Burtan
Asi po dvou hodinách se Zeid, Brin a zajíc vrátili do tábora.
Vedle připraveného dříví a chrastí seděl Uchel s pečlivě zavázanou rukou. Trochu klimbal, ale na rozdíl od ostatních nespal, i když se snažil usnout. Ruka ho pořád moc bolela. Už z dálky je slyšel, jak si povídají.
„Ahoj!” zahulákal Brin a zvedl zajíce nad hlavu.
„Buď potichu,” varovně gestikuloval Uchel, ale už bylo pozdě.
Ymladd i Baenor se začali zvedat ze země, jen Dora pořád ještě spala jako zabitá. Ymladd si sedl a mávnutím Zeida a Brina pozdravil.
Zeid pozdrav opětoval, ale Brin sklopil zahanbeně hlavu a zamumlal omluvu.
„Jak rozděláme oheň?” uvědomila si Baenor.
„To nebude problém, vzali mi jen nůž,” uklidňoval ji Zeid a vylovil z kapsy křesadlo. „Ten by se teda taky hodil.”
„Šlo by použít tohle?” vzpomněl si Brin na železný předmět, který našel ve stájích.
„Jé, to nejspíš býval vrhací nůž!” Zeid ho vzal do ruky, chvilku ho prohlížel, a pak se rozhlédl kolem sebe. „Když ho nabrousíme, bude skvělej. Bezva, tohle hledám,” sehnul se pro kus břidlice.
Ze zajíce stáhli kůži, připravili ho a dali opékat nad již plápolající oheň. Baenor se vydala pro nějaké koření a Zeid se zatím v táboře seznamoval s klučičím zbytkem skupiny.
Cestou zpět k ní přes horizont doléhal hlasitý smích. Pousmála se, byla ráda, že Zeid tak rychle zapadl. Jakmile ale měla tábor na dohled, úsměv jí najednou ztuhl.
Přidala do kroku, kousek od ohniště se zastavila a naléhavě se podívala Brinovi do tváře.
„Děje se něco?” zeptal se.
„Na to, jak moc jste slyšet, tak naštěstí ne. Ale všimli jste si támhletoho?” ukázala na obří černý mrak.
„To nás asi nemine,” řekl ponuře Zeid.
„Schováme se alespoň pod stromy,“ zavelel Ymladd. „Pomozte mi někdo s tim zajícem, chyťte ten klacek ….”
Zbytek věty přehlušil nadšený výkřik: „Ahoj Baenor!” To se odněkud objevila Dora a hned se k ní rozběhla. „Já jsem tě hledala, když jsem se probudila.”
Baenor se k ní sklonila a vzala ji do náruče. „Byla jsem pro bylinky. Ale teď pojď, jdeme se schovat.”
Sedli si do kroužku pod stromy a společně se pustili do zajíce. Když dojídali, začalo drobně krápat, během chvíle se ale spustila hotová průtrž mračen. Ymladda něco napadlo a rychle doběhl k ohništi pro zaječí kůži.
Ačkoli liják trval jen krátce, byl tak vydatný, že úkryt pod stromy neměl prakticky žádný efekt. Všichni byli skrz naskrz promočení a třásli se zimou. Dora jediná se nezdráhala postěžovat si nahlas. Choulila se v Ymladdově náručí a kňouravě se dožadovala nového rozdělání ohně.
Nikomu se do toho moc nechtělo. Ohniště bylo vyplavené, mokré oblečení se na ně lepilo při každém pohybu a v okolí se nemohlo vyskytovat žádné dřevo, které by bylo dost suché na to, aby se dalo zapálit. Dora se ale nedala odbýt a po troše tepla toužili všichni, takže ji Ymladd podal Baenor a neochotně se zvedl.
„Jdete někdo se mnou?” zeptal se, zatímco se soukal z promočené košile. Vyždímal ji, pověsil na větev, a aniž by si dělal moc velkou naději, rozhlédl se po ostatních. Překvapilo ho, že všichni kluci následovali jeho příkladu.
Uchel, který se snažil z mokrých svršků dostat jen levou rukou, spustil: „Víš co mě napadlo? Vylámeme Brinovým nožem dřevo z toho stromu, kde jsem byl schovaný. Dovnitř určitě tolik nenapršelo.”
„To by šlo, ale je to celkem daleko,” odpověděl Ymladd a pomohl mu přetáhnout mokré pyžamo přes hlavu.
„Alespoň se zahřejeme,” prohlásil Zeid. „Je to dobrý, křesání zůstalo jakž takž suché.”
Když se vrátili, našli ohnistě vyčištěné a obložené silnějšími klacky, aby u ohně oschly na přiložení. Své oblečení měli úhledně rozvěšené na provizorních sušácích z větví a Baenor s Dorou právě přicházely s několika kusy březové kůry.
S trochou úsilí se jim podařilo znovu rozdělat oheň. Vlhké dřevo dost kouřilo, ale nějak si s tím nechtěli lámat hlavu. Jakmile jim bylo tepleji, přece jen usoudili, že přes noc budou raději hlídkovat.
Ymladd si vzal hned první a ještě než ostatní usnuli, vyrobil ze zaječí kůže jednoduchý pytlík a uložil do něj dračí vejce. Ze zbytku uřízl delší řemínek, aby mohl pytlík nosit stejně, jako u sebe míval sušené maso pro Ciho. Bylo to sotva pár dnů, ale Ymladdovi to připadalo jako daleká minulost. Doufal, že Ci při přepadení uletěl a je v pořádku.
Rychle zaplašil chmurné myšlenky a soustředil se na přítomnost. Všude byl klid, ostatní spali, a tak přiložil pár oschlých klacků a našel si místo dále od ohniště, odkud měl dobrý výhled. Když krátce po půlnoci probouzel Brina, měl už v hlavě několik plánů, co dál.
Po dlouhé noci se Ymladd probudil při východu slunce. Červenooranžové načechrané mráčky se proháněly po obloze. Uchel měl poslední hlídku, takže tam spolu seděli a mlčky hleděli na přírodní obraz. Poslouchali zpěv ptáků, žasli nad kapkami rosy třpytícími se v prvních slunečních paprscích, vnímali, jak všechno živé kolem vítá nový den, a uvědomovali si, jak silný mají pocit, že i oni jsou nepatrnou součástí života.
„Dobré ráno, Ymladde!” přerušila Dora snad nejhezčí východ slunce, co kdy zažili.
Pokusil se ji ještě na poslední chvíli ztišit, ale už bylo pozdě. Baenor, Brin i Zeid už se vzbudili. Baenor se hned zvedla, promnula si oči a šla si sednout na špalík, který stál kousek od ohniště, zatímco Zeid s Brinem se jen posadili a mžourali..
Ymladd vzal Doru do náruče, oplatil jí pozdrav a šel si sednout k Baenor: „Rozdělám oheň, došla bys pro něco na čaj?”
„Já přinesu vodu!” hlásila se hned Dora a vrhla se ke kotlíku, který našli včera, když Uchel ukazoval Zeidovi stromeček, kde se schovával před malým skřetem.
Slunce je už příjemně hřálo do tváří, když se chystali opustit tábořiště. Ymladd vzal svoji novou brašnu s vajíčkem a pověsil si ji přes rameno. „Můžeme?” zeptal se Zeida, který právě zaléval ohniště.
„Ano.”
Vydali se po stezce dále směr Burtan. Navzdory bezstarostnému hovoru, který vedli, začala v myslích Zeida, Ymladda, Baenor a Brina převládat tíživá obava ze skřetích výprav a možnosti spáleného cíle jejich cesty.
Uchela tížila bolest ramene, což mu k zachmuření stačilo, zato Doru tížilo to nejhorší. Její plyšák měl utrženou ručičku. K úlevě všech přestala vzlykat, když si ji Ymladd vzal na ramena.
Cesta se krátila a čas s ní. Zbývalo posledních pár kopců, les se pomalu měnil v louku, cesta byla rozšlapaná a umouněná. Na posledním horizontu nastala chvíle poznání. Dora, která byla momentálně nejvýše z celé skupiny, to viděla první.