečné. Co to jen udělali? Právě dali Brina cizímu elfovi! Jejich hlavy byly plné takovýchto myšlenek.
Přerušil je až Uchel, který vpadl do pokoje: „Kde jste? Brin říkal, že donesete pití. Už máme hotovo!”
V tu chvíli se vzpamatoval Ymladd. Skřeti, výpalné! I my musíme pryč!
„Kde je Brin?” vyhrkla Baenor. „Musím s ním mluvit!”
Než stačil Uchel odpovědět, ozvalo se za dveřmi: „Díky, Baenor, já věděl, že to pochopíš!” Brin vešel dovnitř a padl jí kolem krku. „Neboj se o mě, s Alerithem budu v bezpečí.”
Baenor se rozplakala: „Vždyť já se ho ani nezeptala, jak se jmenuje. Co jsem to za sestru?”
„Ta nejlepší, jakou si umím představit,” ubezpečil ji.